Žádný velký entusiasmus, tak vypadá český pohled na Evropskou unii. A už dlouho. Kolik Čechů si myslí, že členství země v EU je dobrá věc? Ani ne polovina, přesně dvaačtyřicet procent. Přitom celoevropský průměr je dvaašedesát. A jaký obrázek mají Češi o EU? Pozitivní má jen jedna třetina, neutrální skoro polovina a celá jedna čtvrtina negativní. Přičemž celoevropský průměr je 49 procent pozitivní, neutrální 34, negativní 17. Tolik poslední průzkum pro Evropský parlament.

Po dvaadvaceti letech členství to není moc povzbudivé konstatování. Navíc to není plod posledního roku, ve všech srovnávacích studiích v rámci EU jsme my Češi už dlouhá léta na chvostu. Prostě žádný velký aplaus. Vzhledem k tomu, že EU je pro náš nevelký stát jediná možná geopolitická varianta (našich deset miliónů nepředstavuje ani polovinu obyvatel Šanghaje), je to alarmující informace. Lidé, kteří to s touhle zemí myslí vážně, by měli přemýšlet, jak to změnit.

Čím to chabé nadšení pro eurorodinu? Vysvětlení je víc, jedním z nejpodstatnějších je osoba Václava Klause, který sem vnesl tu explicitní, tu konstantně podprahové znejišťování všeho, co souvisí s evropskou integrací. Před lety nastavil diskurz. Druhým důvodem je, že se tu od Havlových časů nenašel jediný politik, který by se mu postavil, kdo by jako svůj program zvedl evropskou vlajku. Každý měl a má hned ve druhé větě nějaké „ale“.

Další důvod nás ale už přivádí in medias res: absence akademiků a intelektuálů ve veřejné debatě. Na vysokých školách existuje řada pracovišť s nabídkou tzv. evropských studií, některé mají dokonce katedry toho jména. Spousta lidí si tam udělala doktoráty i pár docentur a profesur. Ty samozřejmě vedou k pozváním na všelijaké zahraniční konference a studijní pobyty, kde se stále točí mezi svými, k publikování v odborných časopisech. Končí tím ale akademikovo fungování? Neměl by vyjít do veřejného prostoru?

Evropská integrace není trilobit ani egyptský papyrus, o nichž lze bádat s neutrálním odstupem. Je to živé kolbiště, otevřená záležitost, kde není nic definitivně rozhodnuto a kde se svádí každodenní přetahovaná. Židle akademických intelektuálů v ní ale zeje v Čechách a na Moravě prázdnotou.

Skepse části obyvatelstva je daná z velké části tím, že o Evropě a evropské integraci dohromady nic neví. Co se doslechne a dočte na sítích i v médiích, je většinou karikaturou toho, čím se zabývá ten tzv. Brusel. Kromě veřejnoprávních médií nemá skoro žádné české soukromé médium v Bruselu svého zpravodaje. Potom se nelze divit, že občan nemá ánunk o tom, co se tam projednává ani co dělá český komisař, a že je potom obětí nejrůznějších fám.

A akademici jsou zticha a to neuralgické evropské téma ponechávají politikům a pár novinářům. Je to tak pro ně jednodušší, nic neriskují, nespálí se, opečovávají si akademickou dráhu.

Podobné to je i v jiných oblastech. Výjimkou je několik historiků, sociologů a politologů, kteří se angažují ve veřejné debatě, píší fundované texty do novin, nahrávají podcasty. Chápou, že veřejnou debatu nelze nechat jen autorům řetězových mailů nebo pozvání do televizních debat, kde je čas na dvě tři otázky. Světlou výjimkou jsou sinologové ze Sinopsisu a také lidé z Asociace pro mezinárodní otázky (AMO), kteří práci akademiků suplují.

Lidé s univerzitními tituly jako by žili ve slonovinové věži akademických rituálů, impaktovaných článků a netušili či odmítali tušit, že by měli vést se společností dialog. Že by měli vyjít do agory a o svoje vědění se podělit, a vrátit tak společnosti, že jim to vědění umožnila. Patřilo by to k demokracii. Stalo se to snad jednou, za covidu, kdy byla najednou slyšet řada fundovaných názorů lidí z laboratoří a z klinik. Jakmile ale pandemie opadla, z médií zmizeli. K horkému tématu izraelsko-palestinského konfliktu, které hýbe světem, jsou u nás slyšet dvě tři univerzitní jména, ne-li jen jedno, to Ireny Kalhousové. Ostatním se do horkého tématu nechce. A kolik k němu u nás vyšlo knih? Ve srovnání s Francií žalostně málo.

Namátkou jsem si otevřel Hospodářské noviny. Na názorové dvoustraně tam mají text hlavní ekonom jedné investiční skupiny, zakladatel jiné byznysové skupiny a hlavní stratég třetí. Ani jedno univerzitní jméno. Přitom to by bylo zárukou nestrannosti, za názory lidí z byznysu se vždy nutně krčí nějaký firemní zájem. Nepublikují přeci pro nic za nic.

V západních novinách je běžné, že se na jejich názorových stránkách vyslovují intelektuálové a lidé z univerzit. Kolik domácích politologů a akademiků, kteří se takto veřejně angažují, píší články, vystupují v médiích a nesou svoji kůži na trh, znáte? Jiří Pehe, Václav Bělohradský, Jacques Rupnik, Petr Pithart, Tomáš Halík a na jiné straně politického spektra třeba Roman Joch. Přičemž není náhodou, že první dva žili nějakou dobu v cizině, česky řečeno „na Západě“, a že Rupnik bydlí v Paříži. Odtamtud byli zvyklí, že se od intelektuála čeká, že jeho hlas je potřeba ve veřejné debatě slyšet.

Nedávno se v Mnichově konala velmi sledovaná mezinárodní bezpečnostní konference. Na jednom panelu byl spolu s českým ministrem a s Hillary Clinton i politolog bulharského původu Ivan Krastev, autor mnoha knih a článků. Kolik českých akademiků a intelektuálů by mělo šanci se tam octnout, kolik jich má v Evropě takové jméno, aby je tam pozvali? Umíte počítat do pěti?