V českém prostředí vyšla zatím první kniha vašich povídek (Kámen, nůžky, papír a jiné povídky), tedy literární formy, která je vám, jak se zdá, nejbližší. Je to možná banální a vnějškové srovnání, ale i vzhledem k vašemu původnímu povolání, co vy a A. P. Čechov? A další možná opět banální srovnání: předurčuje lékařská profese spisovatele k „pitvě“ lidských duší? Podobná charakteristika, tedy „pitva lidské duše“, se totiž někdy v souvislosti s vašimi texty také objevuje.

Nejste první, kdo to srovnání provedl, takřka v každém rozhovoru mě srovnávají s Čechovem, ale i s Bulgakovem a dalšími. Já mám samozřejmě Čechova rád, a i když by bylo pyšné a nesprávné srovnávat se s takovým velkým klasikem, to srovnání se nabízí. Čechov je můj oblíbený autor, protože je schopen dívat se na svět přímo. Když naopak čtete třeba Tolstého či Dostojevského, je to, jako když se díváte na svět skrze čočku, která vše odráží, ale zároveň lomí. Dívat se na svět přímo, to je kvalita, které není u ruského autora běžná. Třeba Puškin, ten se díval na svět přímo, byl to velmi racionální autor, a pak právě Čechov, a já se od něj rád učím.

Co se týká druhé části otázky, myslím, že je to trochu nadnesené: ano, lidé se na lékaře často dívají jako na ty, kdo k tomu mají díky své profesi sklon. Medicína je profese, kterou jsem měl a mám rád, vykonávám ji od svých třiadvaceti let a teď je mi jedenašedesát a neumím si představit, že bych nebyl lékařem. Lékařem jsem tedy celý život, nicméně na mou práci spisovatele mělo mnohem větší vliv to, že jsem byl nakladatel, že jsem vydával knihy a překládal je z angličtiny do ruštiny. A co se týče medicíny, není to jediný materiál, ze kterého při psaní čerpám, píšu o hudbě, o divadle… Kdybych byl fyzik nebo dělal ještě něco úplně jiného, možná bych používal jiné metafory, ale podstata by se výrazně nezměnila; ačkoliv profese lékaře je samozřejmě spojena s životem poněkud specifickým způsobem. 

Vaše příběhy se velmi často odehrávají mimo metropole, chtělo by se říci na periferii Ruska, kterou jste měl patrně možnost dobře poznat. Je to záměr? Přináší život mimo ruch velkoměsta jinou inspiraci?

Asi bych neřekl, že periferie přináší inspiraci, spíše údiv. Údiv, který je potřebný, abych začal psát. Zároveň když člověk nějaké prostředí dobře zná, může to způsobit, že si nevšimne něčeho, co by mohlo být zajímavé i pro ostatní. A naopak když člověk o něčem ví málo, je tam toho pro něj příliš mnoho nového, takže ideální je jakási směs starého a nového. Patnáct let jsem žil v Taruse a život tam mě postrčil k tomu, abych začal psát.

Když už jsme u těch periferií a vašeho původního povolání, velký rozruch svého času způsobilо založení fondu Společnost pro pomoc Taruské nemocnici. Pro Středoevropana je situace na ruském venkově možná obtížně představitelná. Jak se žije tedy obyčejným Rusům, třeba i na onom venkově?

Víte, já momentálně žiju v Nizozemsku a myslím, že i na zdejším venkově jsou konzervativní lidé, kteří by také nebyli příliš vstřícní, kdyby sem přišel někdo zvenčí a řekl, jako jsme to udělali my: tak, a teď to budeme dělat, jak se to dělá jinde, jak jsme zvyklí. Tento konzervatismus je vlastní asi všem lidem žijícím v provincii, na venkově. Ti lidé žijí tradičně. Nicméně v Rusku, v Taruse, to tehdy dosáhlo groteskního rozměru. Nám se to nakonec v roce 2008 k našemu údivu povedlo, postavili jsme se místním úřadům, které chtěly zmařit naše úsilí, a dosáhli jsme svého [díky autorově aktivitě se podařilo zabránit zavření místní nemocnice a zvýšit kvalitu jejích služeb – pozn. autorky]. Dnes, a o tom jsem přesvědčen, by nás uvěznili, dnes bych váhal, zda vzdorovat, protože autoritářské tendence jsou mnohem silnější. Tehdejší nově zvolený prezident Medveděv, který byl pár dní v úřadě a ze kterého je dnes troska, alkoholik, se projevil poněkud liberálněji, a tak se to podařilo. Dnes by to asi dopadlo jinak.

Můžete nějak přiblížit českému čtenáři život v provincii?

O tomhle tématu jsem toho hodně napsal, takže bych možná českému čtenáři poradil, ať si raději přečte mé knihy. Je obtížné na takovou otázku odpovědět, i kdybych na to měl v rozhovoru sebevíc prostoru… První text, který jsem o životě v provincii napsal, začíná zjištěním, že lidé, kteří tam žijí, mají jedno společné, strach ze smrti a nenávist k životu. Paradoxní spojení. Přečtěte si mé texty, tam je i to, co mám na provincii rád, i to, co na ní nenávidím. Stručně to vyjádřit nelze. 

To nás posouvá trochu víc do současnosti. Často se mluví o tom, že „lidský materiál“ pro válku na Ukrajině je zajišťován především z periferií. Je skutečně přístup k informacím tak rozdílný, pokud jste z Moskvy nebo pokud jste z vesnice na Urale? Má průměrný Rus možnost získat nezkreslené informace o dění v Rusku i mimo něj?

Ne, tím důvodem není nedostatek informací, dnes má stejný přístup k internetu obyvatel Moskvy i člověk z venkova, informace jsou dostupné všem a všude. Jiná věc je, co na internetu lidé hledají. Problém u lidí žijících na venkově není v nedostatku informací, ale v nedostatku peněz. A právě toho byl Putin schopen ďábelským způsobem využít. Člověku, který vydělává třicet tisíc rublů měsíčně, což odpovídá asi třem stům eur, najednou nabídnou několik miliónů, tedy částku, kterou nevydělá za celý svůj život. A za co? Za to, že podepíše smlouvu. Víte, co je jedna z nejčastějších otázek kladených ženami, které plní internet? Jak poslat manžela do války. A druhá: jak ho tam poslat, aby nevěděl, že jsem ho tam poslala já. Zkrátka poslat muže do války řeší všechny problémy. Vezměte si třeba horníka, to je nebezpečné povolání, může se stát obětí závalu, ale je to lépe placené, než kdyby pracoval v knihovně – a pak podepíše smlouvu a ve válce padne, no co, zkrátka měl smůlu… A další šílená věc, která je pro Evropana či Američana obtížně představitelná: Putin se setkal s matkami padlých vojáků, byly sice speciálně vybrány, ale i tak to byly matky padlých vojáků. Jedna z nich plakala a Putin jí řekl – a to nebylo zinscenované: ano, jste smutná, že váš syn zahynul, ale uvědomte si, že položil život za vlast, nezemřel následkem alkoholismu nebo po autonehodě. A ta matka přikyvuje a neřekne, vždyť kdyby žil, mohl se stát básníkem nebo umělcem, tesařem nebo prezidentem. Přikyvuje a možná si říká, ano, třeba by stejně umřel jako alkoholik. To je prostě šílené. A další hroznou roli tu hraje církev, i když samozřejmě i v církvi jsou čestní lidé. Každopádně, celé to funguje jako masokombinát na smrt. Méně movití lidé jdou zkrátka ochotněji bojovat. 

Po začátku oficiální ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 jste vy sám emigroval. Zároveň se v textu „Černobílé Rusko“, vydaném na začátku března 2024, zamýšlíte mimo jiné i nad tím, proč se Navalnyj do Ruska vrátil. Vy sám se hodláte někdy vrátit? Co by se muselo stát, abyste uvažoval o návratu do vlasti?

Vrátit se nechystám a ani si nemyslím, že budu ještě někdy žít v Rusku. Já ale nejsem Navalnyj, nejsem hrdina. To, co udělal, byl hrdinský čin, a něco takového nelze napodobit: nelze předstírat, že jste hrdina, když jím nejste, to často neskončí dobře. Teď se do Ruska stejně nelze vrátit. Za prvé to není bezpečné, a proto alespoň vydávám takový protiválečný časopis [autor je vydavatelem časopisu Pátá vlna – pozn. autorky], na jehož stránkách bylo ledasco publikováno, a pak v tom hraje roli i psychologický moment: neumím si představit, že bych se vrátil do Tarusy, zamířil do nemocnice, otevřel dveře, pozdravil – a co dál? Raději o tom nepřemýšlím. Jistě, pokud by se změnil režim, pak bych se rád do Ruska podíval, ale žít tam, to už asi ne. 

Ve stejném textu se dotýkáte tématu, které je velmi aktuální pro řadu emigrantů, ať už emigrovali z jakýchkoliv důvodů – často to nemusí být důvody výhradně politické. Jak se žije v Evropě s ruským pasem?

Není žít v Evropě jako žít v Evropě, myslím, že žít v Estonsku není totéž jako žít v Nizozemsku. Tam, kde žiju já, je válka daleko, a byl by hřích si stěžovat. Všichni se ke mně chovají hezky, cítím se tu dobře, domluvím se anglicky, tady ostatně anglicky mluví všichni. A pas? Pas je pas. Na pas se člověk může dívat různě. Buďto tak, že mám jen ten ruský a bez něj nelze fungovat. Ano, moje země je momentálně v rukách diktátora, ale já svůj pas nemohu zahodit, nemohu zahodit ani svou zemi, musím s tím žít. Ať svůj pas zahodí Putin. Ale také je možné se na to podívat z druhé strany, říct si, ať jdou všichni k čertu, zahodím svůj pas, už s nimi nechci nic mít. Pas je jen papír, který mě nedefinuje. Časem bych se rád stal nizozemským občanem, učím se jazyk, zajímám se o dění kolem… 

Jiný politický emigrant, Ilja Budraijtskis, jehož kniha Disidenti mezi disidenty, doplněná o další studie, vyjde v českém překladu letos, říká, že putinismus je jako fašismus, jedním dechem však varuje před kladením paralely mezi současným putinovským Ruskem a nacistickým Německem. Možná že podobné srovnání nacházíte i vy sám, ostatně vaše stať „Zmrzle, zahanbeně, svobodně (cestopis)“ z roku 2022 mluví o podobných pocitech v souvislosti s válkou na Ukrajině. Jak se vy osobně vyrovnáváte s těmito pocity? A mohou se někdy Rusové jako národ, na kterém byl v řadě aspektů mocnými Ruska spáchán velmi podobný zločin jako na Ukrajincích, podobných pocitů zbavit?

Mezi putinismem a fašismem je jistě řada zjevně shodných rysů, takže ano, putinovský režim můžeme nazývat fašismem. Neoddiskutovatelné je, že máme co do činění s velmi nebezpečným jevem, nicméně poté, co byl zvolen Trump, už to není nic výjimečného. Vezměme si Orbána, Fica, Putina, Trumpa… Je evidentní, že se všichni nacházíme na prahu velmi nebezpečných a strašných událostí, a čím dříve si to uvědomíme, tím snazší pro nás bude se jim bránit. A co se týče pocitů, víte, etnicky jsem Žid, je hezké, že například Gustav Mahler byl Žid, na druhou stranu v NKVD pracovala řada Židů a za ně se stydím. Tak to je: jsme hrdí na to, že máme Puškina, ale i Lenin byl Rus. Obecně vzato myslím, že každý člověk, který se identifikuje se svým národem, zažívá podobné pocity. Asi i vy, Češi, máte být na koho hrdí a máte i za koho se stydět. A ano, stydím se. Kdybych se vrátil k otázce, která se týkala ruského pasu – Rusko je moje země, ve které jsem žil padesát osm let, ta země nyní páchá strašlivý zločin a já s tím musím žít, a nakolik je to možné, stavět se proti tomu. A tak vydávám časopis, který je protiválečně zaměřený. Jistě, bylo by možné dělat víc, ale já zkrátka dělám tohle. 

Zpět k vaší tvorbě. V komentářích k vašim prózám jsem si přečetla charakteristiku vašich textů jiné slavné autorky, nobelistky Světlany Alexijevičové, která říká: „Když se začteš do Osipovových textů, zdají se ti klamavě prosté, ale za tou dětskou prostotou slov leží propast. Musíš stále přemýšlet, jak obtížné je milovat člověka, člověk je nádherný a odporný a strašný zároveň, ale abys zůstal člověkem, musíš ho milovat.“ Když se člověk zamyslí nad vašimi hrdiny i tématy, má dojem, že v centru skutečně stojí „obyčejný člověk“, kterého není lehké milovat. Je to zdání? Co sám byste napověděl čtenářům, kteří berou do ruky vaši knihu?

Upřímně řečeno, když píšu, moc o svých čtenářích nepřemýšlím, vlastně píšu pro jakéhosi ideálního čtenáře, kterým jsem já sám, uvažuju o tom, co bych si já sám chtěl přečíst. A jak se to odrazí na ostatních, jak se na to budou dívat? Já nejsem učitel života, a navíc, když začínám psát, nejsem si vždy zcela jistý, co chci říct, často to začínám chápat až v průběhu práce. A co bych čtenářům „napověděl“? Asi že mé texty je třeba číst pomalu. Pomalu a pozorně. To je problém povídky: ten žánr je konstruován tak, že pokud vynecháš třeba jen několik slov, může ti uniknout smysl. Povídka není jako román, tam se dá vynechat klidně několik stránek a stejně čtenář pochopí podstatu. V případě povídky je to podobné jako s poezií, k níž mají krátké prózy mnohem blíže, stačí jedna drobnost… Tedy pomalost, to je jediné, co bych čtenáři poradil.

Ve výčtu přívlastků, kterými Lev Dodin charakterizuje vaši tvorbu, se kromě „znamenitá“, „průzračná“, „bolestivá“ a „surová“ objevuje i adjektivum „ruská“. Nejsem si jista, zda existuje v dnešním globálním světě něco jako „národní psaní“, nemyslím národní literaturu či literatury, protože ty asi existují, ale pokud existuje něco jako ruské psaní, české psaní, německé psaní, pak je to vědomé rozhodnutí autora. Rozhodl jste se tedy psát ruskou prózu?

Ano, protože je to do značné míry záležitost jazyka, kterým píšete. Například tady v Nizozemsku vycházejí moje knihy ve větším nákladu, než vycházely v Rusku. Překlad je pro autora vždy svého druhu porážkou, ale ta porážka může mít skóre 10:0, ale i 5:3. Dobrý překlad může být výhrou pro čtenáře, může mu odhalit něco, čeho si sám autor nevšiml, když psal, a tak se o tom dozví právě až z překladu.

Mimochodem, umíte si představit, že byste psal v jiném jazyce?

Ne, to určitě ne. Nikdy nebudu moct psát v jiném jazyce. Ačkoliv mluvím dobře anglicky, moje angličtina je pořád desetkrát horší než ruština, byl bych omezen jak lexikálně, tak ve volbě dalších jazykových prostředků. Když mluvím se svým překladatelem do angličtiny, někdy ho upozorním na něco, co se mi nezdá, a on to nakonec vyřeší úplně jinak, než mu radím, protože zkrátka existují detaily, které nevidím. Napsal jsem třeba takovou krátkou povídku Velké možnosti a myslel si, že to přeloží jako Great Opportunities, a on to přeložil jako Big Opportunities. Když jsem se ho ptal proč, uklidňoval mě, že Dickens je z toho cítit i tak. Říkal jsem si, Great Expectations, to by mělo fungovat, ale ne, zkrátka necítím ty nuance, proklouzávají mi mezi prsty. Nevím, zda z toho je, nebo není cítit Dickens. Takže jiným jazykem bych psát nemohl.

Co chystáte v nejbližší době? Jako spisovatel, jako lékař, jako emigrant, jako aktivista?

Některé věci už byly uzavřeny a já nemohu začínat znova, navíc mé znalosti nizozemštiny nebo němčiny nejsou dostačující, abych zase pracoval jako lékař. Pro lékaře je znalost jazyka velmi důležitá. Jako spisovatel doufám, že ještě něco napíšu, ale co to bude, zatím sám nevím. Ta otázka mě trápí a zároveň velmi zajímá. Na začátku pro mě bylo psaní veselé, radostné, nyní se změnilo v podivnou povinnost, dluh. Komu to dlužím? Nevím. Lidé mají co číst i beze mě. Ještě ale něco musím napsat. A plány emigranta? Jsou obyčejné, každodenní. Mám velké štěstí, že se mně i celé mé rodině podařilo odjet z Ruska, takže není důvod se tam vracet. Musíme si zvyknout na novou situaci.