V ruské literatuře zorientovaný čtenář si možná teď položí otázku, jak souvisí Anton Pavlovič Čechov s recenzovaným titulem. Odpovědi jsou hned tři, ale tu třetí si nechám nakonec. Ta první je poněkud banální, a sice že Maxim Osipov (1963) je původním povoláním lékař. Osipov vystudoval matematicko-fyzikální fakultu a lékařskou fakultu v Moskvě a je mimo jiné autorem v ruském prostředí patrně nejznámější příručky echokardiografie. Jako lékař se pak významně zasadil o „přežití“ nemocnice ve městě Tarusa, kde řadu let působil jako lékař. Jeho úsilí zkvalitnit péči v „provincii“ se ostatně promítlo i v povídkách, jež jsou nejednou zasazeny právě do nemocničního prostředí.

Osipov je nicméně vskutku renesanční člověk (odpověď druhá, ostatně i zmiňovaný Čechov byl široce rozkročen mezi různé obory, včetně divadla). V současné době přednáší literaturu na univerzitě v Leidenu a je rovněž zakladatelem nakladatelství Corpus, dal vzniknout literárnímu časopisu Pátá vlna a je nositelem několika literárních ocenění. Nicméně pojďme k jeho poslední knize povídek přeložené do češtiny: ke svazku Kámen, nůžky, papír a jiné povídky.

Soubor obsahuje jedenáct povídek, které mají několik společných jmenovatelů. Jedním z nich je maloměstské, chcete-li provinční prostředí, ze kterého autor pochází a jehož je znalcem a výborným pozorovatelem. Asi všichni tuší, že čas na „venkově“ plyne poněkud jiným tempem, že provinční svět i mezilidské vztahy v něm podléhají jiným zákonitostem, zkrátka že svět mimo metropole je jiný. A právě o něm nám Osipov přináší zprávu, přičemž onu jinakost líčí bez nostalgie, bez příkras, zkrátka zcela objektivně. Autor jako by bral do rukou jednotlivá fakta, hrdiny a jejich osudy (nejednou se explicitně zmiňuje o odlišnostech, které jsou maloměstskému prostředí vlastní, včetně toho, jak o sobě lidé všechno vědí, zvláště to špatné) a v souladu se svým původním povoláním provádí jejich „autopsii“. Překladatel Jakub Šedivý ostatně na konci doslovu cituje Světlanu Alexijevičovou, která čtení Osipovových textů srovnává se čtením či stanovováním diagnózy, jež musí být přesná a často bývá nelítostná, a tuto diagnózu váže k oné nikdy neviděné, leč legendami opředené ruské duši, která se odráží v ruském životě, k oné ruské duši, jež, jak by konstatoval rusista Tomáš Glanc, v zásadě neexistuje…

Povedlo se nicméně Osipovovi proniknout tam, kde se s excelentní jistotou pohyboval Čechov, tedy do niter a zákoutí lidských duší? (Odpověď třetí, formulovaná otázkou – jak neobratné.) Jakkoli se to může zdát na první pohled nepřípadné, tato otázka se, možná i díky mnoha čistě vnějškovým podobnostem mezi Osipovem a Čechovem, podle mého názoru zkrátka nabízí. Anton Pavlovič Čechov byl mistr svého řemesla, který byl schopen proniknout do přediva těch nejjemnějších nitek, jež oplétají duši člověka, která přitom nemusí být vůbec ruská. Také Osipovovým velkým tématem je ono předivo mezilidských vztahů a zákoutí lidských duší, stejně jako velmi křehké životy jeho hrdinů, kteří jsou nuceni řešit často velmi složitá morální a etická dilemata v kulisách neutěšeného postsovětského prostoru.

Přesto jako by zpracování v autorově podání něco chybělo – Osipovovi hrdinové jsou, alespoň pro mě, poněkud bezkrevní. Při čtení knihy jsem se hodně zamýšlela nad tím, proč u mě tento dojem vzniká, faktem totiž je, že formálně (pokud uvažujeme o formě a obsahu ve formalistických intencích) není povídkám co vytknout. Možná je to právě onou jazykovou a snad i emoční lakoničností, o které Alexijevičová mluvila jako o stanovování diagnózy. Zároveň je dost dobře možné, že tento dojem je ryze subjektivní, a není vyloučeno, že jsem při čtení Osipovových textů podvědomě vedla paralely právě ke zmiňovanému Čechovovi. Osobně mám zkrátka raději hrdiny, u kterých se nakonec ukáže jakási „chyba“, jíž se dopustí sám autor. Schválně, zamyslete se nad Čechovými hrdiny… Nejde totiž o to, zda a jak chybují hrdinové, protože ti jsou omylní i u Osipova, ale zda a jak chybuje autor, protože autorská dokonalost působí jaksi nevěrohodně. Osipovovo líčení je zkrátka až moc přesné, sterilní a ono bílé světlo, které osvětluje operační sál i samo operační pole, nakonec poněkud unavuje oči.

Řečené by nemělo být chápáno tak, že Osipovova kniha postrádá kvalitu: Osipov je skvělý a uznávaný autor, ale já k němu jaksi obtížně hledám cestu. Kvalitu knihy ostatně podtrhuje i tradičně výborný překlad Jakuba Šedivého, kterému se podařilo věrně zprostředkovat českému čtenáři onu lakonickou, přísnou, strohou, skalpelem provedenou formu, kterou Osipov píše.

Knihu bych tak navzdory subjektivním rozpakům rozhodně doporučila, a to hned z několika důvodů: díky autorovu zacházení s plynutím (častěji neplynutím či zmrazováním) času vzniká velmi zajímavý pocit jakéhosi zpomalení, který dává čtenáři možnost se zastavit a zamyslet se, třebas i nad konečností (chcete-li smrtelností), která je jedním z Osipovových témat. Dalším důvodem je fakt, že povídky mají takřka reportážní charakter „zprávy“ z ruského venkova, což je stále ještě oblast (ač v poslední době přibylo textů zasazených mimo velká města), která vzbuzuje zájem, protože řada z nás si situaci na skutečném ruském venkově ani neumí představit (a zároveň je odpovědí na otázku, odkud bere Vladimir Putin vojáky pro svou neomluvitelnou expanzi na ukrajinské území). V neposlední řadě bych upozornila na prozaikovu širokou obeznámenost s literaturou, takže četba přináší i ono příjemné odhalování paralel a stop (především) Osipovových předchůdců, jež tříbí mozek a obšťastňuje.