Tajemství jazyka je veliké; odpovědnost za něj a za jeho čistotu je povahy symbolické a duchovní; není to pouze věc uměleckého, ale i obecně mravního významu; je to odpovědnost sama o sobě, lidská odpovědnost v plném smyslu, a také odpovědnost za vlastní lid, povinnost udržovat jeho obraz čistý před tváří lidstva.
- Thomas Mann: Brief an den Dekan der philosophischen Fakultät zu Bonn. 31. 12. 1936
Politicky angažované ruské umění – ať už jde o performativní umění, street art, či interdisciplinární tvorbu – bylo vždy výrazně orientované na text, čímž navazovalo na moskevský konceptualismus. Rok 2022, kdy začala dodnes pokračující plošná invaze na Ukrajinu, přinesl prudký nárůst cenzury, ukončování činnosti médií i uzavírání kulturních prostor v Rusku. Souběžně s proměnou státního režimu se průběžně měnilo i jeho jazykové prostředí. Zatímco po roce 2010 badatelé používali pro ruský státní diskurs orwellovský termín „newspeak“, dnes se blíží stavu, slovy Victora Klemperera, kdy veškerý oficiální diskurs plave v „téže hnědé omáčce“. Jak se dalo očekávat, tyto okolnosti donutily řadu umělců k anonymní tvorbě či k hledání zastřenějších forem vyjádření. Stále se zužující prostor pro tvorbu také vedl mnoho autorů k reflexi role ruštiny ve vztahu k menšinovým jazykům a díla zaměřená se otázky vlastní identity získala novou aktuálnost.
Pro umělce, kteří z Ruska odešli do emigrace či exilu, se rodný jazyk stává klíčovým pro jejich další tvůrčí činnost. Zatímco u hudebníků a choreografů zůstává mluvený a psaný jazyk spíše v pozadí, jiné žánry jsou s ním neoddělitelně spjaty. Pro mnoho umělců je právě blízký vztah k jazyku důvodem, proč zemi neopustit. Jak poznamenala nezávislá badatelka Maria Bikbulatova roku 2025 ve své přednášce na Univerzitě Paříž 1 Panthéon-Sorbonne: „Čtenářům z odlišného jazykového prostředí může připadat obtížné a méně zajímavé porozumět určitým jevům, vyjádřeným v psaném textu, protože jsou příliš vzdálené jejich vlastní zkušenosti. Proto je pro autory obecně – a pro autorky a queer autory obzvlášť, vezmeme-li v úvahu, že je pro ně vždy těžší se zviditelnit a budovat kariéru – poměrně obtížné získat prostor a uznání v jiném jazykovém a kulturním prostředí. I proto se mnozí rozhodují zůstat v Rusku i dnes.“
Exil, identita a moc
Ruština není prvním jazykem, který se ocitl v situaci, že se stal jazykem mocenského agresora. Pocity viny či rozpačitosti při používání svého jazyka popsali už dříve například Němci či Italové. U umělců v emigraci však nejde pouze o tyto pocity. Projevuje se zde také ztráta spojení s domácím publikem a profesní komunitou.
Tuto potenciální nejistotu a strach dokonale využila ruská státní propaganda, která brzy vytáhla ze šuplíku staré dobré téma rusofobie. Jednou z ústředních myšlenek, jež prokremelská ruská média oprášila a začala šířit, bylo tvrzení, že ruská kultura a ruský jazyk se staly oběťmi takzvané „cancel culture“. Tento mýtus je dodnes velmi živý. Evropští kolegové se exilových umělců často ptají: „Setkali jste se vy sami s rusofobií?“ Sledujete-li chvíli ruskou státní televizi, mohli byste nabýt dojmu, že se lidé na ulici evropských měst bojí mluvit rusky a prezentovat svá díla jakkoli spojená s Ruskem. Skutečnost je však jiná: v posledních třech a půl letech plnohodnotné války vznikly v Evropě i mimo ni stovky ruskojazyčných kulturních iniciativ, včetně nových nakladatelství, médií a výstav.
S jakými výzvami se tedy skutečně potýkají umělci, kteří i nadále používají ve své tvorbě ruštinu? Pokud mluvíme o těch, kteří zemi opustili, ti sledovali, jak se jejich mateřský jazyk proměnil z oficiálního státního a dominantního jazyka v jazyk menšinový, který navíc dnes mnozí vnímají jako jazyk země-agresora.
Zásadní vliv má také konkrétní země, v níž se umělec ocitne. V zemích bývalého Sovětského svazu i v mnoha evropských metropolích již před rokem 2022 existovaly početné ruskojazyčné komunity. Někteří umělci jsou proto jazykově izolováni více, jiní méně. V každém případě však v uměleckých komunitách, které se během posledních tří let vytvořily, zůstává ruština pro nově příchozí exilové tvůrce hlavním pracovním jazykem, spojujícím je mezi sebou i s místní ruskojazyčnou komunitou. Druhou stránkou je ovšem tlak prostředí a nutnost rychlejšího osvojení místního jazyka. Například umělci přicházející do Francie, kde se k francouzštině přistupuje poměrně rigidně a ochranitelsky, se ji obvykle učí rychleji než v zemích otevřenějších vícejazyčnosti v kulturní sféře, jako je například Německo.
Zatímco pro mnohé je hlavní výzvou pokračovat v tvůrčí práci a vyhnout se cenzuře, jiní se potýkají spíše s tvůrčí krizí a otázkou jazykové identity. Z lingvistického hlediska se pak nabízí otázka, kdo se vlastně stává příjemcem jejich uměleckého sdělení. Tento rozpor často vede k tvůrčí pauze nebo k tvorbě spíše slabších děl.
Někteří umělci začali své texty překládat do jazyka země, v níž jsou nyní usazeni. Často přitom využívají služeb překladatelů, ať už přátel, nebo profesionálů. Umělec Pjotr Pavlenskij například vzpomíná, že v roce 2020, v době vrcholu pandemie COVID-19, se překladatel odmítl účastnit schůzek s nakladatelem jeho knihy. Pavlenskij však ve své práci na knize Théorème: Entretiens avec Mariel Primois Bizot (2020) pokračoval, přestože tehdy ovládal francouzštinu jen velmi omezeně. To vyvolává otázku, nakolik si může být jistý, že jsou jeho myšlenky ve vydané knize skutečně přesně zachyceny.
Polyglosie a nejistota sdělení
Na druhé straně se mnoho umělců, kteří se ocitli v exilu, začalo učit jazyk hostitelské země a postupně jej začleňovat do své umělecké praxe. Tak tomu bylo například u Darji Apachončičové. K jejím uměleckým projektům patří pohádky pro děti, které sama píše i ilustruje. Po příjezdu do Gruzie vydala v srpnu 2023 dětskou knihu Co viděl Pták Ohnivák ve dvou částech: první v gruzínštině a ukrajinštině, druhou v ruštině a angličtině.
Jako první umělkyně, kterou ruské úřady označily za „zahraničního agenta“, je Apachončičová povinna pravidelně zasílat ministerstvu spravedlnosti zprávu o své činnosti. Darja tuto povinnost proměnila v kontinuální uměleckou akci: obsáhlý formulář pokaždé vytiskne a překryje jej otevřeným dopisem doplněným ilustracemi. V tomto případě lze použít pojem „dvojí adresát“, který etabloval umělec a teoretik Andrej Monastyrski v souvislosti se sovětským konceptualismem. Dopisy Darji Apachončičové jsou adresovány úředníkům ministerstva spravedlnosti a pokaždé jim je skutečně odesílá. Jsou psané rusky a doplněné jejími kresbami. Vedle formálního adresáta je však zároveň publikuje na sociálních sítích a občas vystavuje i jako samostatná umělecká díla. Při výstavách po celé Evropě jsou tyto dopisy překládány do místních jazyků, čímž získává její sdělení dalšího adresáta – širší veřejnost.
Pokud jde o pouliční umění, můžeme pozorovat, že nápisy v ruštině se nadále používají jak v dílech uvnitř Ruska, tak mimo něj. Díla uvnitř země se často proměňují v kódované zprávy, přemalované obrazy nebo anonymizované projekty. „Semiotičtí partyzáni“, jak je nazývá antropoložka Alexandra Archipovová, zůstávají v zemi aktivní a poměrně činní navzdory přímému riziku represe. Na ulicích se tato díla prolínají s aktivistickými graffiti nebo amatérskými projekty. Řada umělců svou tvorbu vykonávala, dokud to bylo možné. Posledním dílem vytvořeným v Rusku Filippem Kozlovem z Volgogradu, známým jako Philippenzo, bylo v létě 2023 Izrossilovanije (slovní hříčka ze slov „Rusko“ a „znásilnění“). Po několika pokutách, krátkodobých zadrženích a policejní razii nakonec odešel do Litvy.
Městská díla významných autorů se nadále objevují i v zahraničí – například v Arménii, Gruzii, Černé Hoře, Srbsku, Izraeli a dalších zemích. Zde uvádíme několik příkladů od různých autorů z osobního archivu Slavy PTRK. Dílo vytvořené v roce 2023 ve městě Kobuleti v Gruzii kolektivem FFCHV a Sašou Blotem vyjadřuje ochromení a nemožnost sebevyjádření ve své vlasti. Nese nápis: „Všechna svá slova jsem nechal tam, kde jsou zakázána“ a zobrazuje člověka se sešitými ústy, což připomíná uměleckou akci Pjotra Pavlenského z roku 2012. Téma mlčení zůstává pro současné ruské umění aktuální již mnoho let (o čemž je možné se dočíst více v mé sérii článků pro V/A Various artists). Některá díla parodují výroky Kremlu nebo obecnou fatalitu situace, například „Schéma rozhodování v roce 2022“ od Vladimira Abicha odkazuje na větu “udeříme do center rozhodování“ nebo „Dopluli jsme“ od Sergeje Ovsejkina (Zukclub), obě vytvořená v Černé Hoře v roce 2023. Na druhé straně existují díla, jejichž cílem je oslovit širší publikum a sdílet pocity Rusů, kteří jsou proti válce. Patří sem například projekt Sergeje Ovsejkina a Grigoryho Konika „My nejsme on“, vytvořený pro festival Carte Blanche v izraelském Tel Avivu nebo „Celý svět je s Ukrajinou, ale ty jsi v něm Rus“ od FFCHV, vytvořený v gruzínském Batumi v roce 2023.
Jazyk jako performativní akt
Někteří umělci, kteří používají textové nápisy, se neomezili výhradně na ruštinu. Umělecká skupina Strana mrtvých (Partija mjortvych), založená v roce 2017 v Petrohradu, často používala nápisy v cizích jazycích už dávno před tím, než musela většina členů z bezpečnostních důvodů odejít z Ruska do exilu. Jejich plakát „Liberté, égalité, mortalité“ ukazuje snahu náležet nejen k západní kultuře, ale i k jejímu socio-filosofickému odkazu. Idea skupiny je vystupovat na ulicích nebo v opuštěných prostorách s líčením připomínajícím mrtvolu či s maskou ve tvaru lebky a mluvit jménem mrtvých jako sociální skupiny. Jak sami tvrdí, ke Straně mrtvých se může připojit kdokoli. V průběhu let se ke skupině připojili noví členové z mnoha zemí tím, že vytvářeli plakáty ve svém vlastním jazyce.
Umělkyně Alisa Goršeninová, působící pod pseudonymem Alice Hualice a pocházející z uralského města Nižnij Tagil, zveřejnila 1. června 2024, poté, co na ni ruské orgány podaly tři žaloby, následující prohlášení: „Rozhodla jsem se zůstat v Rusku navzdory všem rizikům. […] V Rusku je místo i pro lidi jako já. Chci být slyšena a pochopena.“
Dne 1. dubna 2022 zveřejnila dokumentaci své umělecké akce Slyším hlasy Ruska. Na fotografiích a videu ji vidíme kráčet ve sněhu v plášti s nápisy ve 14 menšinových jazycích Ruské federace: tatarštině, komištině, baškirštině, karelštině, čuvaštině, udmurtštině, altajštině, chakaštině, burjatštině, kumyčtině, mokšanštině, jakutštině a nanajštině. Ve všech těchto jazycích je napsána stejná věta: „Jsme proti válce.“ Je důležité poznamenat, že na plášti nebyl žádný nápis v ruštině. V popisu akce na svém instagramu umělkyně uvedla všechny tyto jazyky, včetně přepisu.
Co uvidíme, když se na tyto výroky podíváme jako na ilokuční akt podle lingvisty J. L. Austina? Za prvé, jde o implicitní performativní výrok. Za druhé, performativity není dosaženo výběrem konkrétního slova, ale volbou jazyka, ve kterém je výrok vyjádřen. Vezměme si jeden výrok jako příklad. Co umělkyně dělá, když zobrazuje nápis „Olemmo voinua vastah!“ v karelštině?
Vidíme, že skutečnými „mluvčími“ tohoto výroku, tedy těmi, kdo stojí za jeho sdělením, jsou příslušníci karelsky hovořící komunity. Umělkyně zde zastává roli mluvícího subjektu, prostředníka, který sdělení pouze předává. Goršeninová vytváří prostor pro jejich vyjádření, činí jej viditelným, dostupným a vnímatelným. Skutečnými mluvčími je však neurčitý počet karelsky hovořících osob, které jsou proti válce. Vzhledem k neostré hranici tohoto rámce je obtížné toto tvrzení potvrdit či vyvrátit, tedy „ověřit“. Mezi rodilými mluvčími karelštiny jsou samozřejmě tací, kteří jsou jednoznačně proti válce. Jak píše francouzská lingvistka Marion Carelová: „Pluralita mluvčích je jen reprezentací akce mluvčího“.
Je zřejmé, že se zde opět jedná o dvojího adresáta. Sdělení je samozřejmě určeno menšinové skupině mluvčích karelštiny. Přičemž vzhledem k represivní politice Ruské federace ještě ne všichni Karelci ovládají jazyk svých předků. Současně však umělkyně své sdělení směřuje i k ruským federálním úřadům. Autorčin řečový akt tak v zásadě zní: „Jsme Karelci, existujeme a chceme vyjádřit svůj názor.“
Řečový akt v těchto čtrnácti větách „Jsme proti válce!“ zůstává stejný, mění se pouze jazyk, ve kterém je vyjádřen. Svým aktem umělkyně sděluje: „Jsme občané Ruské federace. Hovoříme různými jazyky. Existujeme a jsme jednotní ve svém protiválečném postoji.“
Represe menšin a jazykové sebeurčení
Přibližně o dva roky později, 26. července 2024, ruské ministerstvo spravedlnosti během jediného dne označilo více než 50 organizací za extremistické. Tento seznam se zaměřil zejména na nevládní organizace hájící práva původních obyvatel v Rusku. Mezi nimi byly například neformální sdružení původních obyvatel severu Aborigen Forum, Mezinárodní výbor pro původní obyvatele Ruska, veřejná organizace Čerkesský Výbor, Výbor Baškirského národního hnutí v zahraničí, nezávislá exilová vláda Tatarstánu a další.
Národnostní menšiny se staly specifickým cílem státních represí, což v dějinách carského Ruska, Sovětského svazu a Ruské federace zdaleka není poprvé. Svým nedávným zákazem Ruská federace ukázala, že si uvědomuje významnou roli národnostních menšin v protiválečných aktivitách. V centru činnosti těchto organizací stojí jazykové sebeurčení a boj za právo mluvit a studovat ve své mateřštině, nikoli pouze v oficiálním jazyce země, ruštině.
Pro plné porozumění akcím Alisy Goršeninové v rámci kampaně Slyším hlasy Ruska je nutné zohlednit sociálně-politický kontext. Na první pohled by se mohlo zdát, že hlavním řečovým aktem je doslovně napsaná věta „Jsme proti válce!“ na plášti umělkyně v různých jazycích. Klíčovým sdělením je však podle mého názoru zdůraznění různorodosti občanů Ruské federace a jejich práva na vlastní jazykovou identitu. V kontextu obecného protestu proti válce je právě toto zdůraznění jazykové identity tím, co činí její počin výjimečným: „Jsme občané Ruské federace. Hovoříme různými jazyky. Existujeme a jsme jednotní ve svém postoji proti válce.“
Dne 1. května 2022, měsíc po prvním díle, zveřejnila Goršeninová svůj druhý počin. Tentokrát bylo na bílém oděvu s velkými křídly černou barvou napsáno slovo „mír“ (v ruštině homofonní i s výrazem „svět“).
Dne 2. července 2022, při použití stejného gesta, zveřejnila dokumentaci další své umělecké akce nazvané Bolest. Tentokrát slovo vyšila v různých menšinových jazycích Ruska, včetně ruštiny, na sešité textilní srdce. Goršeninová tuto akci doprovodila následujícím komentářem: „Toto je malý výběr slov o zlomeném srdci nebo bolesti duše v různých jazycích ruských národů. Je velmi důležité pochopit, že slovo ‚bolest‘ v ruštině není přesným překladem pro všechny jazyky použité v díle, protože ne všechny jazyky mají přímý ekvivalent tohoto slova.“
Po svém desetidenním zatčení v dubnu 2025 nakonec učinila těžké rozhodnutí opustit Rusko. Její současné místo pobytu zůstává nezveřejněno.
Mnoho umělců, kteří se přestěhovali do zahraničí, ve své tvorbě co do jazyka nic nezměnilo. Jak uvádí Pavel Jutjajev, zakladatel projektu Stesk po Rusku („Toska Rossii“, @toska_rosii), který vznikl v Novosibirsku, ruština zůstává hlavním jazykem jeho díla, protože tvrdí, že ostatní jazyky neovládá dostatečně dobře. Svůj projekt uměleckých potisků na tričkách a mikinách nyní provozuje v Biškeku, hlavním městě Kyrgyzstánu. Pobyt mimo Rusko mu umožňuje pokračovat v činnosti bez strachu z represí. Podle Jutjajeva jsou jeho díla distribuována mezi ruskojazyčnou diasporu mimo Ruskou federaci.
Vzhledem k tomu, že Jutjajevova díla jsou vytištěna na oblečení a stávají se jakýmsi uměleckým „merchem“, lidé, kteří je nosí, tímto způsobem veřejně vyjadřují své postoje. V tomto kontextu můžeme zmínit kategorii „sdílení emocí“ a vzájemného rozpoznání lidí stejného smýšlení, kterou ve své klasifikaci uvádí antropoložka Alexandra Archipovová. Jak Jutjajev nedávno sdílel, v Biškeku se mu stalo, že kolem projel místní obyvatel na skútru, uviděl jeho tričko, a vrátil se, aby mu řekl, že je cool. Jutjajev uvádí, že má pouze jedno dílo v jednoduché angličtině: FЯOM ГУЛАГ WITH LOVE.
Pavel Jutjajev, „Není to tak jednoduché“, Projekt Toska Rossii
„Dekolonizace“: ruština na Ukrajině
Nelze opomenout ani rusky hovořící umělce, kteří nikdy neměli ruské občanství, ale používají tento jazyk ve své tvorbě. Avšak s plnohodnotnou válkou, kterou Rusko rozpoutalo, se v mnoha rusky mluvících uměleckých komunitách objevily debaty o tom, zda je vhodné ruský jazyk používat. Tato otázka se týká především bilingvních umělců, tedy těch, kteří mohou potenciálně přejít ke svému druhému rodnému jazyku bez výrazné ztráty významu. Mezi kulturními komunitami je otázka přítomnosti ruského jazyka samozřejmě nejzásadnější na Ukrajině. O jak velké dilema se jedná, dokládá např. ukrajinská antropoložka Anastasija Piljavská působící na King’s College London, která konstatuje, že diskurs „dekolonizace“, který se šíří ve veřejném prostoru a politice Ukrajiny, bojuje „proti všem formám ruskojazyčné kultury na Ukrajině – od hudby a literatury po používání ruského jazyka ve školách“, zároveň však upozorňuje, že „většina ozbrojených sil Ukrajiny i většina obětí ruské války – jejichž města a vesnice byly zničeny za odmítnutí podřídit se Rusku – jsou rusky mluvící Ukrajinci“. Poukazuje tak na to, že ukrajinští dekolonizátoři v konečném důsledku v podstatě souhlasí s Kremlem, že vše, co souvisí s ruským jazykem, patří Rusku.
Závěrem by bylo nesprávné tvrdit, že současní umělci z Ruska, kteří neustále pracovali se svým jazykem, ho najednou odhodili jako svůj tvůrčí prostředek. Ani se rychle nenaučili jiné jazyky, které dříve neovládali. Ať už jsou kdekoli – doma, ve vnitřním či vnějším exilu – zachovávají kontinuální vztah k vlastnímu jazyku, adaptují se, analyzují prostředí a hledají své místo mezi různými sémantickými rámci a kulturními kódy v zemích, kde působí. Dnešní krajina ruského jazyka proto existuje v různorodé, fragmentované podobě, reflektující složitou realitu jak doma, tak v exilu.
Mnozí umělci současného Ruska se stále snaží používat svůj rodný jazyk při tvorbě, která reflektuje témata násilí (státního i domácího), tolerance, otevřenosti, queer témat a mnoha dalších. Témata, která byla ze strany úřadů potlačena a zakázána, existují nejen ve výtvarných dílech, ale i v práci překladatelů, kteří seznamují rusky mluvící čtenáře s novou evropskou vědeckou a uměleckou literaturou. S nástupem mnoha iniciativ a projektů během posledních tří a půl let se nová rusky mluvící krajina stále přeformovává a utváří. Její budoucnost by však byla poměrně křehká, pokud by zůstala pouze v rukou dobrovolníků bez institucionální podpory.
