Ve svém dopise z vězení s názvem „Můj strach a nenávist“¹ otevřel Alexej Navalnyj nanejvýš vážnou diskusi na téma přímé souvislosti mezi současným ruským režimem a érou 90. let dvacátého století. Právě v této době, jak ukazuje Navalnyj, byly položeny základy nekontrolovatelné, v jedné osobě koncentrované moci prezidenta a síla institucí, jako je samostatný parlament a nezávislý soud, byla nahrazena zvůlí finančně-politických klanů. Namísto demokracie se v zemi dostali k moci „demokraté“, přičemž jejich vláda mezitím zmutovala do podoby vlády autoritářské. Domnívám se, že tato Navalného myšlenka stojí za to, aby byla rozvinuta: současná ruská vládnoucí elita, která se v podstatě zformovala v 90. letech, pohlížela od samého počátku na společnost jako na překážku v cestě k tržnímu hospodářství, pojímaného jako nadvláda silných a úspěšných nad těmi slabými a poraženými. Představa moci jako holé síly, která po cestě smete jakákoliv omezení a jejímž cílem je maximální „suverenita“, se stala rozhodující, a to jak pro diktaturu uvnitř země, tak pro agresivní vojenskou expanzi.

Stejná energie této holé dominance zformovala současná ruská média, jejichž vklad do přípravy právě probíhající války nelze přecenit. Právě s příchodem tržních principů v 90. letech a zapojením masmédií (především televize) do koloběhu každodenního nepřetržitého ovlivňování člověka získala média skutečnou moc a mohla nejen bombardovat diváka tunami propagandy, ale i konstruovat jeho každodenní svět, vytvářet jeho nový „zdravý rozum“, který přesahuje politiku a proniká do soukromého života. Zábava a reklama měly v tomto modelu stejný ideologický náboj jako zprávy nebo politické debaty. V situaci společenské krize 90. let se akutní zkušenost ztráty kontroly nad během vlastního života proměnila v pasivní pozici diváka přihlížejícího této situaci. Emoční rovnováha postsovětského člověka oscilovala mezi pocitem vlastní ubohosti, vírou ve slepou sílu osudu a stálou touhou bavit se. Ruská masmédia, která si záhy osvojila zvyky a metody těch západních, jen posilovala svou moc nad publikem bezbranným vůči manipulaci. Relativní limity moci médií, jež souvisejí s informační konkurencí a prvky demokracie, byly konečně odstraněny na počátku roku 2000.

Od okamžiku, kdy Rusko vpadlo na Ukrajinu, představovala proputinská média složitý systém, do něhož byla zapojena řada platforem, které opakovaly jeden a týž obsah; byla to jak televize, tak rádio, byly to zpravodajské servery sdružující nejrůznější informace i autorské, individuální kanály na síti Telegram. Síla tohoto systému nespočívá jen v informačním monopolu a synchronizaci politických poselství, ale také v její totálnosti. Hranice mezi obrazem, který vytvářejí média, a životní zkušeností diváka se postupně stává nezřetelnou, takže obraz a realita se slévají v jeden celek. Emoční terapie se zde organicky spojuje s hysterií a hlásáním příchodu jaderné apokalypsy, přičemž slepá víra ve slova vůdce národa se opírá o cynickou představu, že světu vládnou výhradně privátní zájmy.

Právě v tomto typu spojení se životem spočívá radikální rozdíl mezi Putinovými a sovětskými státními médii. Sovětská televize hrála roli vychovatelky, vštěpovala divákům vysoké mravní ideály a nepřetržitě pracovala na jejich „morálním profilu“. Tato její výsostná pozice neustále odhalovala propast mezi potřebami a realitou, a proto i logicky budila dojem čehosi vnuceného a lživého. Navzdory známé tezi Borise Groyse o totalitárním rázu sovětského jazyka, který si zcela podmanil skutečnost, mezi nimi existoval rozdíl, který do značné míry definoval všeobjímající cynismus pozdně sovětské společnosti.² Pozice „vně“, o které psal Alexej Jurčak, tedy vymanění se z rámce oficiálního jazyka, jehož významy se v konkrétních životních situacích neustále redefinují, představovala sama zaniklý fenomén netržní společnosti.³ Sovětský jazyk nebyl totální, nakolik nebyla totální sama doba, která nepodléhala tržní racionalitě a poskytovala člověku dostatečný prostor pro neproduktivní trávení volného času.

Sovětský stát si uchoval až do konce „etický“ rozměr, chápal společnost jako materiál, který se může neustále zdokonalovat. Přání samotné společnosti, totiž snaha zajistit si osobní komfort a čím dál víc konzumovat byla neustále terčem morální kritiky ze strany propagandy. Tento stát mluvil z pozice vysokých ideálů a vysoké kultury, k nimž se měl upínat běžný občan. V tomto smyslu se pozdní Sovětský svaz příliš nelišil od západních „sociálních států“ (welfare state), ve kterých byli lidé předmětem péče a kontroly. Počínaje 80. léty a nástupem éry neoliberalismu byl subjekt předhozen jemu samému: nyní to byl právě on, kdo se musel donekonečna transformovat podle měnících se okolností tržního prostředí. Postsovětské Rusko 90. let se stalo nejradikálnějším projevem tohoto trendu. Přechod od státu s neustálou kontrolou k tržnímu státu byl neobvykle rychlý, a tak se nezbytnost proměny každého jednotlivce stala v podstatě otázkou elementárního fyzického přežití. Tento železný zákon však byl přijímán bez většího odporu, protože zároveň nabízel neomezenou možnost po něčem toužit. Klíčovou roli v těchto změnách sehrála nová masmédia, která se na rozdíl od těch sovětských nesnažila nasměrovat občana k úkolům budoucnosti, ale naopak sestoupila na úroveň prosté přítomnosti, emocionálního prožitku okamžiku „zde a nyní“.

Skvělým příkladem této principiálně odlišné role televize je show Pole zázraků,⁴ která byla hlavním a do značné míry i formujícím pořadem postsovětských médií. Hrdinové této show, kteří se stále měnili, byli obyčejnými lidmi z davu, jejichž přání se mohou stát realitou díky podivuhodnému běhu magických událostí. Pole zázraků vytvářelo konkrétní, materiální obraz štěstí: mohl jsi získat spoustu peněz, nicméně stále bylo zdůrazňováno, že neexistuje nic jako materiální algoritmus, který by to zaručoval. Bohatství a úspěch jsou nereálný cíl, jehož není možné dosáhnout. V takovémto zobrazení štěstí v podstatě schází sociální rozměr, nejde o stav společnosti, který bychom si přáli, ale vždy jen úděl konkrétních jedinců, kteří k němu dospějí pouze díky zákonu „velkých čísel“. Tato víra v absolutní moc osudu je založena na představě o nepřekonatelné propasti mezi cíli a prostředky – prací a jejími výsledky, záměrem a jeho realizací. Jen stěží bychom mohli vymyslet něco, co by natolik zcela popíralo jakoukoli morálku.

Filosofie Pole zázraků se velmi rychle stala dogmatem všech postsovětských médií. Ve všemožných formátech začala používat víceméně stejnou rovnici: přání se na obrazovce nesplní, ale je neustále přítomno jako neuskutečněný příslib. Následkem je sublimace: potlačené, ale stále aktualizované přání, které se stává základním mechanismem sociálního útlaku. Přesně tak popisoval ještě ve 40. letech hlavní princip amerického „kulturního průmyslu“ filosof Theodor Adorno.⁵ Jeho hlavním rysem je iluzorní jednota představy a života, které se slévají v jeden celek díky nepolevující spotřebě. Televize, která běží ráno i večer, stává se zvukovou kulisou během práce i odpočinku, během jídla a úklidu, je zapnutá, i když se bavíte s rodinou nebo když jste doma sami, se stala jedním z hlavních projevů postsovětské každodennosti. Je potřeba si přiznat, že ani nejvynalézavějšími fígly Agitpropu⁶ ÚV KSSS se nepodařilo proniknout do soukromých životů obyčejného člověka tak jako televizi.

Logika médií má nicméně takovou moc právě proto, že zrcadlí stav oněch mluvících hlav. Ve své slavné knize Masová média druhé republiky popisuje velmi dobře Ivan Zasurskij rozdíly mezi sovětskými a postsovětskými novináři.⁷ Ti první byli cynikové, kteří velmi dobře chápali omezenost své role a alibisticky si nalhávali, že jen plní funkci, která jim byla svěřena „shora“. Novináři nových ruských médií už nechápali sebe sama jako nádeníky, ale považovali se za skutečné tvůrce reality. Tržní ideologii vnímali jako něco organického, zcela korespondujícího s jejich vnitřním přesvědčením, co z nich dělá skutečné tvůrce nového postsovětského člověka. Nezaujímali již žádný odstup vůči svému postavení uvnitř médií, nebyli už schopni žádné reflexe, třeba i krajně cynické, se zřetelem ke své vlastní pozici v rámci struktur. A samozřejmě že v podmínkách postsovětské tržní reality se pokládali za vítěze nacházející se na samotném vrcholu společenské pyramidy.

Média se proměnila v prostor naprosté svobody, na kterém bylo možné se realizovat, a toto území nemělo nepřekonatelné hranice či konvence, které by nebylo možné narušit. Jednoznačná závislost na bossovi, nejprve na „oligarchovi“, později na prezidentské administrativě, byla reflektována jen ve vztahu k obsahu politických projevů, zatímco forma (tedy to nejdůležitější) zůstala v moci samotných médií. Konečné podrobení se médií putinovskému státu v nultých letech překvapivě odstranilo poslední bariéry na cestě k sebeemancipaci médií. Všechna média, která chápala svou nezávislost jako nezbytnou podmínku, aby se mohla zodpovídat společnosti, byla systematicky likvidována. A naopak všechna média, která chápala svoji nezávislost jako příležitost pro neomezenou expanzi své vlastní osobitosti, možnost donekonečna se těšit přítomnosti v záři reflektorů a vytvářet iluze, získala takovou svobodu, které se jim nedostávalo ani v 90. letech.

Právě v podmínkách putinovského Ruska se mohl rozvinout typ moderátora-psychopata, produkujícího proud nekontrolovaných promluv, které plní éter a mají na diváka hypnotizující účinek. Ruská média posledních dvaceti let jsou přehlídkou takovýchto demiurgů reality, zažívajících neustále drogové opojení z vlastní neomezené moci nad pokornou a dezorientovanou společností. Patří k nim dokonce i Vladimir Solovjov, který z USA do Ruska importoval⁸ figuru „rozhlasového kazatele“⁹, jenž virtuózně diriguje emoce svých oveček. Rozhlasový kazatel rozněcuje vášně posluchačů a probouzí v nich skrytou agresi a resentiment, a přitom uvádí sebe sama do stavu extatického vytržení – vždyť právě skrze něho se bezprostředně ventiluje hněv boží. V případě Solovjova, který sám není spjat s žádnou konfesionální tradicí, se už nejedná o konzervativní protestantismus, ale o ryze cynické náboženství vyznávající moc osudu, ve kterém on sám zaujímá význačné místo v panteonu živých bohů. Další symptomatickou osobností je Konstantin Ernst, který se řadu let opájel svou pozicí režiséra grandiózního a totálního spektáklu, v němž se obsah Prvního kanálu, a tím i mysl jeho pravidelných diváků, změní v jedno velké jeviště. Nekonečné politické debaty se staly jednou z verzí pořadu Pole zázraků, kde zažívají svých patnáct minut slávy často se střídající „odborníci“, kteří byli do slova a do písmene vyvlečeni z davu, aby svorně přetlumočili jednotné sdělení diktované shora. Každému z nich je alespoň nakrátko dáno zažít ten pocit moci.

Je důležité, aby Putinova média dělala víc, než že jen převyprávějí politická poselství Kremlu, musí je i doplňovat a rozvíjet, aby se stala jakoby spoluautory kremelského ideologického díla. Neustále zvyšují stupeň agresivní mocenské rétoriky, vnukávají jí nové ideje a myšlenkové pohnutky. Díky tomu získává Kreml a jeho média rozměr totálního systému nastolujícího hierarchii podřízenosti a závislosti, v níž se postupně stává nejasné, jestli pes vrtí ocasem, nebo ocas vrtí psem.

Po začátku války na Ukrajině, kdy se režim změnil v otevřenou represivní diktaturu, dostala i média novou možnost participovat na tomto organizovaném násilí jak v sousední zemi, tak i v té své. Pro mediální motor, stejně jako pro Kreml, se válka stala jedinou možností, jediným modem, ve kterém může existovat. Skutečný, bezpodmínečný konec války je možný, jen pokud bude skoncováno s tímto režimem, který se také stane koncem totalitární moci medií nad společností. Média musí být zcela zbavena moci, a to i proto, aby jim bylo možné vrátit jejich původní poslání – být institucí demokratické společnosti, ve které člověk nakonec získá svou ztracenou vládu nad vlastním životem.