Alana S. PorteroZlozvyk

Nevylučujme, začleňujme

Reflektuje Anna Tkáčová

Kniha Alany S. Portero je oslavou lidství ve všech jeho podobách. Napětí mezi jeho krajními podobami podtrhují násilné a drsné pasáže, které se plynule střídají s těmi lyrickými. Nenásilně napomáhají k pochopení světa v jeho celistvosti, se všemi jeho rysy. Poselství této knihy bezezbytku tak vystihuje výrok mexického autora Carlose Fuentese, jenž v jiné souvislosti, ale v tomtéž smyslu pravil: „Když vylučujeme, zrazujeme sami sebe a ochuzujeme se. Když začleňujeme, obohacujeme se a sami sebe nacházíme.“

Recenze a reflexe – Recenze
Z čísla 1/2025

Knih s trans tematikou začíná přibývat. I na našem knižním trhu. Některé se nesou na módní vlně, jiné však mají nesporné literární kvality a hluboký, citlivý ponor do problému. Mezi takové beze sporu patří kniha španělské autorky Alany S. Portero Zlozvyk.

Zárukou literární kvality budiž i nakladatelství, v němž kniha ve Španělsku vyšla. Jde o barcelonské nakladatelství Seix Barral s dlouholetou tradicí (založeno 1911), které sice dnes tvoří součást nakladatelského molochu Planeta, ale vždy vydávalo a dosud vydává ty literárně nejhodnotnější autory španělsky psané literatury. Českého vydání se ujalo nakladatelství Prostor, na českém knižním trhu rovněž renomované.

Alana S. Portero (1978) je medievalistka, dramatička a básnířka, která má za sebou několik vydaných sbírek poezie. Román Zlozvyk je její prozaickou prvotinou. Navzdory tomu jde o prózu velmi vyzrálou jak po stránce kompoziční, tak po stránce jazykové a stylistické. V roce 2022 se kniha stala objevem knižního veletrhu ve Frankfurtu a záhy byla přeložena do mnoha jazyků včetně angličtiny, francouzštiny a němčiny. Nyní se dostává i do rukou českého čtenáře, a to ve výborném překladu Radovana Beneše.

Jde o román žánru tzv. autofikce, bildungsroman přinášející zkušenosti trans dívky uzavřené v těle, s nímž se neumí srovnat. Autorka sama prošla podobnou zkušeností, byť v mnoha rozhovorech zdůrazňuje, že její rodinné zázemí bylo od toho románového zcela odlišné. Poté, co se vnitřně vyrovnala se svou identitou, stala se feministickou aktivistkou, angažuje se ve veřejném životě a o problematice LGBT+ zasvěceně píše do nejrůznějších periodik.

Její román Zlozvyk se může směle zařadit po bok románů Édouarda Louise či Oceana Vuonga. Není však odrazem plným vzteku a naštvanosti na okolní svět, nýbrž přes neveselou výpověď jde o příběh plný optimismu a porozumění. Protagonistka také ze světa, v němž vyrostla, neprchá, naopak se do něho v dospělosti vrací jako člověk, který si našel své místo v životě.

Román umně spojuje dvě linie. Vnitřní prožitky hlavní hrdinky, která – ač s chlapeckým utvořením – o sobě hovoří v ženském rodě a teprve v průběhu vyprávění se dozvíme o jejím vnitřním dramatu a tápání po tom, kým vlastně pro vnější svět je. Je uzavřená ve „skříni“ chlapeckého těla, ale s ženským myšlením a přístupem ke světu. Její úniky ze svírajícího brnění jsou organicky propojeny s jakousi literární topografií madridských čtvrtí. Protagonistka prožila dětství a mládí v madridské dělnické čtvrti San Blas, již bychom mohli charakterem přirovnat k hornické Ostravě. Drsné machistické prostředí, které se projevuje pohrdavými narážkami vůči ženám, homosexuálům, transvestitům; neutěšené okolí plné nepořádku, alkoholismu, domácího násilí. Na druhé straně tu existují solidární sousedské vztahy, zejména mezi ženami.

V adolescentním věku se vypravěčka vydává za hranice své čtvrti, do oblastí, kde se cítí nejlépe, tedy do míst, která vyhledávají homosexuálové, translidé, drag queens a vůbec lidé na okraji společnosti, do autentických čtvrtí Chueca a Carabanchel. Při nočních pěších návratech odtamtud se vypravěčka cítí svobodně a volně, není nijak tlačená do role, která jí byla vnucena vnějším prostředím, netolerantním k jakékoli jinakosti. Jmenuje skutečné ulice, skutečně existující nároží, kašny a atmosféru nočního Madridu a před čtenářem se pomalu vynořuje plastická mapa španělského hlavního města. Čtvrti, které protagonistka poznává při svých nočních toulkách, neustále porovnává s místem, kde sama tělesně i duševně zraje. Román tak vyznívá nejen jako vyprávění o přerodech člověka jiného navenek a jiného uvnitř, nýbrž také jako hold Madridu, jenž se také jeví jinak než ve skutečnosti a v němž existuje neustálé napětí mezi centrem a periferií, mezi bohatými třídami, které září luxusními naleštěnými výlohami, a chudými dělnickými čtvrtěmi, jejichž sousedské spolucítění zlikvidují developerské firmy. Román tak reflektuje nejen vnitřní pocity a proměnu trans člověka, nýbrž i sociální problémy nedávného a současného Španělska.

Dětství protagonistky se odehrává v osmdesátých a devadesátých letech 20. století, v době, kdy mezi lidmi ještě doznívají relikty frankistického pohledu na svět umocněné působením církve, která pronásledovala všechno, co nezapadalo do katolických škatulek. Homosexuálové a lesby, trans osoby a prostitutky byli tudíž pronásledováni, vězněni a často i mučeni.

Velmi působivé jsou ty pasáže, v nichž dívka s chlapeckým tělem uniká před okolím do světa literárních děl nebo do útěšného prostoru dobových hudebních kapel. Neméně působivě je podán vztah mezi ní a milujícími rodiči. Právě strach, že by ji zavrhli, kdyby poznali, čím si prochází, jí brání v tom, aby jim věřila, a raději předstírá přehnanou drsnost, která jejímu ženskému nastavení není vlastní, ale od chlapce se očekává. A tak o sobotách trpí při fotbalových zápasech, kam ji/ho otec pravidelně bere, zatímco by raději šla s matkou a jejími přítelkyněmi do obchodního centra a probírala se oslnivými oděvy, které si ženy z dělnické čtvrti stejně nikdy nebudou moci dopřát.

K citlivému transgenderovému tématu autorka přistupuje taktně volenými literárními prostředky, nepřichází s žádnými senzacemi ani nadbytečnými vulgaritami, šokujícími či vyhrocenými sexuálními scénami. Naopak. Své prožitky podává střízlivě a hodnověrně – a o to víc je její přerod v člověka, který se navzdory své „skříni“ stal součástí ženské komunity a ženského světa, uvěřitelný a čtenářsky účinný.

Proč zrovna název Zlozvyk? Co se zde tím slovem myslí? Jak já to chápu, jde o trvání na stereotypech, o neschopnost vidět a pochopit rozmanitost světa, o nedostatek empatie, co se týče vnímání jinakosti a jejího přijetí. Bylo-li řečeno, že román Zlozvyk je oslavou Madridu se všemi jeho tvářemi, těmi okouzlujícími i těmi odpudivými, je zároveň i obrazem velmi pestrého lidského společenství, v němž má každá jinakost své právo na existenci.

Kniha Alany S. Portero je oslavou lidství ve všech jeho podobách. Napětí mezi jeho krajními podobami podtrhují násilné a drsné pasáže, které se plynule střídají s těmi lyrickými. Nenásilně napomáhají k pochopení světa v jeho celistvosti, se všemi jeho rysy. Poselství této knihy bezezbytku tak vystihuje výrok mexického autora Carlose Fuentese, jenž v jiné souvislosti, ale v tomtéž smyslu pravil:

Když vylučujeme, zrazujeme sami sebe a ochuzujeme se. Když začleňujeme, obohacujeme se a sami sebe nacházíme.

Chviličku.
Načítá se.
Alana S. Portero

Zlozvyk

Prostor

Bezejmenná románová hrdinka je dívka uvězněná v těle chlapce, která se snaží pochopit samu sebe a stejně tak svět, v němž žije. Příběh začíná v dělnické čtvrti na periferii Madridu, kde v osmdesátých letech minulého století vyrůstá: v bohem zapomenuté části města, kterou pustoší heroinová epidemie. V následující dekádě se odsud dostává do centra města, žijícího pulzujícími kluby a bohatým nočním životem. V centru Madridu, uprostřed party scény, plné divokých i smutných existencí, nonkonformních mladých lidí, prostitutek i padlých andělů, objevuje spřízněnost a zdá se, že konečně také svoje místo v životě i společnosti, byť vykořeněné z té většinové. S každým krokem vpřed však musí čelit dalšímu a dalšímu násilí, kterému se zatím neumí účinně postavit. V tomto vzrušujícím, často děsivém světě může být každá volba skutečně otázkou života a smrti.

10_rec2_zloz

Souvisí

  • Irene SolàZpívám já a hora tančí

    Pyreneje: návrat ke kořenům

    Reflektuje Anna Tkáčová

    Čeští čtenáři ani kritika by román Zpívám já a hora tančí neměli přehlédnout. Nejen proto, že patří k nejpřekládanějším dílům katalánské literatury všech dob. Velmi originálním způsobem a prostřednictvím bohatého jazyka se snaží nalézt odpověď na otázku, kterou si člověk klade od doby, kdy si začal uvědomovat sebe sama: kdo jsme a v čem spočívá smysl naší existence?

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 13/2024
  • Myslím, že není třeba zdůrazňovat úlohu, kterou ve vydávání španělské literatury za socialismu sehrálo nakladatelství Odeon, k němuž se dodnes vzhlíží s takovou úctou, že získalo pomalu aureolu mytické instituce, která však stále může sloužit za vzor práce s texty i výběru literatury.

    Esejistika – Studie
    Z čísla 21/2019
  • Aramburu
    Španělská literatura
    Rozhovor s Fernandem Aramburem

    Zacelení společenského rozkolu se ponechalo běhu času

    Ptá se Anna Tkáčová

    Jako mladý jsem obdivoval slavné hudební skladatele, kteří jeden den složili operu, další den symfonii a následujícího dne sonátu, a přitom je člověk rozpozná a obdivuje všechno, co zkomponovali.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 21/2019
  • Jana JuhásováBelasé Ó (Básnická cesta Rudolfa Juroleka)

    Opadávání ze světla

    Reflektuje Zdeněk Volf

    Závěr monografie, kromě detailní „Personálne bibliografie“ a fotografií z básníkova archivu (jak jinak než v růžovém nádechu), tvoří vybrané ukázky z časopiseckých interview, z ohlasů přátel „Druhovia o Pánovi Ó“ (od nás od Radka Štěpánka) a autorsky komentované „Kalendárium“, neboť Jana Juhásová nepatří k stoupencům školy New Criticism.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 21/2024