Jmenoval se René, pracoval jako redaktor nakladatelství Seuil, řekl mi, že mou knihu přečetl a že jím otřásla, přesně tohle slovo použil, otřásla, opakoval jsem si to pak několik týdnů… Položil jsem telefon, už jsem se nedokázal udržet, rozplakal jsem se… a hlavou mi běželo: Teď jsi zachráněný, jsi zachráněný navždy.

Tak popisuje Édouard Louis v autobiografickém románu Jak se stát jiným klíčový okamžik, kdy jeho psaní dosáhlo bodu, v němž mohl začít také jeho život, do té doby život ohrožený, život visící na vlásku, život bez života. „Už nepíšu,“ píše jako poslední větu svého posledního autobiografického románu Včera Agota Kristofová, která svou tvorbou zpracovává prožitky vlastního dramatického života prožívaného uprostřed bezvýchodně rozvráceného světa. Autorka se ovšem náhle, v okamžiku, kdy se její knihy těší celosvětovému ohlasu, odmlčuje a po zbylých šestnáct let svého života nenapíše nic.

Tak jak to tedy je? Proč lidi píšou? Proč tihle lidi píšou? A proč už nepíšou? Proč je čteme a proč o nich pak místo vánočního odpočinku horečně píšeme?

Louis se propsal k počátku. Intelektuálně nadaný homosexuál, vyrůstající na chudém severofrancouzském venkově, popsal mechanismy svého znehodnocování ze strany nejbližšího i širšího okolí jako symptom systematického znehodnocování tohoto prostředí ekonomicko-politickou mocí. Svou literární analýzou odhalil, nakolik jsou pachatelé bezpráví sami osoby podmaněné. Popsal své vymaňování se z dvojitého podmanění jako cestu proti sobě samému. Dokázal se stát jiným. Stal se silou, která pohnula představitelem světa, do kterého se potřeboval proklestit – a tak se zachránil.

Kristofová se propsala ke konci. Svou záchranu útěkem z totalitního Maďarska do švýcarské emigrace v roce 1956 považovala zároveň za svou největší chybu. Švýcarský polofeudální zákon o imigraci jí, stejně jako dalším uprchlíkům, přidělil pracovní pozici v hlučné továrně a nedovolil jí po patnáct let pracovní místo změnit. Zbavil ji tak nejen jejího původního jazyka, ale jazyka vůbec – v továrně nebylo povoleno mluvit. Mnozí její přátelé spáchali v reakci na své podmínky ve svobodném Švýcarsku sebevraždu nebo se do Maďarska vrátili, a to i za cenu perzekuce. Kristofová zůstala, francouzštinu si postupně osvojila a rozhodla se popisovat příběhy přežití a podmanění jazykem podmanění. Napsat na konci své kariéry „už nepíšu“ znamená svrchovaným gestem stvrdit konec, najít způsob, jak svou věc uzavřít znehodnocením znehodnocování i zhodnocování a zůstat nadobro trčet v „přijímající“ společnosti jako nevyřešený případ.

Literární úsilí Kristofové směřuje k jednomu důležitému sdělení. Zápas proti sociální nespravedlnosti se v jejích románech ukazuje jako zbytečný, není-li jasné, co jiného by spravedlnost člověku přinesla než spravedlnost. Politika mě nikdy nezajímala, říká Kristofová, která prožila nejpohnutější politické události Evropy dvacátého století. Smysluplnost vlastní existence se v románech rozkližuje do halucinogenních obsesí nejvíce tehdy, když postava vycítí, že pro ni není otevřen prostor v životě žádného jiného člověka. Život se může obnovit v autobuse, kterým jede postava už třistakrát stejnou trasu do stejného pracovního dne, cítí-li, že ji prostě někdo pozorně vnímá. Život může skončit uprostřed nově zařízeného bytu, ve spravedlivěji uspořádaném světě, když se taková naděje definitivně vytratí.

Počátek a konec psaní, zdá se, nespočívá v pravdivosti, autenticitě, vlastním pronikavém pohledu na realitu, ale v rekonstrukci podmínek možnosti našeho života. Uvidí nás člověk, který nám svým vstřícným pohledem vytvoří prostor pro život. V okamžiku mezi minulostí a budoucností nás uvidí – a my obživneme. Pokud již psaním nemůžeme aktivovat tento pohled, vyjdou všechny naše texty nastejno.