Řekněme, že máme román.

Řekněme, že je to román francouzský.

Řekněme, že se odehrává v dnešní Paříži.

Lze čekat, že se v té románové „dnešní Paříži“ budou vyskytovat ulice.

Lze čekat, že se ty ulice budou nějak jmenovat – a nejen ony, jistě tam budou i nějaká ta nábřeží, nádraží, náměstí a čert ví, co ještě.

Lze při vší smůle čekat, že hrdinové onoho románu budou o oněch ulicích, nábřežích, nádražích, náměstích a čert ví, o čem ještě, hovořit – ba nelze ani vyloučit, že ti zatrachtilí pošetilci pocítí touhu ta místa navštěvovat. Tu si dají bœuf bourguignon, tu jejich zrak upoutá krásná dívka, tam v dálce zahlédnou dávného známého – anebo to snad nebyl on?

Jako by nemohli prostě sedět doma, dát si normálně bagetu s ementálem a nikoho nevočumovat, povzdychne si nebohý překladatel.

Zkrátka: lze čekat, že v románu budou toponyma.

A lze čekat, že s těmi toponymy budou potíže.

Dejme tomu, že si dá hrdina schůzku na place de la Concorde. (Nejspíš pod obeliskem, ten se dobře hledá.) Výborně, zamne si ruce překladatel, náměstí Svornosti, to se překládá samo.

Dejme tomu, že si tedy na náměstí Svornosti dá hrdina přímo rendez-vous, potká se tam třeba se svou dívkou, která pracuje nedaleko, a společně se vydají na jazzový koncert kamsi do Latinské čtvrti. Je právě začátek června, nad Seinou vane vlahý větřík, fasády domů se v podvečerním slunku barví do zlatava – a mladí milenci se rozhodnou vyrazit pěšky, i když jim to takovou hodinku zabere. Překladatel si nejprve povzdychne, pak mu ale dojde, že kdyby jeli metrem, bylo by to určitě aspoň deset stanic a navíc by museli přestupovat na Sèvres-Babylone – a to možná bude přeci jenom lepší, když půjdou pěšky.

Mladí milenci tedy přejdou most – most Svornosti, říká si překladatel, to asi ještě zavedené není, ale proč ne? – zahnou doleva proti proudu Seiny po nábřeží Anatola France a je tuze dobře jim a je tuze dobře překladateli. Jim je tuze dobře i poté, co přejdou Solferinskou ulici a ono nábřeží se jim pod nohama změní na nábřeží Valéry Giscarda… Překladatel začne dumat, zda se šlechtický přídomek d’Estaing má, nebo nemá skloňovat, ale tu již mladí milenci před muzeem d’Ors – totiž pardon, před Orsayským muzeem zahnou do utěšlivého náručí ulice Čestné legie.

Ta, sotvaže ji překříží ulice Lillská (to vypadá na papíře příšerně, -llsk-, vzdychne překladatel), mění jméno na rue de Bellechasse. Překladatel sahá po slovníku či vyhledávači: Bellechassova? Bellechassská? (Psala by se Bellechassská se třemi s?) Jenže ani jedno: je to pomístní jméno se složitou historií, ta druhá varianta je snad ještě obhajitelná, ale úplně čisté to není.

Netřeba asi už dál líčit, co se stane. Mladí milenci zahnou na bulvár svatého Germana, od řeky dál povane vlahý větřík (který ale zpoceného překladatele neosvěží), fasády se zbarví do oranžova, milence jistě čeká parádní koncert, a když si dají sbohem, zamíří hrdina domů, do rue du Faubourg Saint-Denis.

Ulice předměstí svatého Diviše.

Ach, jak vyrovnaně tehdy v pozdním odpoledni náměstí Svornosti působilo – a jaká to byla šikmá plocha!

* * *

Žerty stranou. Je mi samozřejmě jasné, že takhle důsledně by toponyma nepočešťoval nikdo. Stejně ale s nimi bývá potíž, a zejména v pozici redaktora jsem narazil na několik různých překladatelských přístupů, jak s nimi nakládat. Jedna kamarádka – překladatelka z nejoceňovanějších – prosazuje, že překládat se mají obecné části názvů (tedy ulice, nábřeží, nádraží, náměstí), ale konkrétní jména už ani nepřekládat, ani neskloňovat: nikoliv náměstí Svornosti, nýbrž náměstí Concorde, nikoliv Racinova ulice, nýbrž ulice Racine. Vůbec to není špatná metoda, ale taky narazí: představte si třeba londýnské obchodníky z ulice Oxford či novináře z ulice Fleet anebo newyorské burziány z ulice Wall.

Osobně mi nevadí, když v textu najdu cizí toponyma. Nepokládám to za nepatřičnou exotizaci, ale za to, čemu se hezky česky říká couleur locale, a vlastně to rád vidím.

My redaktoři míváme sklon usměrňovat text k řádu a systému – i takoví chaotičtí neřádi, jako jsem já. Na překládání je ale ve skutečnosti krásné, že člověk nakonec nikdy stejně tak docela neví. Že žádný postup není zaručeně správný. A nakonec si může dovolit i trochu té nesystematičnosti, protože proč by u všech všudy nemohl hrdina, kdyby vyrazil opačným směrem, mířit z náměstí Svornosti k rue du Faubourg Saint-Honoré?

Ostatně mě napadá ještě jeden doklad toho, že všechny přístupy jsou venkoncem legitimní. Kdyby mladí milenci zahnuli za mostem Svornosti na druhou stranu a dali se podél vody, minuli Eiffelovu věž (správně se to čte efelovu, vzor F. L. Věk) a mířili dál a dál od centra, našli by most, který v českých překladech už nějakých sto let není Mirabeauoův, ani to není Pont Mirabeau, ale nikoho to zvlášť netrápí, když pod ním své proudy Seina valí.