Pro Gödela by se vlastně víc hodilo označení myslitel než vědec, každopádně byl inspirativní – mě například jeho myšlenky inspirovaly k vlastnímu postulátu o charakteru nekonečna: nekonečno není matematické ani fyzikální povahy, nekonečno je povahy tvůrčí a projevuje se jako potenciál na korelativní hranici.
Kdysi dávno to začínalo nevinně, snahou pochopit a zaznamenat realitu, kolik je nás, kolik je jich, kolik máme keřů vinné révy, kolik ovcí…
Podíváme-li se na současnou matematiku trochu z nadhledu, uvidíme sofistikovanou autonomní konstrukci pootočenou vůči realitě tak, že ji spíše ovlivňuje, než aby z ní vycházela. Velký podíl na tom má člověk, jehož život je předmětem knihy Stephena Budianského (1957).
Kurt Gödel (1906–1978) je fascinující postava světové vědy. Narodil se v Brně, žil ve Vídni a USA. USA jsou také místem vzniku zde reflektované knihy, kterou do češtiny přeložil Marcel Martin. Kromě chytře provokativního prologu se záznamem Gödelova psychiatra z roku 1970 zabírá úvod publikace zhruba padesátistránkový historický exkurz přibližující atmosféru posledních desetiletí c. a k. monarchie. Tento exkurz měl jistě význam pro vtažení amerického čtenáře; u nás se oproti tomu jeví lehce nadbytečný, zvláště s přihlédnutím k faktu, že kromě relevantních informací obsahuje i některá diskutabilní, či dokonce jedno směšné tvrzení, že napříč říší „od Jadranu až k ruským hranicím“ kromě jiných jednotících atributů
fiakristé čekající před domem, až dostanou zaplaceno, vyprávěli stejné vtipy
s. 18.
Zkrátka úvod trochu nasládlý, s nádechem shovívavé nostalgické idealizace, s jakou máme sklon dívat se na říše a zřízení zapadané prachem. Nicméně americký čtenář tedy přičichl k (pravda, trochu navoněné) atmosféře rakouské verze fin de siècle, která obklopovala Gödelovy rodiče (a měla vliv na jeho útlé dětství), a je možno přejít k samotnému Kurtu Gödelovi.
Avšak nejprve si připomeňme, že současná matematika, tak jak vznikala v průběhu devatenáctého století, stojí na dvou sporných a abstraktně absolutních pilířích. Jde o teorii množin a pojem (či představu) nekonečna. Oba tyto pilíře byly kořenem mého osobního problému s matematikou a také mého zájmu o tuto knihu. Jestliže Bůh byl levicí označen za „opium lidstva“, jestliže levicové teorie a sociální inženýrství byly pravicovými filosofy označeny za „opium intelektuálů“, pak si já množiny a nekonečno dovolím označit za „opium pedantů a informatiků“. V jedinečnosti a zároveň podobnosti (příbuznosti) věcí vidím problém množin, které je možné přeskupovat bez objektivní shody, co patří právě do této, či již do jiné množiny. Ještě větší problém mám s nekonečnem kooptovaným do hájemství matematiky. Už na škole jsem se nemohl smířit s tvrzením, že vesmír je nekonečný a rozpíná se – otázka, jak něco, co nemá hranice, může své hranice rozšiřovat, mi nedávala spát. Může být nekonečno z něčeho složeno? Není dělení nekonečna na jakékoliv části jeho faktickým rozpadem a zánikem? Jediná přijatelná představa nekonečna pro mne spočívá ve směšně absurdním spojení obou pilířů: nekonečno je množinou všech (myslitelných i nemyslitelných, fiktivních i existujících) nekonečen.
Kurta Gödela nejspíš trápily jiné otázky, ale jednu věc nepochybně pochopil a jako první se ji pokusil logicky pojmout, a to fakt, že moderní matematice nescházejí paradoxy, které umožňují její uchopení jakožto v realitě autonomní (pokora neúplnosti a sporné neprůkaznosti), a proto samostatného rozvoje schopné (odvaha tyto zdánlivé slabiny překročit a proměnit je v přednosti) konstrukce.
Život génia je v knize popsán zevrubně a z mnoha úhlů pohledu. Čerpáno je především ze zápisků a korespondence Gödela samotného, jeho přátel, kolegů, rodiny i oponentů a lékařů. Není možné se zde podrobně šířit o Gödelově přispění k rozvoji logiky matematiky i filosofie, ale lze připomenout dosti tvrdé a děsivé lidové rčení „kdo s čím zachází, tím také schází“ – Kurt Gödel se zabýval především logikou, aby svůj život završil v zajetí bludných kruhů…
Jak je to možné? Ptáte se správně a v tomto ohledu se Gödelův životopis čte jako noir detektivka plná znepokojivých indicií. Například je velmi zajímavé, jak se Gödel dokázal vymezit vůči vlivu svých profesorů H. Hahna, M. Schlika a jejich dogmaticky empirického pojetí poznání, které razili v rámci Vídeňského univerzitního kroužku. Gödel zde sice správně rozpoznal past čisté empirie, ale jen proto, aby se vzápětí chytil do pasti logiky.
V jednom z hodnocení vlastního způsobu uvažování si Gödel již během studií zapsal: „Závislost na vnějším hodnotovém úsudku (známky úcty atd.) je zčásti způsobena tím, že si člověk není jist vlastním hodnotovým soudem“ (s. 85) a na sklonku života:
Své dílo nepovažuji za ‚plod intelektuální atmosféry počátku dvacátého století‘, ale za polemiku s ní […] filosofické důsledky mých výsledků stejně jako heuristické principy, jež k nim vedou, jsou všechno možné, jen ne pozitivistické nebo empiristické.
s. 116
Gödel tak na setkáních Vídeňského kroužku většinou mlčel (a v roce 1929 na ně přestal docházet), což matematik Karl Menger jednou směrem ke Gödelovi komentoval vtipnou poznámkou: „Dnes jsme zase ty wittgensteinovce přewittgensteinovali: mlčeli jsme“ (s. 117). Ostatně veškeré spory o to, zda je matematika čistě lidský konstrukt, nebo člověkem poznávaná součást univerza, nepříjemně připomínají hádku nad známým problémem, zda bylo první vejce, či slípka.
Kniha rovněž v různých odbočkách nabízí vhled do života dalších významných a u nás méně známých osobností, například Abrahama Flexnera, který se významně zasloužil o reformu zdravotnických vysokých škol v USA a Kanadě a následně se rozhodl přilákat do USA (konkrétně do Princetonu) ty nejlepší matematiky z celého světa. Své rozhodnutí pro matematiku hájil mimo jiné těmito slovy:
Matematici se zabývají intelektuálními koncepty, které sledují sami pro sebe, podněcují tím však vědce, filozofy, ekonomy, básníky, hudebníky, ačkoli si vůbec neuvědomují, že je to třeba…
s. 171
Flexnerův výrok platil dvojnásob právě pro Gödela, který se svými přesahy do fyziky a filosofie stal průkopníkem interdisciplinárního pojetí vědy. Gödel obdržel pozvání do Princetonu, kde zbytek života zasvětil matematice, filosofii a strachu z šílenství okolního světa, strachu, který u něj bohužel s úbytkem sil rostl.
Pro Gödela by se vlastně víc hodilo označení myslitel než vědec, každopádně byl inspirativní – mě například jeho myšlenky inspirovaly k vlastnímu postulátu o charakteru nekonečna: nekonečno není matematické ani fyzikální povahy, nekonečno je povahy tvůrčí a projevuje se jako potenciál na korelativní hranici.
Host
Životopis jednoho z nejvlivnějších a nejzáhadnějších matematiků dvacátého století Na okraji rozumu je portrétem geniálního a podivínského brněnského rodáka Kurta Gödela (1906 — 1978), označovaného za největšího logika od dob Aristotelových. Kniha velmi přístupně osvětluje dalekosáhlé důsledky Gödelových převratných myšlenek pro filosofii, matematiku a umělou inteligenci. Autor Stephen Budiansky se snaží co nejvěrněji zrekonstruovat Gödelův život v Brně, ve Vídni dvacátých a třicátých let minulého století i jeho působení na princetonském Institutu pro pokročilá studia. Zkoumá Gödelova hluboká intelektuální přátelství (například s Albertem Einsteinem, Johnem von Neumannem a Oskarem Morgensternem), dojemný vztah s matkou, jeho problematické, avšak oddané manželství či vysilující záchvaty paranoie, které ho nakonec připravily o život. Na okraji rozumu je první životopisná kniha, jež plně vychází z Gödelových obsáhlých dopisů a zápisků — včetně dosud nepublikovaného deníku s jeho nejniternějšími myšlenkami.
Nemyslím si, že je nutné, aby každá básnická sbírka byla událostí nebo aby pokaždé přinesla úplně nový typ poetiky. Básnická sbírka může bez problému sloužit k ukojení každodenní čtenářské potřeby, a v tomto ohledu je možné se s knihou Tak akorát čas jít domů spokojit. Na druhé straně je přece jenom dobré zcela neupouštět od nároku, aby nám také řekla „něco nového“
Nad celým příběhem se vznáší otázka ztráty ideálů a srážky s realitou, moci propagandy. Velká pozornost je věnována i dobovému tisku, ukázky z něj tvoří předěly mezi kapitolami. Na straně komunistického tisku jsou to nekriticky působící obrazy o prosperující zemi plné nových příležitostí. Na straně nekomunistického (i levicového) tisku jsou to výpovědi navrátilců, kteří s hrůzou zjistili, jaká je realita.
Jsem ráda, že se kniha V zajetí obrazů dotkla (byť jen v pár řádcích) i výtvarné vizuality. Pokud autorka bude psát další pokračování, ráda si o tomto tématu přečtu víc. Zajímaly by mě odpovědi na otázky, jak vizuální umění komunikuje současná témata, co v sobě všechno dokáže odrážet, nebo jestli a jak s námi také nějak manipuluje.
I přes tuto drobnou disonanci sbírka pozoruhodně funguje jako celek – zejména u debutů je to spíše vzácný jev. Můžeme předpokládat, že svou zásluhu na tom mají již zmíněný Petr Borkovec a Tomáš Gabriel, kteří knihu doprovodili k jejímu vzniku – první jako editor, druhý jako autor poznámky na obálce, oba jistě jako mimořádně pozorní čtenáři.
Hájíček však není typ spisovatele, který by tvořil jednoduché agitky. Boj hrdinů není pouze tažením za jihočeskou idylu, naopak je neustále podrýván otázkou, co znamená domov a rodný kraj a hlavně, zda všechno úsilí o jejich zachování stojí za to. Jestli věci vlastně nejsou trochu jinak, než jak se na první pohled zdají.