Druhá samostatná prozaická kniha – žánrové zařazení „román“ je přinejmenším sporné – Terezy Semotamové (1983) je podobně jako ta první, na Magnesia Literu nominovaná próza Ve skříni (2018), postavená především na protagonistce. Je jí žena nacházející se kdesi na počátku středních let, sochařka, naskicovaná tak, že v sobě, lépe řečeno ve svém životě spojuje typické rysy určitého dnešního sociálního prostředí: umění, kterým se nedá moc uživit, osamělá existence (většinu času) single ženy, prekarizovaná práce v kultuře (samozřejmě ve švarcsystému), hledání odpovědí na problémy, které hýbou společností, od klimatické změny po rasismus a feminismus, včetně reflexe vlastní nejistoty až směšnosti při snaze vymezit se, zaujmout postoj. Většinu času však hrdinka hlavně popisuje, kterak by někoho chtěla, ale on ji ne, jak by na něj chtěla zapomenout, najít si někoho normálního, kdo by zase odpovídal jejím potřebám (ne, v tomto ohledu nijak zvláště radikálním, ten pojem znamená něco jiného) a tak.

Na skoro třech stech stránkách tedy čteme hlavně o tom, jak se ich-formová vypravěčka plácá od jednoho problému k druhému, neví, kde co začít a kam by to asi tak mělo vést, občas má potíž i zajistit si něco pořádného k jídlu, tráví nepřiměřeně moc času „guglováním“ a „rolováním“ na internetu a pak se kvůli tomu cítí blbě, pokouší se v umělecké práci nějak zhmotnit inspiraci, ale naráží na meze vlastní tvůrčí kapacity i zkorumpovaného prostředí uměleckého byznysu. Venkoncem ale postrádá jakékoli ambice a vizi. Taková spíš antihrdinka. Mimochodem, ne vždycky se podaří nachytat nakladatele na švestkách, ale zde došlo k situaci, že anotace na zadní straně obálky, fungujíc jako peritext, vlastní text knihy bezděky přeinterpretovává: hrdinka Radikálních potřeb není, jak se tu tvrdí, „bezejmenná vypravěčka“. Jméno má a je v textu několikrát uvedeno. Můžeme se zde tedy zastavit a nemusíme se oddávat úvahám o deheroizaci nebo existenciálnímu pocitu anonymity v opozici ke světu; protagonistka má osobitý charakter a je svého světa pevnou součástí. Abych to ale marketérům Arga nekazil, nebudu její jméno prozrazovat.

Po kompoziční stránce jsou Radikální potřeby próza silně nerománová. Nemá dohromady žádný děj, spíš nabízí sekvenci jednotlivých scén, úvah, postřehů, črt z každodenního života, zaznamenaných myšlenek, emotivních komentářů, jejichž spektrum sahá od bolestínské sebelítosti po různé odstíny sarkasmu – zábavného, ostrého i (sebe)zraňujícího. Je zřejmé, že autorským cílem bylo právě zachycení této změti bez výraznějšího pořádajícího principu. Jakous takous dramaturgii tomu dává několik, vzato podle velikosti sestupně, dějství, scén či zápletek, které narušují temporytmus jinak poklidně plynoucího protagonistčina pinožení. Na makroúrovni je to zejména pobyt na umělecké rezidenci v Německu v první polovině knihy, v té druhé pak nástup covidové pandemie. Podobnou funkci plní také zakomponovaná linie příběhu kamaráda Fandy, který hrdince zmizí ze zorného pole, aby se nakonec objevil coby osoba, jež se musí vyrovnávat s vlastní tranzicí, a konečně radikální životní změna, která na posledních stránkách postihne ji samotnou.

Kompoziční plochost není zřejmě důsledkem nedostatku autorské invence, ale záměru. Přestože, když to trochu přeženeme, můžeme otevřít knihu a začít číst na kterékoli stránce a zas tak moc nám neunikne, jako celek to docela drží pohromadě. Jedním z důvodů je oceněníhodná jazyková originalita, kterou Semotamová osvědčila už v knize Ve skříni. Hrdinčin idiolekt je konzistentní, a hlavně originální, propletený narážkami na písňové texty, jiná prozaická díla, obecně zdomácnělé citace, obsahuje slang, moravismy i přepjatě knižní lexikum či morfologii. Jak pěkně se na takovém podloží buduje rétorika zmíněné afektivní struktury, je nasnadě.

Přese všechno to zakotvení v individuální perspektivě a reáliích současného světa: Tereza Semotamová nepíše autofikci. Alespoň ne přiznaně, třebaže signálů, že se při psaní vlastním životem přinejmenším široce inspirovala a nejspíš od něj i doslova opisovala, najdeme v textu řadu – a to, že svou hrdinku přesadila z literárního prostředí, které dobře zná, do prostředí výtvarného, na tom nic nemění. Radikální potřeby nesou rysy klíčového románu, za mnohými z postav označovaných jen iniciálami jsou reálné předobrazy, které lze identifikovat – mně samotnému se minimálně v jednom případě zadařilo, ale proč by to mělo někoho zajímat? I samotné autorce to je nepochybně zcela právem upřímně šumák.

Odpověď na otázku, co se vlastně autorka svým „antirománem“ snažila říct, je tedy zapotřebí hledat tam, kde je tato individuální rovina překračována. Kdyby byla protagonistka přece jen bezejmenná (to není myšleno úplně vážně), mohli bychom třeba usuzovat na autorčiny ambice poskytnout univerzální, nebo přinejmenším generační výpověď (toto už ano). Na ni to však nejspíš nestačí. Nevybízí totiž k žádnému velkému promýšlení, podává „zprávu o člověku“ v určitých podmínkách: v době, která se čím dál víc odehrává v digitálním světě, kde smysl jakékoli lidské činnosti, i té nejbanálnější, dává až její sdílení na sociálních médiích; kde informační přehlcení způsobuje individuální i kolektivní otupělost a letargii („Čekám, kdy se lidi začnou dobrovolně propadat do exekuce, aby zažili něco, co je opravdu zasáhne“ – s. 254); kde je třeba mluvit o resilienci, ale na druhé straně je hledána validace v počtu lajků; kde se kříží několik emancipačních diskursů, třeba hned v jedné větě:

Jsem úspěšná žena z Východu. Jdu se namalovat a vařit boršč. Goddess has arrived.
s. 267

Kde přesně leží hranice mezi dokumentárním zachycením určitého, přece jen poněkud výlučného prostředí, „zprávou o člověku“ nebo „zprávou o světě“, a mezi obecným významem, po kterém by měla umělecká literatura toužit (ehm, nebo ne?), tedy v případě Terezy Semotamové, zkusmo řečeno, úvahou o radikálních potřebách člověka, možnostech jich dosíci a limitech, jimiž je omezuje gender, systém i jeho vlastní psýché – na to nám odpoví nejspíš až literární historie, která tomuto typu psaní dá nějakou shrnující nálepku. Třeba „próza postfaktického traumatu“. Uvidíme.