Po úspěchu knihy Cítí, tedy je vychází česky předchozí publikace Andrease Webera, která nese v českém překladu Jany Krtkové název Hmota a touha. Erotická ekologie (Malvern, 2023). Weber v ní vysvětluje systémové principy, lásku i smrt a kruciální roli v ní hraje vztah k přírodním entitám. Reflexi této knihy bych proto ráda začala českým kontextem. Pracovní skupina Klimavize v roce 2021 vydala výzkum, který měl pomoci české veřejnosti v řešení klimatické krize. Pojmenovala šest oblastí, kterým se musíme při řešení klimatické krize věnovat. První a nejdůležitější z těchto oblastí byla nutnost systémové změny. Nejedná se přitom pouze o krizi klimatickou, ale rovněž o další transformace, které se k ní přidávají. Kombinace všech těchto potíží naznačuje s ještě větší intenzitou, že skutečně potřebujeme systémovou změnu.

Vytváření systémové změny ovšem předpokládá schopnost systémově myslet. Jistě, svět vždy fungoval v nejrůznějších systémech. Problém je v tom, že jsme málokdy pojmenovávali, o jaké systémy se jedná, a příliš jsme se nezabývali jejich vzájemnými vztahy. V době, která nastává a jejíž hlavní projevy nás teprve čekají, se začínají různé systémy postupně hroutit – jak ty přírodní, tak ty sociální. Zároveň se ale objevují nové. Na takové množství systémových změn jsme málokdy připraveni. Vyvolávají strach, zoufalství, nervozitu nebo apatii. Častokrát nejsme ani schopni změny vnímat, natož pak realitu živě přetvářet.

Do této situace přichází Andreas Weber (ale i další systémoví myslitelé) s environmentálními důrazy, kteří nám svým básnickým jazykem pomáhají systémům porozumět, popsat je, a snad do budoucna také vědomě utvářet. Kromě toho, že je Weber myslitel systematický, je také myslitel erotický. Promlouvá o lásce, definuje nový filosofický směr pojmenovaný jako „poetický materialismus“, popisuje jednotlivé vztahy v přírodě jako vztahy plné lásky, vzájemného doteku a sdílení.

Uvědomuji si, že já sama jsem systémové myšlení začala kultivovat při spolupráci s kolegou, který se stal mým přítelem a s nímž mě pojil také jistý druh lásky. Naše dvě bytosti byly a jsou už po dobu několika let propletené na mnoha úrovních. Pracovali jsme spolu po větší část pandemie covid-19, kdy se naše schůzky odehrávaly on-line, protože jsme nemohli navštěvovat školy, kde měla naše práce probíhat, a s vyučujícími jsme se setkávali on-line. Možná první spojení mezi námi nastalo, když jsme jeden z kurzů teprve připravovali, a on začal mluvit o tom, že se necítí dobře a potřebuje, abychom tento kurz vedli společně. Za další pracovní období jsme mnohokrát přebírali práci jeden za druhého.

Naše práce a nápady se mísily, jako se mezi sebou mohou proplétat větve stromů nebo listy pučící na větvích. Učili jsme se od sebe navzájem, přebírali jednotlivé strategie. Na posledním výjezdu na chatě v horách jsme procházeli program věnovaný environmentálnímu cítění a poezii. Ptala jsem se, jak se asi cítí příroda okolo nás. A on řekl, že je určitě ráda, že se na ni dívá, že jí věnuje pozornost. Pak při procházce lesem jsme se dotýkali pýchavek, které vypouštěly do vzduchu výtrusy. A tehdy jako by svět zrcadlil celou tu propojenost. Procházeli jsme se dál lesem, četli a psali básně, a když měl říct, jaké to pro něj bylo, řekl jen, že se cítil přítomný. A být přítomný znamenalo být „propojený“. A znamenalo to „cítící“.

Systémový myslitel

Weber klade důraz právě na vzájemná propojení a jejich zkoumání než na ojedinělé jevy. Jeho popis zcela jistě není neživý, plochý nebo nezúčastněný. Snaží se vztahovat k pomíjivosti, proměnlivosti. Celá kniha začíná historkou ze sauny, ve které si spolu s kolegou uvědomuje, že potěšení spočívající v rychlém ohřátí a následném ochlazení souvisí s tím, že jsme jako systémy proměnliví a že se snažíme dosáhnout rovnováhy pomocí doteků s extrémy:

Vést si ve vztahu ekologicky tedy znamená řídit se jednoduchými, ale paradoxními principy; znamená to zajistit si plný rozsah své živosti tím, že dovolíme ostatním, aby plně existovali v té své. Pouze obě strany společně umožňují transformaci, zjednávají prostor poetické vynalézavosti, aby se mohl rozvinout něčí život. Úspěšný vztah je proces vzájemné přeměny, díky níž jsou obě strany oživenější.

Weber vnímá svět jako milence nebo milenku. Všímá si podobnosti mezi lidskými vztahy a vztahy v rámci přírody. V tomto ohledu je jeho myšlení blízké jiné systémové myslitelce Joanně Macyové, autorce knihy Aktivní naděje nebo Svět jako milenec (nevyšlo česky, anglický název zní World as Lover, World as Self). Zajímavé je, že Macyová je původně teoložka, takže k nutnosti myslet systémově o životním prostředí a k metafoře světa jakožto milence přichází ze zcela jiné pozice než biolog Weber. Zatímco tedy Macyová nabádá k většímu propojení lidí a komunit a vytváří metodiky skupinových aktivit, Weber naopak zůstává více u sebe, v detailech, jednotlivých buňkách, jindy ale naopak „odzoomuje“ a popisuje celé pohoří. Je spíše pečlivým pozorovatelem procházejícím berlínské parky a sledujícím oči své přítelkyně. Macyová se pohybuje v logice komunit – více než pohyby listů sleduje pohyby lidí a útvary ve skupinách. Oba se ale shodnou na tom, že proměna vztahu je to, o co běží také v rámci tišení našeho klimatického žalu a transformace neudržitelného způsobu našeho života a směrování společnosti.

Za poslední rok jsem se pro Tvar zamýšlela nad knihami mnoha environmentálních myslitelů – od Charlese Eisensteina po Satiše Kumára nebo Thomase Berryho. Zároveň mohu Weberovo přemýšlení srovnat také s díly Miki Kashtan nebo už zmíněnou Joannou Macyovou. Je potřeba zdůraznit, že v díle Andrease Webera je přítomno znatelně méně kázání a více pozorování. Ve srovnání s Thomasem Berrym nevymýšlí scénář společenské změny, ale spíše nám dává do rukou lucerny pro průchod blížící se blátivou nocí. Možná je to dáno také tím, že Weber nevaruje před katastrofou, on už žije uprostřed určitého biologického kolapsu, vymírání druhů, respektive má kapacitu si být těchto transformací vědom. A všímá si schopnosti změny, variability, síly života, která nás nakonec jako jediná může zachránit z klepet smrti. Zároveň se vlastní konečnosti dívá přímo do očí. Smrt je pro něj vrcholných aktem lásky, splynutím s celkem, kompostováním sebe sama. Teprve ve smrti poznáme, že patříme všem okolo, že nejsme vnější, ale propojení.

Láska a poezie

K předávání takových tezí výrazně pomáhá poetické vyjadřování. Pro Webera ale není poezie pouze nástrojem komunikace. K čemu v životě vůbec poezii potřebujeme? Na tuto otázku odpovídá Weber daleko přesvědčivěji než někteří současní literární vědci. Poezie je pro něj šípem vystřeleným do tmy, který nám může mnoho odhalit. Metafora je i není pravdou. Možná je tou pulzující pravdou, která může zachytit živoucí systém. Je naší zkušeností se sebou samými, která nás přesahuje ve své obraznosti. Poezie je divočinou jazyka, divočinou, jež osvobozuje, ukrývá život a pestrobarevné květy, které jsou léky na každý náš neduh. Poetické vnímání světa je pro Webera důležitou cestou a možná i cílem k únosnému žití. „Poetický materialismus“, který představuje, znamená, že význam zůstává zakořeněn v těle. Milovat krásné a milovat umění pak znamená bojovat i za celý život, jenž krásné tvoří. Krásu podle Webera nejde vyjmout z hmoty. Také naše psaní tak je vždy propojené s živým světem. Nežijeme jen na hřbitově slov, ve svým snech nebo vzdušných zámcích.

Kniha je celkově psána básnickým stylem. Weber využívá propojování příběhů z osobního života s biologickými fakty a básnickými obrazy. Vytváří tak vizi, v níž všechno souvisí se vším: možná se v uspořádání stromů a rostlin a v chování hmyzu skrývá tajemství celého světa. Weberova kniha totiž není textem zaměřeným především na etiku, protože primárně zkoumá různé fáze propojení. V knize se tak prolíná poezie s biologií. Láska je vykreslována jako přírodní úkaz, jako voda, která stéká ze skal a proměňuje svoje podloží, vytváří celá údolí: „Milovat – to znamená žít a nechat žít v nejhlubším slova smyslu – není vykoupení ze smrti. Milovat znamená uvítat smrt a její záhadnou, nekonečnou moc transformovat a tvořit.“ (s. 162)

Dovolte mi ještě jednou připomenout český kontext. V současné chvíli se totiž v České republice rozhoduje o změně zákona o znásilnění, představují se různé návrhy. Setkáváme se s dlouho umlčovanými příběhy o bolesti, o násilí, o zneužití moci. Weberova kniha může být nepřímým, ale podstatným doplněním takové debaty. Weber přináší živelný a pozitivní pohled na sexualitu – a nejen na sexualitu, ale i na lásku. Je paradoxní, že jsem našla tuto knihu v knihkupectví Luxor pod velkým nápisem „Sex“. Připadalo mi to nepatřičné, a zároveň jsem pocítila takovou poťouchlou radost, která prostupuje celou knihu. Pro lepší ilustraci Weberova přístupu bych nyní ráda ocitovala jeho seznam „pravidel“ týkajících se vztahů, lásky a erotiky:

Pravidla erotické výměny:

1 Každý zúčastněný může produkovat
svoji živost pouze sám, nemůže ji získat
od druhého.

2 Abychom mohli být sami živí, musíme
propůjčit živost druhým. Ty předchází Já.

3 Oběť ostatních je dar, ne odměna za
službu.

4 Opětováním tohoto daru – někdo jiný
mne vidí v mé realitě – se mohu stát tím,
čím jsem.

5 Vztah je úspěšný, když posiluje živost
všech.

6 Vztah je úspěšný, pokud všichni mohou
vyjevit své potřeby.

7 Každý vztah je nedokonalý. Jeho nedo-
konalost je to, co mu umožňuje se ne-
ustále rozvíjet.

8 Vztah je jednota v oddělení.

9 Každý partner je vlastník své vlastní
smrti.

10 Vztah je hra.

11 Vztah neustále proměňuje oba partnery
tak, že oba vnímají a poznávají sebe sama
prostřednictvím vzezření toho druhého.

12 Vztah je nervový systém.
s. 132

Na závěr bych ráda ještě jednou do tohoto textu přizvala vztah s mým kolegou a kamarádem. Vzpomínám na mnoho okamžiků, kdy jsem před ním brečela. Zpočátku jsem se při pláči cítila ještě hůře než předtím, protože se tyto situace mnohdy děly ve chvíli, kdy jsem byla na konci sil a svým pláčem jsem možná prosila o pomoc. I když možná nešlo o volání o pomoc, ale byla to žádost o vyslechnutí. Zprvu jsme se v té chvíli pláče nemohli setkat, protože slzy vnímal jako nevyslovenou prosbu: jako bych po něm chtěla výměnu. Byla jsem jako řeka, kterou nešlo zastavit. Po příliš zbrklém a nepromyšleném splynutí jsme začali hledat hranice, oddělení, znovu ohledávat možnost se podívat sami sobě do očí a vzájemně se v nich zahlédnout. A tak se pláč z děsivého hurikánu stal spíše zrcadlem, plátnem, potokem, jejž stačí slyšet plynout. Proudem, který svědčí o živosti toho druhého. I takové situace pomáhá Weberovo vidění světa lépe zvládat a hlouběji prožívat.