Co si počneme (ukázka z románu)
Zina se překlopí přes zábradlí a pleskne sebou do potoka. Zalévá ji ta lesní, ta takřka horská voda, co se rodí nahoře v přesličkách, v žulovém masivu, tam v kořenech smrku pamatujícího napoleonská tažení.
Údery se rozléhaly v liduprázdném skalním masivu hlasitými, kovově řezavými stony; jinak vyslovovali pouze nezbytná slůvka velmi tlumeně, i tak stoupalo zřetelně stěnou každičké jejich zasyknutí, hlasitější nádech; prostor mysli otevřel se jim dokořán.
Tohle jediné slovo. Poslední slovo. Výhybka. Kdyby nepronesl tohle jediné slovo, možná bych byl pořád učitel. Neměl bych po těle tolik jizev. Každý den bych se večer vracel ke své ženě.
Jenže být pouhým pozorovatelem je dost obtížné, vždyť ani pozorovatelé pozorovatelů neodolají pokušení zahrát si na pozorované pozorovatele pozorovaných pozorovatelů. A tak si koupil stálou lóži v divadle, protože ho moc zajímalo, jak lidé dokážou to pozorované napodobovat, hrát sami sebe.
Ten kaštan tady u té staré pumpy kousek od našeho domu roste nekonečně dlouho. Myslela jsem si, že je to třeba sto let, ale dědeček říkal, že šedesát sedm. Že ho jeho rodiče zasadili, když se narodil, a že má s tím stromem společné kořeny a stárnou spolu. Napadá mě, že u stromu člověk pořádně nevidí, jak roste a stárne, jen najednou vidí, že je starý.
Nejlepší bude, když si zazpíváš nějakou zbožnou píseň nebo májovou litanii k Panence Marii, anebo se tisíckrát po sobě pomodli: Pane Ježíši kyrielejson, pomiluj mě hříšníka, až do tebe ty slova vstoupí a stanou se tvojí součástí.