Co to je transformativní vzdělávání a jaké jsou jeho kořeny?

Do transformativního vzdělávání spadá řada přístupů k učení či vzdělávání. Ten, který představuji v publikaci Transformativní vzdělávání jako klíčová odpověď na četné výzvy budoucnosti, vychází z dekoloniálních perspektiv, z výzkumu a pedagogické praxe kolektivu Gesturing Towards Decolonial Futures. Pracuje s analýzou naznačující, že převládající ontologií našeho světa je v podstatě modernita/kolonialita. Lze ji chápat jako systém vztahů, v němž jsou hierarchie, jež staví lidstvo nad jiné živé bytosti a určité skupiny lidí nad jiné, vnímány jako přirozené. Z tohoto vztahového uspořádání vychází politický systém organizovaný národními státy; ekonomický systém organizovaný kapitalismem a závislý na vykořisťování a ekologické destrukci; systém vědění organizovaný univerzální racionalitou nadměrně se spoléhající na empirické důkazy a podceňující a poškozující znalostní systémy, které se od těchto vzorců odchylují. Dá se říct, že způsob bytí charakteristický pro koloniální modernitu stojí na několika typech popření, jež v současnosti představují také obranu proti sociální a ekologické realitě naší situace. Jde o popírání systémového, historického a současného násilí i našeho podílu na něm, tedy o skutečnost, kdy jsou naše pohodlí, jistoty a požitky dotovány vyvlastňováním a vykořisťováním jiných míst a osob. Popíráme limity planety a neudržitelnost modernity/koloniality, tedy to, že metabolismus planety má své meze a nemůže donekonečna udržet exponenciální růst, spotřebu, těžbu. Dále popíráme vzájemnou provázanost, když se považujeme za bytosti a společnosti oddělené od sebe navzájem i od Země, přičemž jsme provázáni vztahy, jež jsou biologicky inteligentní. A popíráme i rozsah a složitost mnoha problémů, kterým musíme společně čelit. Obvykle tedy hledáme zjednodušená řešení, díky nimž se můžeme cítit a vypadat dobře a která si poradí se symptomy, ale ne se základními příčinami naší společné složité situace. Kritické přístupy v rámci transformativního vzdělávání naznačují, že se potřebujeme naučit dívat se hlouběji. Vzhledem k tomu, že jsme byli socializováni do převážně moderních západních společností, nezbývá než se zamyslet nad našimi způsoby bytí, poznávání a jednání – pokud se máme vyhnout nevědomému opakování základních vzorců téhož systému, který napáchal globální škody. Chceme-li se tedy zaměřit na změnu, mělo by se transformativní vzdělávání zabývat předpoklady, které tvoří naši vlastní ontologickou pozici a pravděpodobně představují dominantní chápání reality v globalizovaném, kapitalistickém a neoliberálním systému.

Z tvojí publikace Transformativní vzdělávání jako klíčová odpověď na četné výzvy budoucnosti vyplývá, že potřebujeme změnit svůj pohled na svět, jelikož ten nynější je vzhledem k probíhajícím krizím neudržitelný. Má nicméně nastupující generace ještě naději naši společnost skutečně proměnit?

Jakákoliv proměna společnosti nejde oddělit od kontextu současných i budoucích krizí. Se změnou pohledu na svět podle mě souvisí i příprava na život ve světě, který je zranitelnější, nejistější, složitější a více nejednoznačný než kdy dříve – na realitu, již si zatím nedokážeme představit a v níž je zatím předvídatelné hlavně rychlé tempo změn. Transformativní vzdělávání zkoumá, co nám může umožnit, abychom čelili narůstající těkavosti našeho současného dění s hlubším smyslem pro sebereflexi a odpovědnost a abychom dovedli rozlišovat mezi různými výklady probíhajících událostí. Vzhledem k četným krizím, které aktuálně probíhají, se v transformativním vzdělávání můžeme ptát, jakou má nastupující generace naději na to, aby se v kontextu případných náhlých budoucích zvratů – nejen v našem ekologickém či ekonomickém prostředí, ale i v tom kognitivním, afektivním a vztahovém – dokázala s těmito výzvami vyrovnat „střízlivým“, kreativním a odpovědným způsobem a aby zvládla vést společenské změny směrem k rekonfiguraci systémů, na nichž jsme závislí, a to na základě hluboké sociální a ekologické odpovědnosti.

Jak myslíš, že by mohla probíhat ona rekonfigurace systémů, na kterých závisíme? Jaké schopnosti nebo kompetence k tomu budeme potřebovat?

Mezi transformativní kompetence se kromě kritického myšlení a reflexe řadí třeba zpochybňování vlastních předpokladů a vyrovnávání se s komplexitou, odlišností a nejistotou. Obecně lze říci, že má-li lidstvo zůstat v mezích planetárních hranic a zachovat si přitom lidskou důstojnost a etickou solidaritu jako základní organizační principy, bude potřeba naučit se vnímat a prožívat vztahy k sobě navzájem a k planetě jinak, než tomu bylo doposud. Bude třeba poučit se ze společenských a historických nedostatků současného dominantního pohledu na svět a analyzovat příčiny, které stojí za zhoršováním podmínek života na planetě. Můžeme se učit utvářet vztahy k lidem i k mimo-lidskému světu novým způsobem, pokud porozumíme tomu, že lidstvo nelze oddělovat od planety a od všech ostatních živých bytostí. Možná se tak naučíme, jak žít ve světě a se světem, aniž by si lidé nárokovali být středobodem světa v podobě, jak je tomu dnes.

Proč jsou velkou inspirací pro proměnu vztahu ke světu právě původní národy? Co se od nich můžeme naučit?

Naši pozornost mohou přitahovat kosmologie původních národů, z nichž vyplývají různé způsoby uspořádání vztahů k mimo-lidskému světu. Lze se od nich naučit leccos zajímavého také o evropských způsobech myšlení a bytí, o klasických koloniálních vzorcích – ať už je to vnucování jednoho příběhu o rozvoji a vývoji lidstva, kdy soudíme druhé podle kritérií, dle kterých jsme sami v přítomném momentu lineárního času, zatímco druzí jsou pozadu, nebo přesvědčení o univerzální platnosti racionalismu, kdy svou interpretaci reality vnímáme jako objektivní a jediný platný pohled na svět, nebo třeba přesvědčení o neomezené autonomii a svobodě vytěžovat a využívat vše, co lze považovat za zdroj – včetně lidí. Podobná přesvědčení vedla k devalvaci znalostních systémů původních obyvatel, k vyhlazování jejich kultur i celých společností. To vše v zájmu opodstatnění územního zisku a přístupu k vytěžování přírodních zdrojů, jež přispívaly k růstu ekonomické a materiální převahy zemí západní Evropy. Můžeme se poučit i z teze, kterou předkládají výzkumníci z řad původních obyvatel Kanady, například Kyle Whyte, vědec z národa Potawatomi, jenž upozorňuje, že kolonizace je typicky komunikována v souvislosti s krizí. Whyte navrhuje termín epistemologie krize, který vykládá jako poznávání světa způsobem, kdy je určitá přítomnost prožívána jako nová, bezprecedentní a naléhavá. Pozoruje, že když pocit naléhavosti vyvolává potřebu jednat rychle, stává se, že lidé nevěnují adekvátně vysokou míru pozornosti etice a spravedlnosti nebo vnímají jako potřebné přinášet morální obětí. Whyte tedy konstatuje, že lidé, kteří se dopouštějí kolonialismu, si často představují, že jejich protiprávní jednání je obhajitelné, protože reagují na určitou krizi. Předpokládají, že v reakci na ni musí odložit spravedlnost a morálku. To nám může připadat jako neustále se opakující vzorec, z něhož vyplývají přesvědčivé argumenty proti jakémukoliv „jedinému receptu pro budoucnost“. Whyte navrhuje „epistemologii koordinace“ jakožto zbraň proti této problematické dynamice. V jeho pojetí se jedná o interpretaci určitých intelektuálních tradic původních obyvatel Kanady, které odkazují na způsoby poznávání světa, jež zdůrazňují význam morálních vazeb, vztahů a vzájemné odpovědnosti při vytváření schopnosti reagovat na neustálé změny. To zahrnuje vysoké standardy odpovědnosti, přičemž zvláštní pozornost je věnována principům péče, vzájemnosti a souhlasu. Díky těmto vztahům lze vhodně reagovat na očekávané a drastické změny, aniž by tím docházelo k násilí. Whyte nenabízí epistemologie koordinace jako řešení současných problémů, ale spíše jako velmi potřebné přístupy ve vzdělávání, kultuře a společnosti, jejichž praktikování by výrazně přispělo k proměně nespravedlivých a nemorálních reakcí na skutečné či domnělé krize. Vzhledem k tomu, že mnohačetné globální výzvy budou v současnosti i v budoucnosti vyžadovat rychlá opatření a řešení, může nám epistemologie koordinace pomoci porozumět tomu, jak jednoduše může dojít k tomu, že se reakce na naléhavost situace zpronevěří etice a spravedlnosti. Tím nás může naučit posuzovat dopady našeho jednání podle toho, jak přispívá ke kvalitě vztahů mezi lidmi i ostatními živými bytostmi.

Jak přistupovat k lidem a skupinám, které z probíhajících změn panikaří a popírají jejich závažnost a možnost proměny?

Pracuji s přístupem, který chápe svět jako dynamickou entitu nebo živý metabolismus. Jedním z výchozích bodů pro takové zaměření je rozšiřování naší kolektivní schopnosti udržet prostor pro mnohost, pluralitu, složitost a nejistotu, ambivalence, paradoxy, napětí a selhání. Spíše než na „obsah“ se tento přístup zaměřuje na vytváření pedagogických formátů, jež mohou udržet pohromadě odlišnosti, nesoulad, nepohodlí a nesouhlas způsobem, který umožňuje zabývat se v procesu učení náročnými tématy bez pocitů zahlcení a paralýzy. Vycházíme přitom z pozorování, že bez takovýchto pedagogických nástrojů zůstává míra zapojení do procesu učení na povrchní a nejisté úrovni a má tendenci se rozpadat v momentě, kdy se objeví napětí a neshody, zejména v současném kontextu informačního přetížení a sociální fragmentace, kdy je mnoho lidí stále uzavřenějších ve svých vlastních personalizovaných znalostních bublinách, v nichž mají tendenci vytvářet si vlastní virtuální realitu podle toho, co jim vyhovuje.

Jednou z cest transformativního vzdělávání je také truchlení. Jaké to je, procházet touto cestou, a kam nás to může zavést? Neprohloubí jen naši depresi, úzkost a paralýzu?

Cestě truchlení se ve své praxi přímo nevěnuji. Přístup, který se snažím rozvíjet, hledá možnosti, jak si lze zachovat kapacitu pracovat na transformaci v dlouhodobém horizontu, a to ve světě, kde kulminují globální výzvy. Zabývá se třeba rozvojem dispozic nezbytných pro obtížné rozhovory o úloze vzdělávání při přípravě na konfrontaci s možností společenského a ekologického kolapsu během našeho života – ať už k němu dojde, nebo ne. Pro znázornění tohoto přístupu lze použít následující metaforu: je to jako učit se balancovat na laně napjatém mezi naivní nadějí na straně jedné a zoufalou beznadějí na straně druhé, a to s upřímností, pokorou, humorem a velkou mírou sebereflexe.