NOC
Vít Janota

Neptej se noci

Beletrie – Poezie
revue Ravt 5/2022

***
Cesta se táhla krajinou jak otevřená rána
vybledlý měsíc visel nad poli
kde chvěl se noční hodinou vzduch struny od piana
Ne už to nekrvácí už to nebolí

Za ploty vesnic za domy vyli psi
na hřbetech mezí modravě jiskřil sníh
po nebi mraky stříbřité elipsy
tam blíž to bylo na dosah ruky někde v nich

Dál cesta mokvala jak po rezavém noži
nocí nás táhla zažloutlým oknům vstříc
co někdo sebral ti to hned tak neodloží
někam do šatny u divadla
pro chvíli která beztak zvadla
jak mládí v nohách tanečnic

 

***
V hospodách na štaci kde pivo není k pití
zarudlé tváře vodnaté oči hvězd
na černých haldách březová kůra svítí
podle map hledáš ztracené štůčky cest

Noc slehla teprve až k ránu
zpod obřích rypadel byl vidět úzký pruh
nočního nebe a na něm jak na stojanu
venkovských střelnic
terč s bídou stokrát netrefený
terč měsíc žlutý kruh

 

(Šternberg)
Za nocí
kdy měsíc stojí v úplňku
prameny zurčí
a staleté duby
se vytrhávají z kořenů
a bloudí krajem

Za takových nocí
není radno
vycházet z domu


Ze sbírky K ránu proti nebi. Dauphin, 2002.

 

I.
Velký vůz
řekla jsi mi
trčí každý večer
ze střechy našeho domu

Je půlka zimy
nad smutným sídlištěm
balón noci visí

A zívat se chce
nad starými časopisy
které jsem nevrátil
už nevím komu

 

XXV.
Když měsíc leží v závějích
a do tmy se noří
poslední motorový vlak
je svíravě
a blízko k životu
tak na tři prsty

Snad pro tohle Pane
nosím cejch na čele
a neklid v srdci

Pro těch pár špatných básní
jistě ne

 

XXXV.
Neptej se noci
co soudí o světle
nebo ti odpoví

To jen pod okny
někdo řval
že to tak nenechá
to se jen cosi pradávného
nenávratně zadřelo
do límců starých košil

Jediné rozpačité setkání
na schodech přestupní stanice
jakýsi nervózní člověk
s křečovitým úsměvem
cizí přízvuk
který ti ani trochu neslušel

Někde na cestě
musela být výhybka
které jsem si nevšiml


Ze sbírky Miniová pole. Dauphin, 2008.

 

***
Podepírám otce
na cestě nočními Stodůlkami

K půlnoci se uklidnil vítr
zdánlivě se oteplilo

Na zarostlých parcelách
vyřezávají zplanělé zákrsky jabloní
hloubí jámy pro základy domů

Konec konců
není to tak dávno
i my jsme přivandrovali
do těchto odlehlých čtvrtí
i my jsme odhodlaně překročili
zvlněný perimetr města

Sveřepá zachmuřelost
kožnaté zvíře
neklidně se převaluje pod tenkou slupkou přítomnosti

Bez mrknutí oka hledíme do dálkových světel
mnohé mrtvé jsme již vyprovodili
ale na tohle nás nikdo nepřipravil

 

***
Nečekaná větvení
rozrůstání horizontál a vertikál

Diagonální průhledy
plevelem zarostlými
megalitickými řadami

V zahulené boudě u hřiště
slezli se básníci
někteří pěšky
jiní na kolech

Znovu naléhavě vyvstává potřeba
přimknout se k blednoucím obrazům předků
v tichém usebrání
urychleně opustit
toto nebezpečné místo

Cesta je po dešti blátivá
leskne se
do masa zaříznutý
chladný střep industriální noci

V hlubinách temných stínů
pláč polorozbořeného libeňského přístavu

 

***
Za šera
lovit z bazénu zapomenuté kruhy
natahovat starou roztrhanou plachtu

Šmouhy mraků na podvečerním nebi
je slyšet cvrčky
hlasy dětí z domu
podle vytí psů
je možné sledovat dráhy osamělých chodců

Za oknem hlava otce
skloněného nad nočním stolkem
(snad nezapomene
prášky na tlak)

Podle vnitřního rytmu básně
by v tomto okamžiku
měla následovat syntéza
předchozích obrazů
katarze daná
přerodem kvantity v kvalitu

Ale možná
že tiché ukládání krajiny k spánku
pomalé uvolňování
za celý den nahromaděného napětí
tedy absence jakékoliv zjevné katarze
je katarzí v tom nejvnitřnějším slova smyslu

Ještě prohrábnout oheň
aby bezpečně dohořel

 

***
Mezi bodem tání a bodem varu
mezi ledem a ohněm
mezi psem a vlkem
mezi popelem a dýmem

Tam všude zbývá
ještě mnoho místa

Na noční telefonáty
na náhodné svršky
náměsíčně natahované
přes pyžama
a noční košile

Když jsi čekala
mladšího syna
usínalas brzy

Já bloumal nočním bytem
přerovnával věci
četl v odložených knihách

Ten pocit
že cesta končí
na strmých útesech
nad zpěněným světélkujícím oceánem
se mi teď zase vrací
když k ránu přetažený nemůžu spát

Jenže už vím
že takových chvil
bude ještě mnoho


Ze sbírky Noc a déšť. Dauphin, 2013.

 

(Advent v Zakázaném městě)
Tam někde
v kasematech osamění
stále ještě dlí
mlčenlivý císař
obklopený padělky
a lacinými tretkami
z umělé hmoty

Tam někde
nejasný účel
záhadných budov
stále ještě střeží
armády potkanů
po léta živené
čerstvou jateční krví

Tam někde
je na nebi dosud možné spatřit
zářící znamení

V ekliptice obzoru zavěšeného
ocelového netvora
tolik podobného
zlatému čínskému draku

Hedvábím noci prosvítá
rozpitá kontura
prastaré tušové malby

Omšelé
pilíře mostů

Lampióny
utržené ze vzdálených břehů
klesají majestátně
k dávnému dnu říčních tůní

Čekáme

Na první sníh
na Spasitele
na tramvaj

 

(ocelové město)
Temná
dýmající hmota

Chlap v pantoflích
před vchodovými dveřmi
kouří soustředěně a tiše

Obludná placenta
nalitá žhnoucí krví
ozařuje noční nebe

Nedonošenec
pozdě počatý
předčasně narozený

Pupeční šňůrou
černé vody
připoutaný

Kostnatými pařáty větví
kolébaný

Ve špinavém pajzlu nad náměstím
shrbený apoštol
neradostné zprávy
zarytě propíjí
včerejšek dnešek i zítřek

Kabinu nad roztavenou ocelí
delirické příběhy
porevolučních let
(Mival jsem kameru.
Vehaesku!)

I ubytovnu
kde by se po deseti dnech
konečně mohl osprchovat

Odpočítávání skončilo

Gigantický projektil
byl nelidskou silou vržen
proti křehké stěně tmy

Déšť syčí
na rozžhaveném plášti

Promiňte
říká omluvně
jakýsi unavený hlas
snad jsme si
jen nevšimli

Možná že válka
začala už dávno


Ze sbírky Víkend v jakémsi Švýcarsku. Dauphin, 2016.

 

***
Jsou chvíle
kdy někdo tam nahoře
jen tak z plezíru
plivne na špinavý hadr
a přeleští měsíc

Kočičí zlato podzimní noci
vyloží do sametového pouzdra
perleťových mraků

A ono to funguje

Ono se najednou musí všeho nechat
po starých pěšinách stoupat
na zarostlá návrší
každý krok přikládat na podmáčenou trávu
jak šifrovací mřížku
na poslední zprávu z obleženého města

Jako Prometheus
zůstali jsme připoutáni
k balvanu odvyprávěných příběhů

A tolik adorovaný horizont
byl jen nenasytností orla
naší vlastní zkázy

Sbohem přátelé
mlčky jsme přišli
a bez hořkosti odcházíme

 

***
To není bouřka
to se jen pod okny hotelu
sunou vlaky
přes mosty u stanice Berliner Tor

Noc je křikem racků
od dávno vyschlých moří
neuchopitelnou mantrou stanic
na trati Bergedorf Altona

A tak spi

Než usneš budu ti vyprávět
zapomenuté příběhy plachetnic
starých člunů
šíbujících své náklady
v úzkých komorách radničního zdymadla

To není válka
to jen tak říkali
že celou noc hořely barikády v ulicích
že zatlučené výklady obchodů na hlavní třídě
jako majáky svítily čerstvým dřevem

Ale my přeci proseděli ten čas
na zahrádce tiché restaurace
my přeci v letu mraků spatřili plachtoví lodi
která nás jednou odveze
na druhý konec světa

A tak spi

Oheň je ztracenou perlou
v chladném srdci všech vodních příběhů
a jméno té lodi
Dlouhá mlčenlivá cesta v dunách


Ze sbírky Poslední zpráva z obleženého města. Dauphin, 2021.
Všechny ukázky publikujeme s laskavým svolením autora.

Chviličku.
Načítá se.
  • Vít Janota

    (1970) je básník a příležitostný hráč na saxofony a klarinet. Vydal básnické sbírky K ránu proti nebi (2002), Fasování košťat (2004), Praha zničená deštěm (2006), Miniová pole (2008), Jen třídit odpad nestačí (2011), ...
    Profil

Souvisí