Americký ekologický myslitel, aktivista a mystik živého světa Charles Eisenstein patří k těm, kdo si krizi života na naší Zemi, kterou běžně nazýváme „klimatická krize“, uvědomují obzvlášť naléhavě. Ve své zatím poslední knize Klima: Nový příběh (Maitreia, 2021), kterou do češtiny přeložily Nataša Foltánová a Eva Leňová, nastiňuje vlastní interpretaci klimatické krize i vizi, jak ji překonat.

Hned v úvodu kritizuje nejen ty, jež klimatickou krizi popírají, ale celé diskursivní pole, v němž současná klimatická diskuse probíhá, jakož i z ní pramenící nečinnost:

Dohodneme se, že je nutné omezit emise, a zároveň se shodneme, že budeme ignorovat společenské a ekonomické podmínky, díky nimž je každé omezení nemožné. Emise uhlíku se zvyšují navzdory třem dekádám rozhovorů a dohod o nutnosti jejich omezení. A tento vzorec se netýká jen klimatických změn. Živočišné druhy dále mizí, kolabují kolonie netopýrů a včel, mizí lesy, korály se rozpouštějí v kyselé vodě, vymírají sloni a velryby. Nikdo nechce žít na mrtvé, nemocné planetě, ale všichni se chováme jako alkoholik neschopný cokoli skutečně změnit.

Od krize bytí k revoluci lásky

Eisenstein odmítá už samotnou redukci klimatického příběhu na odstranění naší závislosti na fosilních palivech a podmanivě se ptá: Jaká nenaplněná potřeba se skrývá za touto závislostí? Dosavadní ekonomický a politický systém posedlý růstem jako by v sobě měl zakódovanou nikdy nezodpovězenou otázku lidské touhy po čemsi, co nedokáže nikdy spolehlivě uspokojit. V této souvislosti se jeví klimatická a environmentální krize jako zřetelný příznak hlubší krize bytí:

Základní lidské potřeby pospolitosti a společenství, krásy, posvátnosti a blízkosti se pokoušíme naplnit falešnými náhražkami, které naši touhu dočasně umrtví, ale z dlouhodobého hlediska ji jen prohlubují. Naše kolektivní závislost živí trauma naší deprivace. Pokud tedy má dojít k léčení našeho životního prostředí, bude nejprve potřeba, abychom jako společnost pochopili, proč toužíme vlastnit stále více, a začali se orientovat na rozvoj kvality života. Náš základní příběh, od ekonomie po vědu, je totiž postaven na kvantitativním myšlení.

Už ve své předchozí slavné knize Krásnější svět je možný a naše srdce to ví (pojednávali jsme o ní ve Tvaru 10/2020) Eisenstein přišel s provokativní tezí, že současnost lze interpretovat jako krizi kolektivní imaginace – jako přechod od starého příběhu, který stál na principu oddělení a kvantitativním myšlení, k příběhu novému, jenž se teprve rodí. Nový příběh nazval příběhem spolubytí. Pojem spolubytí převzal od buddhistického mistra a mírového aktivisty Thich Nhat Hanha (ačkoliv se necítí být buddhistou, i když se k této inspiraci otevřeně hlásí). V českém překladu knihy Klima: Nový příběh nalezneme tento pojem přeložený jako „vzájemné propojené bytí“, což sice dobře vystihuje jak původní buddhistickou ideu, tak Eisensteinovu interpretaci, ale přesto je škoda, že překladatelky nerespektovaly dosavadní překlad slova interbeing = spolubytí.

Spolubytí (či vzájemně propojené bytí) neznamená, že vše je jakási nerozlišitelná jednota, ale rozpouští hranice vzájemně oddělených skutečností. Je bytím vztahovým. Slovy Eisensteina:

To, kým jsem já, závisí na tom, kým jsi ty. Svět je mou součástí, jako jsem já součástí světa. Co se děje se světem, se do jisté míry děje se mnou.

Především vize spolubytí ruší oddělení mezi člověkem a ostatní přírodou. (S podobným důrazem přišel i papež František ve své ekologické encyklice Laudato si’.) Podle Eisensteina se paradigma spolubytí musí stát něčím víc než jen filosofickou koncepcí – mělo by se stát způsobem vidění, strategickou zásadou a především pociťovanou realitou.

Pro Eisensteina je tedy klimatická krize výrazem hlubší krize bytí. Je to vlastně vztahová krize, přičemž ekologický rozvrat je projevem nedostatečné lásky k životu. Tento důraz na lásku může znít naivně, dokud si nevzpomeneme na Ericha Fromma a jeho slavné rozdělení na biofilní a nekrofilní přístup k životu. Proto podle Eisensteina racionální důvody k záchraně světa nestačí. Stejně jako velký zenový básník Gary Snyder (jehož vliv lze v Eisensteinově myšlení také vystopovat), i on se domnívá, že

ekologická krize si žádá revoluci lásky.

V tomto entuziasmu lze slyšet ozvěnu oné velké americké básnicko-vizionářské tradice, která začíná u Whitmana, Thoreaua a Emersona a jež pojímá život jako posvátný celek a přírodu jako mystickou veličinu.

Eisensteinova kniha je však daleka toho být naivní apoteózou lásky, spíše hledá způsoby, jak tuto lásku přetavit do reálných činů ve prospěch vzájemně propojeného bytí na Zemi.

Víc než klimatický fundamentalismus

Eisenstein opakovaně odmítá redukcionismus, který převládá v dnešní klimatické diskusi. A nazývá jej klimatickým fundamentalismem, protože představuje „zjednodušování složité matrice příčin na jednoduchou identifikovatelnou příčinu. V dnešním environmentálním diskurzu se tou příčinou staly skleníkové plyny, hlavně oxid uhličitý“. Podle Eisensteina je tato redukce nebezpečná, protože vytváří klamnou představu, že stačí vyřešit pouze jeden dílčí problém, a vše ostatní může zůstat nezměněno. Ale americký ekolog vnímá svět jako složitý živý organismus, a tak pro něj největší nebezpečí nepředstavují emise z fosilních paliv, ale ztráta lesů, půdy a mořských ekosystémů a dopad této ztráty na živé bytosti. Současnou krizi životního prostředí pak charakterizuje jako multifaktorickou a nelineární, a jako takovou ji nelze odstranit pouhým snížením emisí oxidu uhličitého. Redukce tématu je v posledku nebezpečná:

Tím, že se soustřeďujeme na teplotu a oxid uhličitý, podporujeme potenciálně katastrofální geoinženýrské projekty, jako je sypání oxidu železitého do oceánu nebo rozprašování kyseliny sírové do atmosféry.

S radikální levicí se shoduje v tom, že otázku klimatické spravedlnosti nelze odtrhnout od otázky spravedlnosti sociální. I proto je kritický k liberálnímu ekologickému diskursu:

Model provádění pouhých povrchních změn, které nijak neporuší systém v jeho základu, postihuje ochranu životního prostředí stejně jako sociální spravedlnost. Takže nakonec může společnost zaměstnat černochy, ženy nebo jedince patřící k LBGTQ na vedoucích pozicích, v rámci nichž se starají o dodavatelský řetězec, který vykořisťuje lidi tmavé pleti v továrnách na druhé straně zeměkoule, ale namlouvat si, jak je progresivní, může vypouštět své uhlíkové emise a přispívat do zalesňovacích fondů, občas nakupovat pro životní prostředí jedovaté produkty, a přesto si říkat zelená.

Je patrné, že klimatický příběh, jak mu rozumí Eisenstein, představuje volání po komplexnější proměně společnosti, včetně změny dosavadního ekonomického systému. Zelený kapitalismus je pro něj protimluv. Nicméně i s radikální levicí se Eisenstein v lecčems rozchází, neboť jeho vize zahrnuje paradigmatický přechod od racionalistického myšlení směrem k vizi, kterou zakládá vědomí posvátnosti živého světa. Jeho myšlení je vlastně jakýmsi spirituálním materialismem či neteistickou mystikou života (v čemž nezapře dálněvýchodní inspirace). Především ale přiznává planetě a ostatním živým tvorům význam a důstojnost nezávisle na jejich využitelnosti pro člověka. Proto musí vize přechodu k nové civilizaci zahrnovat i jejich práva.

Pro další ekologickou diskusi předkládá Eisenstein vlastní desetibodový rámec, který se do velké míry shoduje s myšlenkami hlubinných eko-myslitelů, jako jsou např. James Lovelock, David Abram nebo Thomas Berry:

1. Země je živý organismus. 2. Každý biom, lokální ekosystém a živočišný druh svým unikátním způsobem přispívá ke zdraví a odolnosti celku. Jsou to orgány a tkáně organismu Gaii. 3. Všechny bytosti – rostliny a zvířata, půda, řeky, moře, hory, lesy a podobně si zaslouží respekt jako živé a cítící subjekty, a ne nějaké věci. 4. Poškozování integrity planety Země a bytostí, které žijí na ní, automaticky poškozuje i lidské bytosti, bez ohledu na to, zda je způsob a průběh poškození viditelný. 5. Fyzické a duchovní zdraví lidstva je naopak prospěšné i zdraví planety. 6. Psychologické klima, které se skládá ze všeho, čemu věříme, z našich vztahů a mýtů, je úzce propojené s atmosférickým klimatem. 7. Také politické a společenské klima souzní s atmosférickým klimatem. 8. Smyslem lidstva je přispívat svými dary ke kráse, životu a vývoji na Zemi. 9. Konvergující krize naší doby, k nimž se řadí i ekologická krize, představují zasvěcení naší civilizace.

Jak uzdravovat živou Gaiu

Jakkoli jsem se dosud věnoval Eisensteinovým filosofickým, duchovním a politickým východiskům, je Klima: Nový příběh knihou veskrze praktickou, předkládající řadu konkrétních environmentálních návrhů a vizí, jež mohou prospět planetě a uspíšit zrod příběhu spolubytí. Zatímco převažující diskurs se soustředí na téma teploty, Eisenstein zkoumá závažnost klimatické krize především na tématu vody. Uvědomuje si, že teplota s vláhou souvisí a že koloběhy vody a uhlíku jsou těsně propojené, ale přesto považuje za přínosnější zabývat se vodou – už jen proto, že nejrozšířenějším skleníkovým plynem jsou vodní páry. Skutečná změna ovšem nenastává tematickým posunem od uhlíku k vodě, ale od geomechanického chápání Země k vizi živé Gaii:

Když ji vidíme jako živý systém, víme, že zdravé klima planety souvisí se zdravím místních ekosystémů na Zemi. A zdraví ekosystémů zas závisí na zdravém koloběhu vody. A zdravý koloběh vody závisí na půdě a lesích.

Ve svém strhujícím provokativním textu nabízí Eisenstein hned několik návrhů na opatření, která je potřeba v následujících deseti letech celosvětově zavést, má-li se Gaia uzdravit. Patří mezi ně podpora projektů usilujících o regeneraci půdy a zavedení globálního moratoria na kácení, dolování a vrtání ve všech pralesích, mokřadech a dalších ekosystémech; rozšíření ochrany půdy a lesů o nová chráněná území, na nichž by se zaměstnalo domorodé obyvatelstvo, které by bylo placeno za péči o náš společný domov; zřízení oceánské rezervace a vyhlášení třetiny až poloviny světových oceánů, ústí řek a pobřeží „za svatyně, kde se nesmí lovit, vrtat ani stavět“. Dále navrhuje přeměnit Světovou banku na subjekt, který by sloužil léčení životního prostředí, a nikoli rozvojovým projektům. Chce také globálně podporovat zalesňování a znovuzalesňování, zřídit „eko-jednotky“, které by řešily nezaměstnanost a pomáhaly uzdravovat životní prostředí sázením stromů, budováním retenčních nádrží na vodu, bouráním přehrad apod. Celosvětově je pak třeba rozvíjet projekty na obnovu vodních zdrojů pomocí krajinotvorby, jež by podporovala zadržování vody (průlehy, rybníky, retenční nádrže).

Některé jeho návrhy jsou ovšem mnohem radikálnější; usiluje například o změnu potravinového systému [jedná se o reformu způsobu výroby potravin, neboť ten dosavadní je jednou z příčin ztráty biologické rozmanitosti – pozn. red.], podporu lokálního ekonomického uspořádání a anulaci všech dohod o „volném trhu“ a o jejich nahrazení dohodami o „férovém trhu“, které by chránily lokální ekonomiky; prosazuje zavést daně ze znečišťování a zavést finanční systém s negativním úrokem, který umožní zpoplatnit likviditu bankovních rezerv; doporučuje zavést daně postihující spekulace a zakázat používání pesticidů; považuje za nutné podřídit většinu vyráběného zboží zálohovému systému a zcela demilitarizovat společnost. To jsou jen některá opatření, která jsou podle zeleného vizionáře nutná.

Působí to jako zvláštní utopie s překvapivě konkrétními rysy. Eisenstein sám si je vědom, že „navrhovaná opatření jsou mnohem ambicióznější než přechod na uhlíkově neutrální ekonomiku“ a že k nim nedojde přes noc, „i když bychom se neměli ve svých očekáváních zase tak urputně mírnit“.

V jakém světě chceme žít?

Oproti klimatickým apokalyptikům se Eisenstein nedomnívá, že nám bezprostředně hrozí zánik, přinejmenším v nejbližších desetiletích, ale spíše strašný život na veskrze nemocné planetě. Proto klade důraz na uzdravení celku. Jeho vize je obsáhlá a mísí konkrétní ekologické návrhy s širší duchovní a společenskou perspektivou propojeného života na Zemi. Propojení a komplexnost jsou hlavními slovy této mystiky obyčejného života na planetě. Eisensteinova vize pak navrací společenský význam lásce a vzájemnosti. V tom spočívá její hlavní radikalismus.

Přiznám se, že mě každá Eisensteinova kniha přivede vždycky k slzám. Čím to? Snad odvahou věřit, že krásnější svět je možný, a že doslova na každém záleží:

Vize zeleného světa není fantazií, není ovšem ani realitou. Je možností. Vyžaduje, aby se každý z nás rozhodl zasvětit svůj život své vlastní jedinečné formě služby, jen tak a bez záruky na úspěch. Potřebujeme důvěřovat vlastní touze vyléčit svět, krásnější svět.

A s lišáckou něhou sobě vlastní dodá v samém závěru knihy:

Doufám, že jsem svou knížkou znásobil vaši touhu a lépe vás naladil na možnosti.