Bylo to koncem května asi před patnácti lety. Karel Šiktanc v doprovodu své ženy Heleny přiletěl do Barcelony na Mezinárodní festival poezie, kam byl pozván. Znali jsme se od začátku devadesátých let a vídali jsme se často, když jsem z Barcelony zajížděla do Prahy kvůli Bohumilu Hrabalovi, jehož biografii jsem v té době psala. Už v taxíku, který nás vezl z letiště do centra, mi rozjaření Karel a Helena předali dárek: ametystový náhrdelník – vybírali ho prý v Praze spolu.

Při odpoledním čaji jsme probrali můj překlad několika kapitol jeho dlouhé básnické skladby Adam a Eva.

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti…

přednášel Karel a já jsem potom četla nahlas svůj překlad: „Pluja. / Pluja. Blanca pluja…“ Katalánština dobře vyjádřila obsah, a i po zvukové a rytmické stránce odpovídala českému textu; Karel se usmíval.

Večer před recitálem jsem ho málem nepoznala, když sešel do hotelového lobby v tmavém obleku a bílé košili, vytáhlý a elegantní. Helena se vedle něj vznášela v lehké říze a než jsme vyšli, připnula mi na krk ametystový náhrdelník. Festival se konal ve velkém sále koncertního divadla Palau de la Música Catalana, jednoho ze šperků barcelonské secese. Karel si liboval, že vybranější prostředí by si těžko mohl přát. A vlastně i společnost: Ten večer byl mezi zahraničními hosty festivalu nigerijský básník Wole Soyinka, laureát Nobelovy ceny.

Soyinka byl čestným hostem festivalu, nejdelší potlesk si však odnesl český básník. Karel Šiktanc vyšel ze zákulisí na osvětlené jeviště jako herec, který má před sebou černou tlamu divadla, v němž jen tuší diváky: Buď ho přijmou, anebo se mu vysmějí. Básník Šiktanc nečetl, nýbrž zpaměti svým sytým barytonem recitoval verše, zatímco diváci sledovali překlad v sešitku, do kterého si svítili malou baterkou; temné hlediště se tak naplnilo tisícem drobných světelných bodů, připomínajících plamínky svíček. Karel Šiktanc recitoval, jako by přímo v té chvíli prožíval to, co před lety napsal. Dojem z jeho uhrančivého přednesu byl tak mocný, že divákům běhal mráz po zádech, jak se mi po recitálu někteří svěřili. Karel se tomu jen smál.

Druhý den jsme s Šiktancovými večeřeli v kamenné barcelonské hospůdce a dopíjeli láhev červeného vína. Když jsme si po soustředěném vybírání objednali moučník, číšník v dlouhé bílé zástěře nám k němu přinesl láhev cavy, katalánského šampaňského. Nebyl čas protestovat, číšník láhev hbitě odzátkoval a nalil zlatý nápoj do tří vysokých sklenek. „Jak to?“ divili jsme se. „To vám poslali od támhletoho stolu v rohu,“ objasnil vrchní. A už k nám přistoupil bledý muž s prošedivělými vousy a vysvětloval, že byl předešlý večer na Mezinárodním festivalu poezie a nejen Šiktancův přednes a báseň, ale i básníkova osobnost jej uchvátily. Šampaňské jsme ve třech vypili do poslední kapky a po večeři jsme se dlouho do noci procházeli matně osvětlenými uličkami barcelonské gotické čtvrti.

V Praze jsme se potom dál scházeli na oběd i na večeři, Karel měl rád staré české hospůdky, často jsme bloumali Starým Městem a Malou Stranou. Šiktanc byl pravý český flaneur v tom nejlepším baudelairovském slova smyslu.

A ještě když jsme spolu večeřeli nedlouho před pandemií, Karel si vzpomněl na poslední zážitek z Barcelony… Dopoledne před odletem Šiktancových do Prahy jsme navštívili Nadaci Joana Miró na kopci Montjuïc, odkud jsme sledovali hlavní barcelonské třídy a nejvyšší kostelní věže, nad nimiž se tyčila Gaudího Sagrada Familia. Když jsme potom obdivovali Miróovy plastiky na terase nadace, oslovily nás dvě sympatické černovlásky: I ony byly na festivalu poezie a i je Šiktanc oslnil. Jedna z dívek se vzdálila, aby se za chvíli vrátila s velkou ilustrovanou knihou o Miróovi a věnovala ji Karlovi a Heleně. „Vidím, že názvy Miróových děl jsou krásné básnické obrazy,“ prohodil Šiktanc při loučení s dívkami.

„Tu knihu mám pořád na čestném místě, a když ji vidím, pokaždé si vzpomenu na ty neuvěřitelné zážitky v Barceloně,“ řekl mi Karel. Sáhla jsem si na krk: „Jsem na tom podobně s tímhle ametystovým náhrdelníkem.“ A pomyslela jsem si, že ty neuvěřitelné zážitky způsobila síla básníkovy osobnosti i jeho poezie, té milostné, ale i té, která se vztahuje například k válce v Bosně. Ale mlčela jsem, protože kdybych to řekla nahlas, ozval by se Karlův hurónský smích, ten jeho pověstný ironický, lehce výsměšný, ale hlavně radostný smích. A ametystový náhrdelník nosím dodnes, často a ráda.

Den druhý

            Lilo.
            Lilo. Bíle lilo.
            Bez milosti. Bez lítosti.
            Liliově bíle lilo.
            Až se slilo, co kde bylo.
            Hlad. I hněv. I krev.
            I kosti.

Nedýchala. Hlavu v klíně, slyšela ho,
jak v ní dýchá. Jak v ní vzlyká. Jak

v ní prosí. Jak v ní číhá na kohosi,
po kom zůstal vlas či zmínka. Po kom

kůže hříbětinka. Slyšela ho. Jak v ní
kleká. Jak se smeká. Jak se svléká

z vin a lží a darmých slibů. Slyšela ho.
Jako řeka, která slyší tonout rybu – – –

            Lilo.
            Lilo. Bíle lilo.
            Bez milosti. Bez lítosti.
            Liliově bíle lilo.
            Až se slilo, co kde bylo.
            Hlad. I hněv. I krev.

Nehýbal se. Hlavu v klíně, trnul, jak
se lehce hýbá. Jak ho líbá. Jak ho

prosí. Jak se táže na kohosi, po kom
zůstal šrám či smyčka. Po kom lichá

rukavička. Sladce trnul. Jak se vzdává.
Jak v něm vstává. Jak se shýbá – sponky

v ústech na útěku. Sladce trnul. Jako
ryba, která slyší tonout řeku – – –

            Lilo.
            Lilo. Bíle lilo.
            Bez milosti. Bez lítosti.
            Liliově bíle lilo.
            Až se slilo, co kde bylo.

Zajat něhou, popaměti padal znovu
do zajetí. Celý darem. Celý v hrsti.

Celý z prstů mezi prsty. Plašen slovy.
Že ji studí. Strašen tichem. Že ji

zebe. Modrá žilka prostřed hrudi.
Modrá žilka prostřed nebe. Ztracen.

Vrácen. Ještě. Ještě. Noc a den. A
v konci deště, v konci pádu kdesi

vzadu stih své dětství. Zády k trati,
dralo listí v jízdním řádu – – –

            Lilo.
            Lilo. Bíle lilo.
            Bez milosti. Bez lítosti.
            Liliově bíle lilo.

Zotvíraná jako růže, zatrnula všemi
trny. Sama rána. Sama vůně. Sama

růže, co si léta sama v sobě smutně
stůně. Sama úzkost. Že se vzbudí.

Že zas najde jenom sebe. Modrá žilka
prostřed hrudi. Modrá žilka prostřed

nebe. Mrtvá. Živá. A co ještě? A co
zbývá? Voda z deště. Při-ho-ří-vá.

Voda. Voda. Škoda všeho – – –
Žádná škoda – – –

            Lilo.
            Lilo. Bíle lilo.
            Bez milosti. Bez lítosti.

Srdce v hrdle, přemožený, obracel se
těžkou hlavou ještě ve snu k srdci

ženy. Ještě hlídal. Ještě zvídal.
Ještě smál se. Usmířený, že už nic

a nikdo není, kdo by v tichu slz a
smíchů – – – zle v ní hleděl z holé

stěny – – –

            Lilo.
            Lilo. Bíle lilo.

Srdce v hrdle, marně spala. Marně
v sobě zhasínala. Stál v ní plamen.

Tklivý. Lstivý. Stál, a z noci
fialové táhli k němu dávní dnové.

Její dávní mrtví dnové. V suchých
loktech suché dříví – – – Vlky

v patách – – – Jako živí – – –

            Lilo.
            Lilo.

(úryvek z básnické skladby Adam a Eva, kterou v roce 1990 vydalo nakladatelství Československý spisovatel)