Přejete si aktualizovat sníh?
Jak je možné aktualizovat a vylepšit přítomnost, když ji zároveň nelze ani řádně zažít, promyslet, být uvnitř přítomnosti?
Autobus vrní zasněženou krajinou. Jedu k doktorce na kontrolu, zda pořád ještě žiju. Na mobilu se snažím dodělat pracovní povinnosti. Přetopený vůz se sápe do kopců, klesá v doliny, míjí kostely. Zimní slunce zatím nevyšlo nad krajem, který všichni znají z maleb Josefa Lady. Vyrostl jsem tu. Ťukám na displej. Chce to po mně nějakou aktualizaci, prokrista! Míjíme místa, která se v mém dětství naplnila mytickým obsahem: Dům, v němž se zjevoval napoleonský voják, o něco dále palouk u lesa přezdívaný Katovna, neboť v něm přebýval vykonavatel práva útrpného. Vše vypadá tak, jak si pamatuji, vše při starém. Chci dostávat informace o novinkách? ptá se mobil. Zuřivě odmítám, potřebuju jenom aktualizovat aplikaci, která donedávna fungovala. Nicméně aktualizace je prý povinná. Aha, takže ta zakoupená aplikace nebyl produkt, ale jakýsi polotovar.
Projíždíme kolem zamrzlého rybníku, na jeho březích se potulují stíny nutrií – ve stavení za rybníkem bydlíval můj děda, vyučený švec, stejně jako jeho prapraděd. Ten podle rodinné legendy šil boty pro kněžnu na nedalekém Komorním Hrádku. Představuju si, jak prapraděd dodá kněžně střevíce, ovšem bez ostříhané kože, s nezatlučenými floky, přičemž by jí co měsíc napochodoval do sálu, aby střevíce „aktualizoval“. Aplikace se ptá, zda chci rozšířit funkce, které stejně nepoužívám, a jestli chci modifikovat možnosti, o kterých ani nevím. Ne, ne, nechci, odmítnout, nech mě pracovat. Vzpomenu na luddity a stočím pohled z displeje, abych sledoval ubíhající pláně. Venku se nic neděje, zázrak. Sníh uklidňuje, halí struktury, sjednocuje.
A také tiší významy: Když se člověk zadívá na bílou krajinu, neřekne o ní, že je kopcovitá, průmyslová nebo třeba malebná – je prostě „zasněžená“. Chci dostávat další upozornění aplikace? brní mi mobil v ruce. Nové informace, nové obrazy, nové podněty. Nevím, netuším. Místo toho se pokouším na internetu najít, kolik aktualizací se uskuteční za rok. Ze stránky vyskočí různá okna, zda souhlasím, potvrzuji, odebírám, zda se zajímám a zda chci newsletter. Nakonec se proklikám k informaci, že „úspěšné aplikace“ nabízejí aktualizaci každý týden. Tolik upozornění, zabzučení, odtržení pozornosti.
Jak je možné aktualizovat a vylepšit přítomnost, když ji zároveň nelze ani řádně zažít, promyslet, být uvnitř přítomnosti? Co není, nemůže se zdokonalit. Falešné zdání modifikace, obměny, mechanické nahrazování, obnova přicházející dřív, než bylo možné zaznamenat zestárnutí. Nové jako automatická záruka „kvalitnějšího“. Aktualizace: Důvěrně známé je nyní obnošené. Přejete si ducha napoleonského vojáka nahradit duchem sovětského vojáka? Zažité je nudné. Přejete si aktualizovat Katovnu a nahradit kata naším novým exekutorem? Staří jsou neflexibilní – přejete si je nahradit? Pro-měna je měna současnosti.
Mobil si mezitím nastahoval bambilion „nových“ a „nezbytných“ dat a zasekl se. Házím jej do batohu, stejně vystupuju. Doktorka se ptá, zda vidím. Ano. Zda slyším. Ano. Tlak mám stejný jako loni. Obnoví mé údaje v kartě, aby pojišťovna měla nové informace. Mám aktualizované tělo, stálo to pár stovek. Vracím se zpět k autobusu. Sníh trpělivě zahlazuje všechny stopy po neurotických automobilových jízdách. Přecházím přes zahrady s jabloněmi a mé stopy zaplňuje padající ticho. Závěje a holé stromy nabízí obraz světa bez vznikání a zanikání, klidná přítomnost – celistvost. Ostatně co byste chtěli vylepšit na zasněžené louce?
Jenže rutina se podceňuje, což jsem si uvědomil v tom paradoxním bezčasí uprostřed turbulentních dní.
Nejzajímavějším momentem latourovského „přistávání“ by totiž mohlo být právě zkoumání specifických a situovaných „pozemšťanů“ a jejich vyjednávání toho, jak bude vypadat obývání oživené planety.
Zdálo se, že chybějící stránky návodů jsou uschované v knihách: dvířka spojte šroubem a poté aplikujte stoickou amor fati, lásku k osudu, protože ty díly stejně nebudou pasovat, ale život bez zklamání je ochuzeným životem.
Ze všedních prostor osamělého stavení se stávají kulisy lidského dramatu, individuálního mýtu, v němž i prostý hrneček může získat fatalitu rajského jablka nebo prométheovského plamene.