Editorial a profil číslaČíslo, které držíte v rukou, je zasvěceno reflexi poezie. Najdete v něm na tvarovské poměry bezprecedentně rozsáhlou anketu. Oslovili jsme pro ni desítky respondentů – a převelice litovali, že další desítky z prostorových důvodů oslovit už nemůžeme. Někteří pozvaní účast odmítli s poukazem, že taková otázka je nezodpověditelná. O to více děkuji těm, kteří si odpovědět troufli – z toho hned dva formou sonetu!
Milan Ohnisko
Postundergroundová scéna – to zní jako pokračování nějakého undergroundu. Ale jakého? Těžko říct, co přesně tím bylo myšleno, ale vzhledem k tomu, jaké místo „underground“ získal v českém porevolučním antikomunistickém mýtu, musím takové označení odmítnout.
Řekli jsme, že báseň, kterou jsme si výše podrobněji přečetli, nevyhlašuje environmentálně angažovaný program, a ani tady to netřeba korigovat, i když jsme se právě zmínili o stavu světa; verše zůstávají intimní, ale více z nich je cítit to, co už v roce 2011 v recenzi na Srbové debutovou sbírku nazvala Dora Kaprálová „permanentně zneklidňující tichou lamentací“.
Cílem tohoto článku nebyla kritika ortografické normy. To bych byl pokrytec, neboť díky existenci pravopisných pravidel a požadavku na jejich dodržování ve vybraných typech textů si můžu přivydělávat korekturami. Jen bych si přál, abychom se kvůli pravopisu mezi sebou zbytečně nehrotili, podobně jako moc neřešíme odchylky ve výslovnosti. Protože hnidopišství Grammar Nazis neprospívá nikomu ani ničemu jinému než jejich egu.
I z této snahy se může stát model, jenž uvázne na mělčině všeobjímající manýry, ale k tomu má neokázale zelená poezie Jitky Bret Srbové daleko. I když všechno nemyslí tak docela vážně, to hlavní myslí smrtelně vážně. A my jí to věříme.
Zítřejší poezie: Působnost psaného slova klesá a bude klesat. Nesnesitelná sociální realita vhání básníky do vnitřního exilu. Poezie prochází implozí, stává se temnou, nesrozumitelnou. Oslovují se navzájem jen úzké okruhy přátel a známých, digitálně fundované komunity. Dříve či později přijde radikální přehodnocení digitality.
Šnečí rohy a pařáty
těžce se mi dýchá
já se dvěma penisy
a kozlí hlavou
Rozpouštím vlasy
skoro nedýchám
Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.
Ne, to nezní tak docela jako klišé. Vypadá to, že tihle autoři snad ani nečetli anebo nevzali vážně slepé ideologické skvrny dávného Zbyňka Hejdy, Miloslava Topinky či třeba Josefa Rauvolfa, o starém Jeanu Clairovi a stovkách dalších ideo-katů surrealismu nemluvě. To už je co říct.
Právě proto ten román potřebujeme. Protože pořád žijeme v době, kdy ženská zkušenost – zvlášť ta tělesná, bolestivá, ale i hrdá – musí být obhajována, vysvětlována a v lepším případě „korigována“. Co já? Co ty? na nic takového nepřistupuje. Dávno se pohybuje jinde – v prostoru, kde tělo a hlas nejsou metafory, ale nástroje moci. Není to román o pádu, ale o návratu k sobě. A mluví dost nahlas.
Na začátku prosince jsem seděl v jedné malostranské kavárně a šáhl do skříňky s knihami. Drobný tisk Davida Le Cama Tekutost se vešel akorát do kapsy bundy. Zloděj! Krade poezii! Na začátku Nerudovy ulice, u lékárny, jsem se pak zastavil, protože mě napadlo ji zkusit. Zkusit to!
Magická přitažlivost mangy spočívá v tom, že se čtenář s postavami velice rychle identifikuje a pevně k nim přilne. Zdánlivě jednoduchá výtvarná složka je ve skutečnosti pečlivě selektovaným obrazem, který nám umožňuje soustředit se jen na to podstatné. A tak je to i s jazykem. Květnatých pasáží v této manze moc nenajdete. Pod kůži se zarývajících myšlenek a rozehraných rodinných konstelací je tu však víc než stránek.
Vstupujeme do období, kdy bude třeba, aby se slušní lidé víc ozývali, víc se angažovali, nedali si různé věci líbit. V Polsku Kaczyński po dvou mandátech prohrál volby, v Maďarsku to zatím vypadá tak, že Orbán ty příští prohraje také. Chce to jen neházet flintu do žita a připomenout si, co všechno museli naši předci vybojovat, co dnes považujeme za hotovou věc.
Webový magazín Tvaru