Editorial a profil číslaJestli mě s Pavlem kromě vášně pro literaturu něco spolehlivě spojovalo a spojuje, pak je to víra v hodnoty liberální („pravdoláskařské“) demokracie. Té demokracie, která to čím dál citelněji schytává zprava zleva. Děkuji Pavlovi za vše, co pro Tvar za ta dlouhá léta nezištně udělal: bylo toho víc než mnoho.
Milan Ohnisko
Být v čele časopisu má vždycky dvě stránky: profesní a finanční.
První znamená zorientovat se v literatuře a najít cestu, jak o ní komunikovat s potenciálními čtenáři. Toto je dáno osobností a týmem, který se toho účastní. Já bych se přitom přimlouval za to, aby Tvar nadále vnímal literaturu v její šíři, vnímal její mediální rozměr, ale zároveň držel vizi literatury, která je zajímavá a pozoruhodná, i když se o ní třeba jinde nepíše.
Mohlo by se zdát, že Konkrétní poštolka je sbírkou o krizi středního věku, o věk tu však jde jen mimochodně. V krizi je samotný lidský způsob života, který se naplňuje uprostřed, v nejlepším, v dosažení touženého. Život ve vztahu s druhým člověkem se skládá ze dvou tragicky neslučitelných rovin.
V této rubrice (volně navazující na rubriku „Zen tem“ Michala Škrabala, Václava Kahudy a Vojtěcha Němce) bych nechtěl psát jen „o“ jazyce. Rád bych nabízel především vhled do lingvistických témat, teorií a metod, které jazykový materiál nepitvají pro jazyk samý, ale jsou přínosné pro zkoumání a chápání lidské mysli i společnosti.
Dvě prázdný hrobky. Ona mě tam hledá, ale já v tý její nic hledat nebudu.
Tehdy jsem tam umřela. A ona prej v tý svý taky.
„Andulko, myslíš, že babička v tý rakvi byla?“
Vřesové polštářky kokořínských lesů.
Vřesově růžové, jemně fialové.
Do skalních písků pevně vsazené.
Lidé jsou jako mor… lidé jsou opričníci,
co namol opilí bloudí mezi Kasiny,
aby zde za tabák vsadili vlastní plíci.
Zprvu svérázná opoziční činnost Baltského svazu podnítila vydávání knih překládaných z estonštiny, lotyštiny a litevštiny a zájem o bližší seznámení s těmito národy v Československu. Vladimír Macura (zemřel 17. dubna 1999) byl opravdovým estonským nadšencem, zasvětil velkou část své energie estonštině a všemu dalšímu, co se k Estonsku váže.
To všechno jsou však jen dílčí výtky vůči jinak velmi solidnímu celku. Ačkoli jednotlivé texty občas pokulhávají v řekněme literárním vyjádření, v úhrnu Strouhalova poezie čtenářům nabízí dostatek impulzů k tomu, aby viděné nazřeli z trochu jiné perspektivy. Z perspektivy, v níž Strouhalovo citlivé hodnocení situací dává dobrý smysl.
Kniha Alany S. Portero je oslavou lidství ve všech jeho podobách. Napětí mezi jeho krajními podobami podtrhují násilné a drsné pasáže, které se plynule střídají s těmi lyrickými. Nenásilně napomáhají k pochopení světa v jeho celistvosti, se všemi jeho rysy. Poselství této knihy bezezbytku tak vystihuje výrok mexického autora Carlose Fuentese, jenž v jiné souvislosti, ale v tomtéž smyslu pravil: „Když vylučujeme, zrazujeme sami sebe a ochuzujeme se. Když začleňujeme, obohacujeme se a sami sebe nacházíme.“
Jako celek lze antologii hodnotit jako velmi zdařilou – cíl nabídnout čtenáři co nejrozmanitější paletu současné lotyšské literatury byl nepochybně splněn. Úroveň překladu nejsem schopen zhodnotit, ale u žádného z textů není plynulost oslabena natolik, že by to vzbuzovalo otázku, zda podobný odpor klade i originál…
Počátek a konec psaní, zdá se, nespočívá v pravdivosti, autenticitě, vlastním pronikavém pohledu na realitu, ale v rekonstrukci podmínek možnosti našeho života. Uvidí nás člověk, který nám svým vstřícným pohledem vytvoří prostor pro život. V okamžiku mezi minulostí a budoucností nás uvidí – a my obživneme. Pokud již psaním nemůžeme aktivovat tento pohled, vyjdou všechny naše texty nastejno.
Webový magazín Tvaru