Editorial a profil číslaTehdy jako dnes jsme na žhavé půdě, na níž se za postoj k jazyku schovává mnohem vážnější – optikou obou táborů – hodnotový spor; tenkrát šlo o vzdělanost a kultivovanost, dnes o rovnost a inkluzi.
Jan M. Heller
Námět knihy jsem v sobě nosila delší čas. Už v době, kdy jsem dopisovala Karneval zvířat, jsem věděla, že toto téma chci zpracovat. Pořád jsou v naší společnosti skutečnosti, o kterých zapomínáme, nebo nechceme mluvit. Leckdy jsou to témata ale vážnější, než si myslíme.
Nicméně přiznám, že pro mne je četba Totožnosti i po těch letech fikčním intelektuálním dobrodružstvím, jež mi oživuje konstanty i proměnné autorova literárního myšlení a tvoření.
Teď se sama chytím za nos. Jak známo, máme věřit obětem. To teoreticky vím, ale já se o přemýšlení nad touto kauzou tolikrát přistihla při tom, že Skinner nevěřím, lépe řečeno nechci věřit tomu, že by mohla mít pravdu. Že moje milovaná spisovatelka se opravdu něčeho takového dopustila. A jen málo pro ni nacházím soucitu.
Ona a tremor upravují čepec
na schýlené hlavě
před výkladem starožitníka.
Přes ramena svítí lucerna,
za mříží se lesknou perly,
které jí otec daroval na počátku.
Vedle nich alpaka, moser, porcelán,
z lastury vyplouvají mořské vlny.
Existuje speciální vrstva vlastních jmen, na kterou, mám takový dojem, překladatel, zejména jde-li o začátečníka, v první chvíli ani nepomyslí. Jsou to jména a názvy z klasických překladů notoricky známých cizojazyčných děl. Rodilý maďarský mluvčí s patřičným vzděláním je samozřejmě dokáže bez přemýšlení identifikovat, důležité je, aby si s těmito jmény dovedl poradit i překladatel.
Přílišné soustředění a opatrnost v jednom segmentu může přivodit nečekané škody v jiném. Ve výsledku může být přílišná opatrnost až protikladem opatrnosti skutečné. Kampaň Konsentu na jedné straně nabádá k gentlemanství, na druhé navádí k fízlování.
Rozhodnutí hlásit se na uměleckou vysokou školu nepochybně formují i předchozí zkušenosti se základní a střední školou, ale také se zájmovými institucemi (sporty, kroužky, ZUŠky apod.). Jak ale podotýká Jiří Skála, „jako pedagoga a výtvarného umělce mě na našich rozhovorech překvapila důležitost neformálních, neinstitucionalizovaných aktivit“
Retard Krajčo, obut do sněžnic, aby neaktivoval nevybuchlé petardy ze Silvestra, vycházel z podthují na liduprázdnou náves. I na poměry raného ledna byla obec podivně pustá. Z autobusové zastávky se vítr snažil strhnout reklamní plakát. Usměvavé děti na něm žadonily matku komiksovou bublinou „Maminko, tyhle Vánoce Velkého Kapříka™ od Pašíka“.
Nemylme se, dnes již málokdo bude náležitě bedlivě a zkoumavě číst záslužně vydané Spisy Vladimíra Vokolka. Básníkův duchovní a literární odkaz však po několika desetiletích smysluplně přibližuje předkládaný výbor z jeho díla v uspořádání Martina Lukáše. Filosofické a reflexivní lyriky vzniká a vydává se v současnosti jako šafránu…
Mimořádnou pochvalu zaslouží vůbec první text knihy, kterým je esej historičky Evy Hájkové, sumarizující specifika moderního Žižkova nejprve coby samostatného města, posléze jako čtvrti Velké Prahy. Reinerovi se zkrátka vydařil další nakladatelský počin a nezbývá než se pustit do zločinností poznamenaných obvodů Plzně či Ostravy.
A také to, jak vidno, může být znepokojivě nejisté. Světy, které Shanfeldová iluzionistickým (magickým?) gestem vyvolává z nicoty k bytí a hned je zase nechává rozplynout, mohou mít – a často také mají – lidská měřítka. Ale nemusejí.
Chceme-li myslet otevřeně, nejde tedy o to, vrátit se pokorně zpět. Jde o to, vrátit se dopředu. Není pravda, že skončilo období experimentu, odvahy, otevřenosti. Možná ale musí vypadat jinak. Potřebujeme najít vnitřní meze našeho současného myšlení a ty překonat.
Webový magazín Tvaru