Nad knihou
Ach, ty Češky!

Zbavme se národnostních stereotypů

Reflektuje Svatava Antošová

I napadalo mě při četbě: jak se s touto „symbiózou“ modelky a farářky asi popasoval polský čtenář? Ale pak jsem se zastyděla a uvědomila si, že mě Surosz svou knihou vlastně dostal…

Recenze a reflexe – Recenze
Z čísla 14/2017

Jak se do života Čechů a Češek promítaly dějiny 20. století? Ovlivnily totalitní režimy – německá okupace a komunistická diktatura – českou mentalitu a charakter? A čím se liší Poláci a Češi? Odpověď na tyto tři nelehké otázky se pokouší ve své knize Ach, ty Češky! (Mladá fronta, 2017) nastínit polský novinář a historik Mariusz Surosz. Prostřednictvím životních osudů osmi žen chce pomoci Polákům zbavit se hluboce zakořeněných a přitom velmi povrchních stereotypů o Češích. 

Kniha volně navazuje na jeho předchozí debut Pepíci, který tvořilo sedmnáct esejů, věnovaných různým osobnostem československých dějin 20. století (např. K. Gottwald, J. Masaryk, E. Hácha, F. Kriegel, J. Patočka, M. Horáková a další). Označením „Pepíci“ nás častují naši severní sousedé pro náš sklon k sebeironii v těch okamžicích, kdy je potřeba se bránit se zbraní v ruce nebo alespoň aktivně projevovat zájem o věci veřejné; my ovšem místo toho raději sedíme v hospodě nad pivem, kde se snažíme všechny společensko-politické turbulence v závětří přečkat. Surosz však nabízí ještě jiný pohled; podle něj novodobé československé dějiny nebyly žádnou procházkou růžovým sadem a těžko říct, jak by v nich obstáli jiní…

Tento pohled dále rozpracovává i v knize Ach, ty Češky!, přičemž každý konkrétní ženský osud je „opřen“ o dramatický historický esej. Vedle žen se zvučnými jmény (Adina Mandlová, Věra Čáslavská) narazíme také na ženy polozapomenuté (Růžena Vacková) či širší veřejnosti neznámé (Trudie Bryksová, Petra Šáchová, Miloslava Žáková, Elżbieta Rusnoková, Zdena Kolečková). A ačkoliv jsou tato vyprávění určena především „polským očím“, i „oči české“ mohou přivést k sebezpytování a k přemýšlivé reflexi češství.

Polští vidláci a sprostí Češi

Není pochyb, že Suroszovu knihu nejlépe prodávají jména Adiny Mandlové a Věry Čáslavské; přesto se textům o nich vyhnu, neboť kontury jejich životních peripetií jsou v Česku dostatečně známé. A vyhnu se i svědectvím předků Zdeny Kolečkové, která odrážejí vznik První republiky a bezradnost jejích politiků, jaká práva přiznat početné německé menšině a jaká už ne; co z toho nakonec vzniklo, to na pokračování – byť ve zkratce – rekapituluje Petr Pithart v rubrice „Sto let nanečisto“ na zadní stránce každého čísla Tvaru.

Začnu dějinným exkurzem, jenž snad nejlépe osvětluje vývoj složitého vztahu Poláků a Čechů a zároveň odkrývá, proč bylo potřebné tuto knihu napsat. Při čtení následujících řádků si totiž uvědomíme, že bez členství Polska a Česka v Evropské unii a schengenském prostoru by tahanice o východní díl české části Těšínska (Zaolzie / Zaolší, území za řekou Olzou / Olší – pozn. red.) mohly kdykoliv znovu eskalovat:

„Místní polské obyvatelstvo oficiálně nezapomíná na živé polské zájmy na Zaolší. Na všechny české výstřelky se dívá se smutkem. Vzájemná nenávist mezi Čechy a Poláky je tam všudypřítomná. Češi nadávají Polákům do polských vidláků, Poláci Čechům do sprostých Čechů. Oslovení ‚ty polský zloději‘ používají Češi často a s pohrdáním. Tyto spory momentálně nejvíce svědčí Němcům a s nimi spřaženým někdejším Velkočechům, nyní fanatickým nacistům. Poláci se radují, když Čechy odvážejí v antonech do vězení, Češi zase oslavují, když vězeňský povoz odváží Poláky. Je to vskutku nesnesitelný stav, který může přinést ještě mnoho neštěstí. Veškerá naše opatření nepřinášejí výsledky, ale Zaolší se nevzdáme. Čechům se nepoddáme a na násilí odpovíme násilím.“

Takto podle hlášení vojáků polského odboje vypadala situace na česko-polském pohraničí v letech 1938–1945. Byla důsledkem dvacetiletí plného vzájemných konfliktů, které zapříčinil rozpad Rakouska-Uherska po první světové válce a vznik samostatných národních států na jeho někdejším půdoryse. Na některých místech vygenerovalo toto překreslení hranic řadu problémů, jež pramenily z toho, že část jednoho národa se ze dne na den ocitla na území druhého a naopak. Napětí na česko-polském pomezí nezmizelo ani po druhé světové válce. Pokud Poláci obviňovali Čechy z kolaborace s nacisty, Češi jim to rádi vraceli ve snaze vystěhovat je na základě stejného argumentu do Polska, a tak se polské menšiny v pohraničí jednou provždy zbavit. Tak například 8. března 1946 burácel v československém parlamentu poslanec národněsocialistické strany František Uhlíř:

„Tato polská menšina prošla od roku 1938 značnými změnami. Především byla rozmnožena asi o 7000 polských okupantů, kteří přišli na Těšínsko společně s polskou okupační armádou a tam se usadili jako nejspolehlivější element fašistického polského režimu. […] Budiž mi dovoleno, abych zde tlumočil přání a vůli věrného slezského lidu, který žádá, aby polská menšina na Těšínsku, která je stálým předmětem neklidu a sporů, byla od nás přestěhována do Polska.“

Smíme žít?

Komplikovanost situace na Těšínsku se promítá do životních osudů Elżbiety Rusnokové a celé její rodiny. Všichni se potýkají s byrokratickou zvůlí jak na polské, tak na české straně, která soužití lidí staví do cesty nejrůznější překážky: znesnadňuje uzavírání manželství, přihlašování dětí do škol, získávání zaměstnání i pohyb přes hranice. Ještě v roce 1967, kdy jsme si připomínali 100. výročí narození Petra Bezruče, vyvolal rozruch článek v polském měsíčníku Zwrot, kde byl slezský básník podroben kritice za báseň „70 000“, v níž napsal:

„Sedmdesát tisíc je nás / před Těšínem, před Těšínem. / Sto tisíc nás poněmčili, / sto tisíc nás popolštili, / v duši padl svatý klid: / když nás zbylo sedmdesát, / tisíců jen sedmdesát, / smíme žít?“

Spor o Zaolší ovlivnil i život na poklidné ukrajinské Volyni, kam od druhé poloviny 19. století přišly tisíce Čechů; do roku 1938 tu naši krajané žili vedle Poláků, Němců, Ukrajinců, Židů, Rusů, Arménů či Tatarů a neměli vážnějších sporů. Poté se však situace změnila: z Čechů byli najednou „rudí Pepíci“, z Poláků „zasraní Antkové“. Dětství Miloslavy Žákové (nar. 1933), která vyrůstala v městečku Kupičov, rámovalo brutální střídání armád (ruské, německé, ukrajinské, polské) a partyzánských oddílů. Pod tlakem těchto událostí se k sobě „Pepíci“ i „Antkové“ přimkli – to když na scénu vstoupila Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) a pod heslem: Kdo není Ukrajinec v ukrajinské zemi, tomu smrt! útočila zejména na polské osady a Zemskou armádu.

„Asi neexistoval český dům, kde by neukrývali Poláky. Kupičov praskal ve švech. Náš dům měl čtyři pokoje a bydlelo nás tam patnáct. Táta s mámou, babička, tři děti a dvě polské rodiny. […] Poláci pomáhali v hospodářství, dostali od nás nějaké oblečení, protože si nestihli nic vzít, zachránili jen holý život. Bydleli u nás, než se přiblížila fronta. Několik měsíců,“

vzpomíná paní Miloslava. Nejhorší byl rok 1943, kdy UPA během jednoho měsíce zmasakrovala jedenáct tisíc Poláků. Jen tak na okraj: v roce 2014 ukrajinský prezident Petro Porošenko sice oficiálně požádal Poláky o odpuštění za tuto tragédii, ale ještě tentýž rok neváhal označit bojovníky UPA za „příklad hrdinství a vlastenectví na Ukrajině“.

Střídání politických režimů krutě poznamenalo i život Trudie Bryksové. Byla sice Angličanka, ale vzala si českého pilota Josefa Brykse, sloužícího za války v Británii u Royal Air Force (RAF), a odešla s ním do Československa. Netušila, že bude vtažena do absurdní hry „na nepřítele státu“, kterou s těmi, kdo bojovali na západní frontě, sehráli po roce 1948 komunisté, kteří v republice plně převzali moc; netušila, že její krátké štěstí vykoupené Josefovým několikaletým německým zajetím ukončí jeho zatčení a o devět let později jeho smrt v jáchymovských uranových dolech.

Katolíci a husité

„Dr. Edvard Beneš je až do oběhu krve parazitem myšlenky, ducha, bytí i osobnosti Masarykovy – a parazit nemůže být kulturním symbolem. Leč nepravou modlou.“

Autorkou těchto nelítostných slov byla po mnichovské dohodě Růžena Vacková, teoretička a historička umění, divadelní kritička a pedagožka. Jako stoupenkyně Sókrata, jehož život byl v souladu s tím, co hlásal, se nedokázala smířit s faktem, že Beneš rok před Mnichovem

„přísahal věrnost Masarykovým myšlenkám a hodnotám, ale když přišel čas zkoušky, zklamal, ohnul se.“

Inu, typický „Pepík“, chtělo by se říct s odkazem na první Suroszovu knihu… Paní Růžena Benešem z hloubi duše pohrdala, ale když v roce 1948 vyvolali předáci komunistické strany vládní krizi, připojila se ke studentům, kteří šli na Hradčany manifestovat na jeho podporu; jasně si totiž uvědomovala, že přijme-li hlava státu požadavky komunistů, znamená to konec demokratického Československa.

„Byla jediným přednášejícím Univerzity Karlovy, který se studenty šel. Ti, kdo Benešovu vládu roky bezmyšlenkovitě oslavovali a vychvalovali ho až do nebe, tam nebyli – ale Vacková, která ho deset let předtím nazvala parazitem, tam naopak byla,“

píše Surosz. K takovému postoji dokáže dospět jen vnitřně silný a pevný člověk. A přiznejme si: lidí s tak výrazným morálním kreditem máme my Češi, ale i Poláci či jiné národy poskrovnu. Možná i proto, že za každého režimu (a to včetně demokratického, jak ukazuje případ athénského filosofa Sókrata) je čeká nepochopení, útrapy, věznění či rovnou smrt. Paní Růženu věznili jak nacisté, tak komunisté; nacisté za její odbojovou činnost, komunisté za aktivity, jimiž se stavěla na obranu katolické církve. Odsoudili ji k dvaadvaceti letům žaláře, podmínečně propuštěna byla v roce 1967 – po více než patnácti letech. Surosz v závěru kapitoly připomíná úvahu spisovatele a literárního historika Pavla Kosatíka, proč se k této výjimečné ženě po roce 1989 tak málo známe:

„Postihlo ji prokletí starého českého předsudku, který praví, že osud věřícího se týká jen dalších věřících, katolík žije jen pro katolíky atd.?“

Anebo byla pro nás Čechy až „příliš složitá“? Určitou nápravu, dovoluji si dodat, zjednala novinářka Milena Štráfeldová, která o Růženě Vackové napsala knihu Trestankyně (Mladá fronta, 2016).

Zadáte-li si do internetového vyhledávače „farářka Petra Šáchová“, vyskočí na vás informace, že obvodní soud pro Prahu 5 jí v roce 2014 uložil dvouletou podmínku za podvod, neboť podle rozsudku neoprávněně inkasovala na náhradách 695 tisíc korun… Takto neslavně skládala účty za období, kdy se nechala zlákat ke vstupu do politiky a v barvách ČSSD působila na její komunální úrovni v městské části Praha 5. O této smutné kauze se však Surosz ve své knize nezmiňuje… Osudy Petry Šáchové mu slouží spíše k tomu, aby ukázal, jakým vývojem si od založení v roce 1920 prošla Církev československá husitská (CČSH). Byl-li však předchozí příběh Růženy Vackové zároveň příběhem katolické církve na území Československa v těch nejtěžších dobách, pak příběh Petry Šáchové zrcadlí příběh CČSH jen zčásti. Navíc – to, co prožívala (nátlak StB, aby podepsala spolupráci, či dočasná ztráta zaměstnání), působí vedle mezních existenciálních zkušeností předchozích hrdinek poněkud úsměvně; snad proto, že přišla na svět až v roce 1950 a mládí prožívala v uvolněných 60. letech. V roce 1970 se jen tak z legrace přihlásila do soutěže o královnu krásy a vyhrála jak titul Miss Praha, tak Miss Československo. To už studovala Husovu bo- hosloveckou fakultu. Netrvalo dlouho a vedle studií si začala přivydělávat jako modelka a pokračovala v tom i jako farářka, jejíž nástupní plat činil pouhých šest set korun.

„Možná že někomu i vadilo, že jsem farářka, ale chtěli mít ty nejkrásnější modelky. Obvykle to skončilo u toho, že jsem si před přehlídkou musela sundat řetízek s křížkem. Po přehlídkách jsme často zůstávaly na večeři s organizátory. Občas se vyskytli tací, kteří nás chtěli brát jako společnice. Když byl někdo příliš dotěrný, vytáhla jsem svůj největší triumf a řekla jsem: ‚Už musím běžet, protože ráno sloužím mši.‘ To fungovalo,“

vzpomíná paní Petra na atmosféru na tehdejších módních přehlídkách. I napadalo mě při četbě: jak se s touto „symbiózou“ modelky a farářky asi popasoval polský čtenář? Ale pak jsem se zastyděla a uvědomila si, že mě Surosz svou knihou vlastně dostal; nachytal mě totiž při podobně stereotypním uvažování o Polácích (že jsou nenapravitelní pánbíčkáři), od jakého se snaží on oprostit své krajany, když uvažují o nás…

Chviličku.
Načítá se.

  • Svatava Antošová

    (1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako ...
    Profil

Ach, ty Češky!

Mladá fronta

Významný polský novinář a znalec českého prostředí pojednává ve své nejnovější publikaci Ach, ty Češky o osmi ženách z české historie a současnosti. Na půdorysu osudů těchto slavných (a mnohdy zapomenutých) osobností – např. Věry Čáslavské, Růženy Vackové, Adiny Mandlové, Petry Šáchové… – nám ozřejmuje širší dobové souvislosti…

NADKNIHOU14-obalka

Souvisí

Dvakrát měsíčně info o nových číslech Tvaru a literárních akcích. Občas něco navíc.