Září je po poněkud „plonkovém“ létě literárními akcemi vždycky doslova nabité. Čekají nás dva knižní veletrhy – 3. ročník LITRu v Olomouci (22.–24. 9.) a 6. ročník TABOOKu v Táboře (28.–30. 9.), dva kongresy – European Narratology Network (11. – 15. 9.) v Praze a Petr Bezruč – bard prvý, co promluvil (21.–22. 9.) v Opavě, jeden (byť svým významem trochu sporný) festival – 4. ročník Čtení ve vlaku (18.–21. 9.) v pražské příměstské dopravě, udělení jedné ceny – 2. ročník Ceny Václava Buriana (28. 9.) v Olomouci a spousta dalších autorských čtení s hudbou i bez, performancí či scénických čtení; podrobnosti o nich naleznete v rubrice AKCE.

Můj výběr tří pořadů, které si vám dovolím doporučit, se tentokrát soustředí výhradně na program v pražské Knihovně Václava Havla v Ostrovní ulici 13.

Praha, 8. září: O životě a smrti Liou Siao-poa

Knihovna Václava Havla poprvé: jistě jste v létě v médiích zaznamenali informaci, že 13. července zemřel čínský literární kritik, disident a nositel Nobelovy ceny míru za rok 2010 Liou Siao-po; zemřel na rakovinu jater, když byl krátce před tím propuštěn kvůli svému zdravotnímu stavu z vězení, v němž pobýval od roku 2009. Byl jedním ze spoluautorů a prvních signatářů Charty 08 – dokumentu, který stejně jako Charta 77 v někdejším Československu požadoval politické reformy a demokratizaci čínské společnosti. V pořadu, kterým budou provázet členové projektu Sinopsis Olga Lomová a Martin Hála, zazní ukázky z Liouova díla včetně básní a esejů, jakož i úryvky ze zajímavých studií o jeho přínosu pro čínskou literaturu, filozofii, společnost a politiku. Začíná se v 19 hodin!

Sinoložka Olga Lomová v nekrologu věnovaném Liou Siao-poovi v internetovém Deníku Referendum 14. července 2017 mj. napsala:

„Liou Siao-po zásadně odmítal myšlenku obrody konfuciánství, která se v té době začala v Číně objevovat poprvé od vzniku Čínské lidové republiky, neboť v ní jasnozřivě viděl především nástroj útisku a potlačení individuality. Jeho vystoupení byla vyostřeně polemická, bez obalu kritizoval starší generaci intelektuálů za zbabělost a poklonkování moci. Servítky si nebral ani při hodnocení současné literatury, kterou vcelku po právu obviňoval z nedostatku nezávislého myšlení a z umělecké nezralosti.

[…]

Jedním z šesti základních principů, k nimž se odvolává Charta 08, jsou lidská práva (vedle svobody, rovnosti, republikánského zřízení, demokracie a ústavní vlády). Říká se zde: „Lidská práva nejsou něčím, co člověku dává stát, ale jsou to práva, jimiž je člověk nadán od okamžiku svého narození. Obrana lidských práv je hlavním cílem vlády a legálním základem veřejné moci, stejně jako inherentním požadavkem pro to, aby základním východiskem byl člověk. Všechny minulé politické katastrofy v Číně jsou těsně spjaté s tím, že držitelé moci ignorovali lidská práva. Člověk je hlavním subjektem státu, stát je od toho, aby sloužil lidu, vláda existuje kvůli lidu.“

Praha, 21. září: T. G. Masaryk – J. S. Machar

Knihovna Václava Havla podruhé: Masarykův ústav AV ČR nedávno vydal první svazek edice vzájemné korespondence T. G. Masaryka a J. S. Machara, který zahrnuje 183 dopisů z let 1893–1895. Svazek vznikl na základě 500 kusů Masarykových dopisů adresovaných J. S. Macharovi z let 1893–1932 a podstatně menší část korespondence Macharových rodinných příslušníků, manželky Hedviky a dcer Sylvy a Jiřiny – oba tyto konvoluty se v roce 2013 podařilo získat do sbírek Literárního archivu Památníku národního písemnictví. Dopisy se navzájem doplňují a vytvářejí tak celek, který v dosud vydaných korespondencích T. G. Masaryka nemá obdoby. Na večeru v KnVH publikaci představí její editoři – Helena Kokešová, Petr Kotyk a Irena Kraitlová. Autoři rozsáhlé úvodní studie „Skepse a naděje“ Vratislav Doubek a Lucie Merhautová promluví o formování základů reformního modernismu. Nenechte si ujít. Začíná se v 19 hodin!

Jako malý závdavek vám nabízím dvě ukázky z korespondence, které jsou součástí výměny dopisů mezi oběma pány; plné znění dopisů jsme otiskli ve Tvaru 14/2016, věnovaném významu T. G. Masaryka pro současnost:

Masaryk Macharovi, 7. 1. 1894, Praha:

„Nerozumím verši. Z jaké vniterní potřeby rodí se verš? Jsem příliš zvyklý čísti romány, tedy neverše, a proto – ne proto, ale zároveň jaksi se bojím veršů. Byly největší myšlénky vyřčeny veršem, nebo prózou? (Vlastně neveršem – neverš nemusí být próza, snad prózy vůbec ani není.)

Někdy pokládal jsem verš za obmezení, ale jindy zase mi kmitala myšlénka, že snad přece jen ve verši, a zejmena v lyrické básni poezie vyzrává ve svůj vrchol. V dlouhém románě a dramatu dá se ovšem říci mnoho a mnohé – ale potřeb[uje] hloubka mnoho slov? Nejsou hluboké myšlénky ve verších? Rozpomínám se, že mi Tolstoj příležitostně přizvukoval, že verš je obmezení, jako by si prý, kdo chce jít, spoutal nohy – ale Tolstoj má často hrubé myšlénky.“

Machar Masarykovi, 23. 1. 1894, Vídeň:

„Řeknu upřímně, že též nemám velkého respektu před veršem českým. Schází mu větším dílem to, čeho od každého verše žádám: modernost, totiž: býti zkondenzovanou, všestrannou duší svojí doby. Je to jakási kletba, že naše poezie jde pořád o několik kroků pozadu. Působil na ni trojí vliv – ale jak? Kollár a Čelakovský šli stopou německých klasiků, když zatím v Němcích začala romantika byronovská. Heine a Lenau byli už mrtvi, když Neruda s Hálkem zdvihli jejich praporu nás. – To byl vliv německý a dalo by se o tom psát obšírněji a ještě případněji. Victor Hugo a poezie francouzská (romantismus humanní) přišli k nám, když ve své vlasti byli mrtvými jmény a kvetl tam Zola, Goncourtové atd. A romantici ruští? Duch Puškina a Lermontova začal vanout z Čechových veršů, když na Rusi kvetl Turgeněv, Dostojevský, Tolstoj. Tak jsme vypadali dřív. A teď? Jde se cestami od jiných dávno opuštěnými. S hlavou otočenou vzad. A vinna je ta prokletá teorie, že poezie má cílem krásu, a naše doba že krásnou není. Proto prý se má jít nazpět.“

Praha, 27. září: Evangelium podle Jaroslava Foglara

A Knihovna Václava Havla potřetí: letos 6. července jsme si připomněli 110. výročí narození významné osobnosti českého skautského hnutí, redaktora několika dětských časopisů, pedagoga a autora mnoha knih pro mládež Jaroslava Foglara. Příběhy jeho Rychlých šípů stejně jako knihy Hoši od Bobří řeky, Záhada hlavolamu či Chata v Jezerní kotlině nejen že ovlivnily čtyři generace čtenářů, ale řadu z nich také inspirovaly k hledání nových významů a přesahů jeho děl. Patří mezi ně i hosté „foglarovského“ večera – teolog a religionista Pavel Hošek, jenž je autorem nedávno vydané knihy Evangelium podle Jaroslava Foglara (Centrum pro studium demokracie a kultury, 2017), věnované duchovnímu rozměru Foglarova díla, významu indiánského totemismu, tajných obřadů a římsko-katolické spirituality v jeho knihách, ale i symbolickému významu posvátných rituálů, míst, časů a předmětů ve Foglarově výchovném působení, dále bohemista Tomáš Vučka, autor knihy Cesta za modrým světlem (Pistorius & Olšanská, 2015), a Zdeněk Vojtíšek, docent religionistiky a dlouholetý člen Foglarova oddílu. Besedu bude moderovat Jáchym Topol. Začíná se v 19 hodin!

Spolupracovník Tvaru, matematik a odborník na IT technologie Karel J. Beneš je také jedním z oněch pozorných čtenářů Foglara, kteří v něm objevili další dimenzi – tentokrát psychologickou. V rukopise má rozsáhlý esej s názvem Rychlé šípy a hlubinná psychologie, v jehož druhé kapitole „Klub versus Bratrstvo“ například píše:

„Rychlých šípů je pět. Bratrstvo má tři členy. Podtrženo sečteno, dohromady nám vychází číslo osm. Náhodu můžeme vyloučit. U Junga najdeme mnoho mandal vystupujících v podobě čtvernosti, nebo jejího násobku. Dušín ví, že spojením pětice a trojice vypadne ze symetrického středu (2+1+2). Cesta k tomuto bodu se však nevyznačovala stručností. Teprve až pozdní generace kreslířů, jmenovitě Marko Čermák, zachycuje Rychlé šípy v situaci smířlivějšího postoje k Bratrstvu. Krátce připomeňme událost, která vyznavačům kanonických příběhů chlapeckého klubu pohříchu uniká. Bratrstvo se v honbě za ziskem vrhá do fontány pro zlaté rybičky. Dlouhé Bidlo si vypomáhá bednou, aby se dostalo blíž ke středu fontány, ale ztrácí balanc a mizí pod vodou. Přihlížející Rychlé šípy ihned přivolávají Bidlova otce a sami nešťastníka zachraňují. V celé epizodě neuvidíme jedinou bublinu deroucí se z Dušínových úst, ten zůstává stranou. Jarka Metelka po úspěšném výlovu pronese překvapivou větu: ,No to je dost, že se nám Dlouhé Bidlo ráčilo vynořit z hlubiny!‘ Ta věta se paradoxně vztahuje na Rychlé šípy. Kouzlo nechtěného nám ukazuje, jak psýcha nalezla vztah ke svému nevědomí. Co se celou dobu odkládalo, ba přímo potlačovalo, se tu najednou ve stručnosti odehrává. Z hlubiny se konečně vynořily obsahy, které vědomí přijímá a nevytěsňuje. Bidlo senior v radosti nad záchranou svého syna navrhuje, aby si statečné Rychlé šípy za odměnu pohráli s jejich psíkem. Říká to takovým způsobem, jakoby se jednalo o nějaký nedostižný náboženský rituál. Očekávali bychom spíš nějakou smiřovací akci a namísto toho se čtyřnohý přítel Dlouhého Bidla má stát také přítelem klubu. Lepší vyústění si však ve vztahu vědomí s nevědomím neumíme představit.“