Valeria Varasová, Laureano Albán, Julieta Dobles Yzaguirreová

Současná kostarická poezie

Na počátku bylo neznámo,
neviditelné ruce
šeptandy a dřiny.
Mapy rozkreslené
na rtech
zežloutlých trosečníků,
co měli štěstí,
zázrak prosolený slzami.

Beletrie – Poezie
Z čísla 17/2019

VALERIA VARASOVÁ

Přistěhovalkyně

Plazi jsme

hadi
nechávající za sebou buňky
               vlast
          rodinu
               přátele

plazi vodní
nebo suchozemští

milenci slunce nebo měsíce

Ženy s tolika domy v podobě kůží
          někdy zmije
          někdy chřestýši
          někdy hroznýši

Vždy vlekoucí si
             naději

 

Sama

Co bylo mé
Už mi víc nepatří
          krajiny
          dětství
          objetí
          chleba
          linie mého těla

Vše zůstalo v šupinách staré blány

Jsem si cizí

Ohlížím se zpět
a hmyz
požírá moji minulost

sbor: kůže zmije
      pozřená mravenci
      vysvobozuje lásku
                ať jen les pojí zbytek

               (obě básně ze sbírky Memoria en Mi)

 

Demence státotvorné

Alzheimer
otřesná nemoc
již nám moc
svými zákony vstřikuje do žil
namísto pravdy.

               (rukopis)

 
Protože žiju

Neumím opustit to včerejší
               aniž bych se poztrácela v dnešku

Neumím si odříct přítomnou chvíli
               aniž by mi budoucnost neproklouzla mezi prsty.

               (rukopis)

 

Kultura násilí

Od dobyvatelů
          k dobytí
                    k panství
od vlastníků
          k prázdným rukám
od majitelů
          ke mzdě
od zaměstnanců
          k nádeníkům
od dělníků
          k chudobě
od chudých
          k organizovaným
od organizovaných
          k pronásledovaným
od pronásledovaných
          ke guerilám
od špinavých válek
          k uprchlíkům
od rodiny
          po exil
od vyloučených
          k diskriminaci
od diskriminovaných
          k bandám
od členů bandy
          k vyhnancům
od navrátilců
          k uličním gangům
od uličních gangů
          k samotě ve skupinách
od společné samoty
          k násilí
     od zbraní
                    k samotě
          od opuštění
                    k samotě
          z vězení a smrti
     k osamění.

(rukopis)

 

Ukazatele bolesti

Studuju
Studuješ
Stupiduje
Stupidujeme
Stupidníte
Stupidní
ryze mechanicky studují hlupáci chudobu
          ekonomické cifry
                    platební bilanci
                              či věčný dluh

Snižují proměnné a ukazatele
v oslnivých, nákladných grafech
kreslených veledůležitými odborníky.

Jenže necita blbštajn sotva kdy pochopí
hlubinu bolesti tisíce dětí
umírajících na kruté zacházení v Zaire
          vinou opuštění v Brazílii
                    na nesmiřitelnost v Iráku

Pro nedostatek něčeho
tak banálního, jako je láska.

                    (z autorčina blogu)

 

LAUREANO ALBÁN

 

Tovaryši větru

                    „…pracovité paže a tři lodě způsobilé
                     takového podniku.“
                     Kryštof Kolumbus

Na počátku byla touha,
imaginární plachta.
Pověsti zasílané
z ostrovů, odkud není návratu,
jako fosforeskující třpyty-zajatci,
slovní navigace.
Příběhy hluboko zasuté,
utopené beze stopy času
v ohromných lesklých mušlích,
v nichž ještě dozníval
jednohlasný burácivý hukot
vzdálených tajemství.

Na počátku bylo neznámo,
neviditelné ruce
šeptandy a dřiny.
Mapy rozkreslené
na rtech
zežloutlých trosečníků,
co měli štěstí,
zázrak prosolený slzami.

A také tušený zeměpis.
Jména zapsaná
jazykem chladných končin.

A čluny
z papíru a pověstí tkané,
co se ve vzpomínkách
ještě bujněji zmítaly ve vlnách.

Vše dělo se jakoby v jeden den:
v dubnovém větru,
v průzračné rovnováze listopadu,
v srpnovém hřmotu stezek.

Pak bušící sekery,
pily, měřidla, kladiva a jeho
rytmický švih jedním směrem,
zpečetily osud dřevin,
mízy mučené na popud touhy:
klidné spočinutí někde v nedohlednu,
vrcholek stvrzující
magické křivky štěstěny.

Lanoví tak tak zadržující
vášeň ve svých křídlech,
lodní kýl učící se
svému poslání v mlze,
paluba: propast za propastí,
a kormidlo řízené
žízní a voláním osudu.

Na loď vstoupily nikým nespatřeny
nejprve pověsti
a jejich vznešený zeměpis
odevzdaný větrem.
A čas s outěžkem, jenž má se zrodit.

A potom muži
blankytem osmahnutí:
vytáhlí námořníci
jak čiré halucinace,
temní jak strážné věže,
kapitáni nebezpečenství,
jmen okřesaných v zápasech.

Každý podle své velikosti,
podle tíže zázraků, jimiž je povinován,
podle jemu souzeného světla.
Každý podle volání astrolábu,
který dodnes umí navigovat časem,
i pod sluneční plachtou, i za hranicí dne.

          (ze sbírky El viaje interminable)

 

Zelená

Zelená je barva
všeho, co je tu na věčnost.
Jako tenhle list
v mé dlani – v němž se odrážejí
lesy spíš než dnešní odpoledne.

Zelená je barva
pošetilých rájů,
kde člověk zanechal
své nejčernější stíny.

Je to i barva věcí,
co si prosadí svou,
též barva země
na pomezí ohně.

Všechno má kořeny
v kameni prokletém,
v popelavém lemu
v zubech vzduchu.

Všechno zrodilo se v pláči,
z žízně, z té nejstrašnější,
z žízně neznalé
zázraku zeleně.

Ve sněhobílu, v bodě
první prázdnoty.
V chladnu
zvolna se otevíraly
oči vyděšené
ze snů o světě.

Vzduch byl zrcadlo
tak vyleštěné, tak přečisté,
že jen nahodile
odráželo jeho nepřítomnost.

Bůh hleděl bledý
na každý skutek temný,
snad i zdrcen,
že přespříliš snil.

Tu náhle ze stejné
žíznivé řeky sněhobílu,
ze stejných křišťálových
vrcholků tišiny
uzřel, celý zaskočený,
lístek zelený.
Nečekaná zeleň,
co zná vysoušet slzy.

Nechť je zelená barvou,
ó ano, prvního užasnutí,
jež sám Bůh nečekal,
která naučila ho lsti
– triku všech lásek –
být čirým zázrakem.

          (ze sbírky Enciclopedia de Maravillas)

 

Noc ujímá se role řeky

          „Noc paličatá jako širá řeka“
           Alfredo Roggiano

Noc zvolna proudí,
ze sebe samé proudí
co perspektiva věcí
již spálených, bez krajiny.

Noc proudí,
postrkuje věci k propasti,
s onou nehybnou, svěží
temnotou posledních hrůz.

Noc odírá stromy chladem,
do stínů kolem rozhazuje
křišťálové odlesky
a přetahuje přes minerální háv země
svoji kůži bohyně unavené modří,
ve tváři se jí zračí města obrácená vzhůru,
luna jí leští zrcadla.

Noc plyne,
nemilosrdně zaujímá místo paměti,
až do rozbřesku zakrývá
svým bezčasím těla utopená ve tmě.

Noc ujímá se role řeky,
vláčí s sebou roje hmyzu, kořeny,
kameny uvádějící do pohybu lomozné dálky,
duby zpražené neviditelným paprskem,
domýšlivé fosforeskování,
jako zbytečná, pryč prchající,
ničím neukotvená nebesa.
Nebo jako slepé rameno
stojí nehnutě
a nepojí se s ničím.

Noc pomalu proudí,
nepravděpodobná,
proudí přes to, co patří nám,
očišťuje nás
od všeho krutého jasu,
od palčivých důkazů očí,
unáší nás na nové území,
které si bez očí vymýšlí moře,
jediné věrohodné moře,
moře snění, které se dme sněním o nás.

          (ze sbírky Aunque es de noche)

 

JULIETA DOBLES YZAGUIRREOVÁ

 

Příliš blankytná poutnice

Mám pod ňadry
v těle, kde
všechna snědá gesta blednou
ve věčném napětí tance a blažeností,
netrpělivého hosta bušícího vzrušením
nad novými krajinami a řekami slavnostně pramenícími,
jednu příliš blankytnou poutnici,
dítě, jímž jsem byla, skákající
samou radostí v pěně mořských vln,
ženu, jíž jsem, milující
krajiny nedávno stvořené
s plným zanícením pro adventy.

Souží mé srdce
na každém otevřeném molu, které pobízí
svou slanou příchutí k cestě do dálav.
Na každém nástupišti beze jména,
kde táhlé pískání vlaků světa za sebou
trousí okénka, co v mžiku proletí kolem,
a volá na nás a nabízí dary země.
Na každém letišti s jeho nedochvilným větrem,
stopou hlubokého a nekonečného vzduchu,
který nás ponese na rozevřené dlani,
abychom překonali zeměpisné šířky, časová pásma
– lidé dole a jejich starosti jen pouhé tečky –
abychom se rádoby zmocnili vesmíru.
A když cestujeme z noci do dne,
v té jediné vteřině úžasu
hluboko pod námi nás překvapí
ozářený ohyb Země,
obrys rozbřesku v naprostém tichu
noci, která nedohrála svou píseň.

Příliš blankytnou poutnici,
která bloumá končinami a po pěšinách,
po cestě sbírá si hlasy lidí,
dojmy, hudební popěvky
do baťůžku věčné pocestné,
co se nezastaví
ani před nehybnými dveřmi smrti
a jejím tajemným závěsem,
smrtí nevyhnutelnou jak život sám.
Život, ta měnlivá, ohromující, nezadržitelná řeka,
jejíž jsme stěží živou pěnou.

          (ze sbírky Una viajera demasiado azul)

 

Moudrost patriota

Patriot ví,
to kořeny pozemské nás vyživují,
to ony jsou hlubokými kořeny Vlasti.

Ví, že naše dětství a pastviny z oněch let
jsou nezadatelné,
že naše mládí a kostelní zvony z oněch časů
by nešlo ničím zaplatit
a že s dospělostí a jejími uzrálými plody,
tak pracně sbíranými,
se nehandluje.

Že krajina, která jak peřina ta léta přikrývala,
je s nimi jako jedno tělo,
nosí nám živiny i radosti.
Patriota pobuřují všichni,
kdo jako by tohle nevěděli,
kdo tohle všechno znesvěcují,
vše proměňují ve zboží,
i moře, zemi, vzduch
i svá dobytá hraniční pásma
na břiše zajaté Vlasti.

Patriot se raduje,
že nás je mnoho,
všichni bratři s právem
na bezpečné objetí
země zpívající.
Jen nikdo nesmí,
ani pod záminkou vládnutí,
prohlubovat rozdíly mezi námi,
zbídačovat naše životy,
rozbíjet sny občanům,
vše jen pro dobrý kšeft.

Patriot přemítá o tom,
že až se naplní jeho čas,
Vlast nás přetrvá.
Ale ona nás potřebuje,
paže v objetí,
pevném objetí
tebe a mne, do sebe propletených.

Patriot dobře ví,
že dnešek předznamenává zítřek.
A že ti,
kdo této zemi moudře dali
do vínku duch svornosti,
vybízejí i nás k úsilí,
abychom těm, co se teprve narodí,
zanechali Vlast, v níž život
stojí za to žít.

Patriot je na nohách.
Stojí pevně, klidně, solidárně,
bdí
…a vzdoruje.
Už brzy nadejde zářná hodina Vlasti.

          (ze sbírky Trampas al tiempo)

 

Portrét hrdiny

Je to tak, my všichni jsme hrdinové,
to nikdo nemůže popřít, probírá-li se
pustošivými vřavami svých let,
svým tichem v hudbě ostatních,
svou jedinečnou barvou vykreslující
bytí každého z nás, naše jméno od kořenů
– nástěnnou malbu světel a stínů –,
svým osudem z kypící tečičky.

Jsme pozůstalí velkých bitev a stigmat,
nocí, během nichž nám připadalo nemožné,
že by kdy slunce mohlo vysvobodit den
a den mohl být zas neposkvrněný a nádherný,
tak jak přicházívá každého jitra s lživou fatou morgánou.

Jsme hrdinové válek, jež nikdy nevypukly
a které by se ani nedaly převyprávět,
neboť se odehrávají tam, kde si potupa
nasazuje masku strachů a pochybnosti
– věčné a bouřlivé pochybnosti – o tom, zda naše hrdinství
není jen pouhá taneční figura v poušti.

Jde o to, zvítězit bez výhry ve válce,
beztak už prohrané,
jde o dovršení,
a přitom tušíme či přejeme si,
aby ne všechno došlo svého završení,
aby lákadla z nejtemnějších spočívala poklidně
tam, kde nám touha vdechla život.

Být hrdinou je být cestou, po níž se nevydáme,
rezistencí, rukou podanou tomu,
kdo vystoupí z vlastního stínu,
žít s mnohosnubnou nejistotou,
aniž bychom tušili, zda je tento svět stupínkem
k něčemu dalšímu, či odpadní stoka nemířící nikam.

Být hrdinou je narodit se s očima dokořán
a uchovat si je otevřené okolnímu světu,
světlu, které v něm je, nehmatatelné, ale naše,
i v oné – poslední – minutě mžiknutí.

Tak, my všichni jsme hrdinové. Víry jsme,
co při svém víření světem plodí chudobnost i krásu.
Nic víc.

          (ze sbírky Poemas para arrepentidos)

Všechny básně přeložila Miluš Kotišová

Chviličku.
Načítá se.
  • Julieta Dobles Yzaguirreová

    (1943, San José) kostarická básnířka. Vystudovala filologii, lingvistiku a biologii na Kostarické univerzitě. Vydala sbírky Reloj de siempre (1965), El peso vivo (1968), Los pasos terrestres (1976), Hora de lejanías ...
    Profil
  • Laureano Albán

    (1942, Santa Cruz de Turrialba) kostarický básník a diplomat. Vystudoval filologii a lingvistiku na Kostarické univerzitě, založil básnickou skupinu v Turrialbě, později v hlavním městě spolu s přítelem Jorgem Debravem ...
    Profil
  • Valeria Varasová

    (1951, Antofagasta) chilsko-kostarická básnířka, antropoložka a grafička se narodila v chilské poušti. V mládí byla během Pinochetovy vojenské diktatury několikrát vězněna, před zvůlí tehdejšího chilského režimu a mučením nalezla útočiště ...
    Profil

Souvisí