– Nadpřirozená krajina jako avatar zla¹

 

Jaké by doopravdy byly vaše pocity, kdyby zničehonic na vás vaše kočka nebo váš pes začali mluvit a diskutovali s vámi zcela v lidských intencích? Jsem si jistý, že by vás zcela ochromila hrůza. A kdyby růže ve vaší zahradě začaly zpívat, propadl byste šílenství. A umíte si představit, že kameny na silnici začnou bobtnat a růst před vašima očima a z oblázků, kterých jste si v noci všiml, vyrazí ráno kamenné květy? Řekl bych, že tyto příklady vám mohou dát určitou představu o tom, co hřích doopravdy je.

Arthur Machen, Bílý lid²

 

Machen a pronikání nadpřirozeného

Nadpřirozené jako literatura, nadpřirozené jako žánr a nadpřirozené jako… nadpřirozené. Kdysi takové rozdíly nebyly zas až tak důležité a literatura byla natolik všezahrnující, že přijímala i oblast rodících se žánrů, v níž nebylo zjevně nutné ani možné odlišovat fantazii a nadpřirozeno od hlavního proudu.

Machenův citát, kterým tuto esej začínám, je jeden z nejsugestivnějších a zároveň nejpřesnějších, s jakým jsem se kdy setkal. Machena jsem poprvé objevil díky sbírce z roku 1948 Tales of Horror and the Supernatural, kterou mi věnoval můj otec, když jsem byl na střední škole.

Tyto příběhy jsou zatraceně podivné,

prohlásil tehdy otec, „myslím, že se ti budou líbit.“ Nikdy jsem nezjistil, kde sehnal tu starou kvalitní pevnou vazbu, ale jeho úsudek byl správný. Pocit, který ve mně tento citát a následující příběh vyvolává, je nedílnou součástí radosti, s jakou se setkávám při čtení právě takových nadpřirozených příhod. Tuto Machenovu sbírku, spolu s dalšími jeho knihami, které jsem v průběhu let nashromáždil, stále vlastním a cením si jí.

Machen posouvá koncept zla směrem od lidské přirozenosti ke krajině. Náboženství se často zaměřují na kriminální činy, jako jsou krádeže, vraždy a cizoložství, jenže ty nejsou skutečně zlé, a třebaže jsou negativní, pocházejí z čistě lidských selhání. Spíše platí:

Na hříchu, na zlu je něco hluboce ‚nepřirozeného‘.

Toto prohlášení spolu s doloženými příklady zahrnuje mnohé z toho, co považuji za podnětné v nadpřirozené literatuře. Nyní prozkoumám koncept krajiny ve vztahu k nadpřirozenu a také – jak jej vykládá Machen – ke zlu.

Oceňuji Machenovu filosofii nadpřirozena a její vztah ke zlu, neboť není závislá na náboženství a morálce. Podle Machena lze špatnost považovat za otravu, infekci, která se projevuje změnami v krajině, v poznání, že krajina je „nepřirozená“ na základě naší zkušenosti: podivná, zvláštní, fantastická. Koncept krajiny, jak jej používám zde, zahrnuje zvířata, rostliny a minerály, vše, co vnímáme jako naši očekávatelnou realitu, každodenní setkání založená na životě, v němž každé ráno vstáváme, abychom pozdravili slunce a prožili další den plný práce.

Přestože podle Machenovy definice nehraje náboženství roli, v jeho dvou nejznámějších příbězích – Velký bůh Pan a Bílý lid – pochází invaze zla z neslučitelnosti starého pohanského náboženství s moderním křesťanstvím. To samo o sobě nemusí být pochopeno jako naznačení toho, že tato dřívější náboženství jsou přirozeně špatná, ale spíše jsou s moderním světem neslučitelná.

Velký bůh Pan, vydaný poprvé v roce 1890, je pravděpodobně Machenovým nejvlivnějším příběhem. Klíčovou situací je pocit hrůzy nebo hrůzyplného úžasu z toho, že dívat se do tváře boha znamená probudit v sobě šílenství. V tomto románu jsou hned v první kapitole proti sobě postaveny dvě krajiny:

Vidíte, že stojím zde vedle vás, a slyšíte můj hlas; ale pravím vám, že to vše – ano, od hvězdy, jež objevila se právě nad námi na obloze, až k pevné půdě pod našima nohama – pravím vám, že to vše jsou jenom sny stíny: stíny, jež zakrývají našemu zraku skutečný svět.³

Existují dva světy, ten, který zažíváme a věříme, že je skutečný, ale je tu i jiný, a ten je ve své podstatě téměř platonský.

Ale za spatření tohoto jiného, nadpřirozeného světa, je třeba zaplatit jistou cenu, jak zjistí experimentální subjekt jménem Mary. Bude „nevyléčitelně blbá. Nedalo se však pomoci; koneckonců viděla velkého boha Pana“. To, co následuje, kombinuje prvky detektivky a dekadentní literatury, ve které hybridní dítě zrozené oné nesvaté noci přivolává katastrofy na všechny, s nimiž se setká. Mezi prvky nakažené krajiny patří dům, který má „nejnepříjemnější vzhled, jaký kdy pozoroval“, víno staré „asi tisíc roků“ a části lidského těla, jež se před očima proměňují a začínají „se roztápět a rozpouštět“.

V Bílém lidu, dokončeném roku 1899, ale vydaném až v roce 1904, není jasně vymezený protivník, což novelu odlišuje od mnoha jiných fiktivních příběhů. Nejde o jediného boha, nýbrž o samotné pohanství a s ním spojené rituály, které vyvolají zlo, což vyústí v katastrofu pro hlavní hrdinku. Je objevena mrtvá poblíž sochy starověkého božstva, ale teprve poté, co prozkoumala všechny podoby nadpřirozena, ačkoli je sama ve své nevinnosti jako podivné nerozpoznala.

Mezi její nejranější vzpomínky patří bílé tváře; bílí lidé, kteří se v této nezapomenutelné podobě liší od toho, co je běžné. Skutečný příchod nadpřirozena však nastává, až když objeví podivnou zemi při chůzi podél potoka; prodrala se křovím, zakrslými stromy a trnitými houštinami a šplhala temným tunelem, aby se dostala na kopec, „jaký [jsem] nikdy dřív neviděla“. Na své cestě nachází kameny, „které připomínaly zvířata, plížící se, děsivá, vyplazující jazyk, a další byly jako slova, která nemohu vyslovit“. Kameny vyskakují a tančí, zatímco ona se od nich učí a připojuje se k jejich tanci, její počáteční zděšení se mění ve fascinaci a přátelské souznění.

Její smrt je zaznamenána prostými, ale výmluvnými slovy: „Ona sama se otrávila – právě včas.“ Dávní pohanští bohové unikli své době a byli pozváni, aby vstoupili do té naší, což je zlo nesourodosti, které nakazilo tuto tehdy šestnáctiletou dívku, krátce po pubertě, a nakonec vedlo k její zkáze. Je zajímavé, že toto vědomí zakřiveného času je cosi, co se opakuje v mnoha následujících nadpřirozených krajinách.

Bílý lid nabízí množství vzorců, které mohou utvářet nadpřirozenou krajinu: (1) Uvědomění si její opozice ve vztahu k „normální“ krajině, takže při přechodu z jedné do druhé často dochází k očividné změně; (2) pocit nepřirozenosti, kdy se neskutečné stává skutečným; (3) oddělení času, takže časový proud již není sevřený ani jednosměrný; (4) vztah k pojetí zla, někdy s náboženskými konotacemi, tudíž krajina může nakazit nebo otrávit náš svět, a (5) skutečnost, že nákaza našeho světa může mít zhoubný účinek na všechny lidské bytosti, což je možná ta nejděsivější a nejhorší z jejích podob.

 

Nadpřirozenost planiny a propasti v Hodgsonově Domě na rozhraní⁴

Úvod románu Williama Hopea Hodgsona Dům na rozhraní, který poprvé vyšel v roce 1908, naznačuje návrat ke gotickému románu, neboť hlavní hrdina se ujímá starodávného věžovitého a opevněného domu, jenž se nejistě naklání nad propastí. Tento pocit je dále umocněn líčením toho, jak se mezi půlnocí a úsvitem 21. ledna, zatímco si vypravěč čte ve své pracovně, nepřirozenost ohlásí plameny svíček, které hoří slabě a náhle se rozsvítí „strašlivou zelenou září“. Mužův pes se krčí a kňučí u jeho nohou. To, co následuje, není tradiční gotická hrůza, ale skutečná nadpřirozená fikce.

Světlo, které vypravěč vidí, nevychází z jeho pracovny, ale zpoza zdí jeho pracovny, jež se staly průhlednými. Toto je skutečně mimozemská krajina, protože planina, jak ji vypravěč vykresluje, je osvětlena černým sluncem, které lemují zářivě rudé paprsky, takže celá krajina je vystavena ruměnému svitu. Za zmínku stojí také gargantuovský dům, který je přesnou replikou domu hlavního hrdiny, má však mamutí rozměry: „úžasná stavba postavená zjevně ze zeleného nefritu.“ Přítomnost tohoto domu dělá z pokřiveného obrazu krajiny ještě razantněji nepřirozený odraz našeho světa, světa neskutečných a neuvěřitelných rozměrů. Mezi oběma světy existuje spojení, ale není vedeno žádným přírodním zákonem, jemuž bychom rozuměli.

Stejně jako Machen, i Hodgson evokuje bohy jako hybnou sílu ve své nadpřirozené krajině. Vypravěč jich při průchodu planinou vidí

stovky. Zdálo se, že vyrůstají ze stínu. Několik jsem jich téměř okamžitě rozpoznal jako mytologická božstva; jiní mi byli podivní, naprosto podivní, nad síly lidské mysli, aby něco takového zplodila.

Toto tvrzení je pro Hodgsona významné nejenom proto, že evokuje bohy pohanské tradice, ale také bohy, o nichž nevíme vůbec nic. Konkrétně popisuje zvířecího boha, gargantuovské prasečí stvoření, které jako by v sobě spojovalo prvky zvířete a člověka. Objevuje se bytost podobná bohu, která se nenarodila ze žádného známého náboženství, ale pro lidstvo je zhoubná.

Pak následuje vpád do našeho světa, začíná pod domem, ale stále se blíží ve snaze napadnout jeho relativní normalitu. Tato stvoření vypadají jako prasata, jemný to odkaz na zvířecí božstva. Ačkoli připomínají čuníky, k vypravěčově hrůze projevují nečekanou inteligenci. Jejich příšerné mručení je formou řeči, démonickým náznakem, že domestikovaná zvířata nabyla vzhledu lidí, nebo že se naopak lidé zvrhli v něco podobného zvířeti. Prasečí stvoření jsou

něco mimo lidského; rozhodně ne v žádném positivním smyslu; ale spíše jako něco odporného a nepřátelského ke všemu velikému a dobrému v lidech.

Machen ve svém příběhu Velký bůh Pan popsal potomka ženy a boha, přičemž toto ženské potomstvo bylo nadpřirozeně krásné, ale přesto stále soupeřilo s lidstvím. V Hodgsonově románu jsme svědky zvráceného zla, v němž jsou fyzické aspekty lidí podivně překroucené.

Hodgson nechá v jeho nadpřirozené krajině napadnout také samotný čas. Strašlivé vesmírné prostory, do kterých je vypravěč vržen, podléhají prudkému rozrušování v důsledku zrychlení času. Takový setting vykazuje mnoho společných rysů s popisy cesty do daleké budoucnosti v románu H. G. Wellse Stroj času. Ale Hodgson nevyužívá žádného mechanického vynálezu a vypravěč je proti své vůli vržen kupředu do stále více se rozkládající budoucnosti, ve které slunce putuje po obloze stále rychleji a ve zkracujících se intervalech umírá v ponuré červeni. Hodgsonovo rozhraní není omezeno prostorem ani časem, což je typickou součástí jeho pojetí nadpřirozena.

 

Lovecraft a nadpřirozeno z neznáma

Lovecraft posouvá koncept zla do oblasti science fiction. V příbězích, které tvoří mýtus Cthulhu, předpokládá existenci příšer z hvězd, bytostí tak mohutné síly, že je lze snadno zaměnit za bohy. Tato monstra dychtí přijmout plášť božství, protože, jak píše Lovecraft, „přišli z hvězd a přinesli s sebou své obrazy“, tyto falešné idoly se pak staly středem uctívání mezi citlivějšími jedinci. Ačkoli je Lovecraft obecně považován za agnostika nebo ateistu, morálka v jeho příbězích je v souladu s křesťanstvím a ztělesňuje konkrétní smysl pro dobro a zlo. Příchod nadpřirozena je ve všech svých intencích a cílech synonymem „zla“ a Lovecraft ve svých příbězích tento výraz používá opakovaně.

Přestože myšlenka nadpřirozené krajiny jasně předchází Lovecraftově vlastnímu dílu, využití právě tohoto motivu máme v souvislosti s ním zafixované, částečně kvůli jeho častému používání spojení „neeuklidovská geometrie“. Tato fráze se stala jakýmsi lovecraftovským klišé a je zmiňována ve „Volání Cthulhu“, V horách šílenství, ve „Snech v čarodějném domě“ a v „Pasti“⁵. Naštěstí Lovecraft objasňuje význam tohoto mentálního jazykolamu ve svých realistických popisech podivných krajin, které předznamenávají invazi jeho mimozemských monster. Když například námořníci prozkoumávají Cthulhuovu citadelu v R’lyehu vyčnívajícím nad vlnami, zjišťují, že „že zde neplatí žádné zákonitosti hmoty a perspektivy“⁶, a později – v jejich uspěchaném útěku, aby unikli vzkříšenému monstru – jednoho námořníka

pozřel úhel zdiva, který na místě neměl co dělat; úhel, který byl ostrý, ale choval se jako tupý.

Lovecraftova nejvelkolepější evokace nadpřirozené krajiny se objevuje v povídce „Barva z vesmíru“ (1927), kterou mnozí, včetně mě, považují za jeho nejlepší povídku. Lovecraft se zde vyhýbá plastickým popisům monster a místo toho se zaměřuje na environmentální projevy jejich vlivu; výsledkem je jedna z nejhmatatelnějších evokací krajiny v přechodu z našeho světa do světa nadpřirozeného. Ve skutečnosti je tento příběh téměř výhradně popisem krajiny v přechodu, receptem na to, jak se z normálního terénu může stát nepřirozená „spálená pláň“.⁷

Stejně jako v mnoha příbězích, kde se vyskytuje nadpřirozené prostředí, je zde fyzicky oddělena nadpřirozená krajina od té běžné, podivné okolí známé jako „spálená pláň“ se vyskytuje kolem statku, kde se půda po dopadu meteoritu nakazila. Bezprostřední příčinou potíží je meteorit, předzvěstí nesnází jsou částečně jeho aberantní vlastnosti: Zmenšuje se, ačkoli „kameny se přece nezmenšují“. Teprve později pochopíme, že s meteoritem dorazila mimozemská síla, toto „stvoření“ je cizejší než jakákoli příšera z mýtu Cthulhu, je to možná plyn, nebo přesněji řečeno „barva“, která se krmí životní silou okolní flóry a fauny.

Farmář a jeho rodina jsou nejprve nadšeni z úžasného účinku meteoritu na jejich plodiny, ovoce dorůstá do „fenomenální velikosti“. Brzy však přichází zklamání, když postavy zjistí, že „ovoce vypadalo skvostně, ale nebylo k jídlu“. Ale je to víc než jen zlověstná odpornost plodin, protože

nezůstalo nikde nic přirozeně zbarvené, všude převažovaly palčivé odstíny jakési chorobné základní barvy, jež nemá nikde na Zemi obdoby. Obyčejné srdcovky se staly zlověstnou hrozbou, krevnice vykvétaly do stále zrůdnějších barevných variant.

Posledním smrtelným přechodem pro vegetaci bylo to, že zkřehla, zešedla a rozpadla se v prach.

Účinky na vegetaci jsou příšerné a značně znepokojující, ale nelze pominout vliv na zvířata v blízkosti meteoritu. Zpočátku vyvolá podezření podivné uspořádání jejich stop ve sněhu, poté se vše potvrdí změnami tělesných proporcí polapeného sviště lesního. Nakonec se stáváme svědky té největší hrůzy, neboť lidé jsou náchylní ke stejnému podivnému procesu jako zvířata i vegetace, je to proces charakterizovaný šílenstvím, který rekapituluje stejné kroky pozorované u zbytku krajiny:

V červenci už přestala mluvit nadobro, lezla po čtyřech, a ke konci měsíce pojal Nahum bláznivé podezření, že nemocná ve tmě slabě světélkuje právě tak jako veškeré vůkolní rostlinstvo.

A když víme, co se stalo dříve, výsledek pro člověka musí být stejný: „kolaps, zešedivění a rozpad.“

 

Nadpřirozené barvy Ballardova Osvíceného muže / Křišťálového světa

Povídku Jamese Grahama Ballarda „Osvícený muž“, publikovanou roku 1964 a o dva roky později rozšířenou do románu Křišťálový svět (Crystal World), dělí od Lovecraftovy „Barvy z vesmíru“ třicet let. Tato doba dokládá rostoucí propast mezi žánry a hlavním literárním proudem, která se v tomto údobí neúměrně prohloubila.

Ballardův příběh a román, přestože se odehrávají na různých místech, jsou zahájeny stejnými transcendentními liniemi:

Ve dne zkamenělým lesem létali fantastičtí ptáci a na březích křišťálově čisté řeky se jako heraldičtí salamandři třpytili krokodýli zdobení drahokamy. V noci se osvícený muž proháněl mezi stromy, jeho paže byly jako zlatá kola, jeho hlava jako přízračná koruna…

Ale svědčí to o tom, jak Ballard přechází z příběhu do románu. Kniha vypráví o vědecké expedici, která hodlá odhalit pravdu o záhadném krystalizačním procesu na Floridě. V románu, jenž se odehrává v tropickém pralese v Kamerunu, se pozornost přesouvá od nadpřirozené krajiny a vysvětlení jejího původu.

Existuje překvapivá podobnost mezi krystalizačním procesem líčeným v Ballardově díle a nakažlivým rozkladem v Lovecraftově „Barvě z vesmíru“. Tento vztah je ještě výraznější, když v Ballardově příběhu ruský agronom Lysenko „tvrdí, že výnosy plodin se zvyšují, protože dochází ke zvýšení hmotnosti tkáně“.

V Ballardově světě je také pozoruhodné použití změněného času jako základu pro proces krystalizace, který vzniká díky srážkám částic „antičasu“ s částicemi času. Tvorové a rostliny se při setkání s „antičasem“ zpomalují a jejich zmrazené obrazy se množí, na sobě vzájemně vytvářejí zkamenělé krystaly. Tělo se stává tak důkladně křehkým, že odstranění krystalu tělo zničí. Tyto efekty „antičasu“ připomínají Hodgsonovo pokřivení času v Domě na rozhraní, ačkoli v inverzi u Ballarda se zpomalený čas stal krystalickým, zatímco Hodgsonův zrychlený čas zredukoval vše na popel a sníh. Destruktivní povaha změněného času také samozřejmě připomíná Machenův výmluvný citát z Bílého lidu o dívce, která se „otrávila – právě včas“.

 

Nadpřirozená Ellisonova sci-fi Nemám ústa a musím křičet⁸

A prošli jsme jeskyní krys.
A prošli jsme stezkou vřící páry.
A prošli jsme zemí slepců.
A prošli jsme močálem malomyslnosti.
A prošli jsme údolím slz.
A nakonec jsme přišli do ledových jeskyní. K tisícům kilometrů bez obzoru, kde se led zformoval v modrostříbrných záblescích, kde ve skle přebývaly novy. K dolů směřujícím stalaktitům, silným a nádherným jako diamanty, které musely téct jako rosol a poté ztuhly v ladných věčnostech hladké, ostré dokonalosti.⁹

 

To je můj citát do ročenky na střední škole. Pochází z Hugem oceněné povídky Harlana Ellisona „Nemám ústa a musím křičet“, a přestože mám tento příběh už dlouho rád, teprve při sestavování této eseje jsem si uvědomil, že ztělesňuje klíčové prvky nadpřirozené krajiny. Je jistě náhoda, že v tomto citátu je zdůrazněno to krystalické, ale stejně jako u Lovecrafta a Ballarda přináší toto prostředí jeden z Ellisonových nejstrašidelnějších a nejkrásnějších literárních výtvorů.

Náboženské narážky v tomto citátu nejsou náhodné. Stejně jako Machen, Hodgson a Lovecraft, evokuje i Ellison ve vztahu k vytváření nadpřirozené krajiny pohanského boha. Ellison však tohoto „boha“ staví zcela na území tradičního sci-fi topoi, na území zlovolného computeru. V povídce se popisuje počítač, který dosáhne lidského cítění a obrátí se proti svým lidským tvůrcům, pojmenován jako AM, podle Allied Mastercomputer, ačkoli tento název má také odrážet Descartovo „myslím, tedy jsem“.¹⁰ Ellison nezakrývá relaci mezi počítačem a bohem, hlavní hrdina příběhu dokonce říká:

Pokud existuje Ježíš a pokud existuje Bůh, tímto Bohem je SUM.

SUM převzal kontrolu nad celou Zemí, takže žádná část planety nemůže být považována za nezávislou na SUM. Pět lidských protagonistů žije v útrobách počítače.

William Blake nás vyzývá, abychom objevili Boha prostřednictvím důkazů o jeho úžasném stvoření („Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině“). Ellisonův SUM je svět, ovšem tento svět či krajina, se kterou se hrdinové setkávají, je sice zázračná, ale také nepřirozená. Je to svatba stroje a přírody – vrnící pralesy počítače, nespočet drátů připomínajících sloní choboty a velikost zvíci ptáka Ruchcha, jehož křídla mají sílu hurikánu – tento stroj ovládá vše, co pochází z přírody. I čas je v SUM zkreslený, což je patrné na začátku příběhu, kdy vypravěč nenuceně naznačí: „Byl to náš stý devátý rok v počítači,“ a tato jediná věta evokuje počítač jako krajinu i to, že je zde cosi nepřirozeného – buď životnost vypravěče, nebo jeho chápání času. Vypravěč později říká:

Uplynulo možná několik stovek let. Nevím. SUM se už nějakou dobu baví a mé vnímání času zrychluje a zpomaluje.

SUM může také manipulovat s tělesnou formou lidí. To je zřejmé hned od začátku příběhu. Vládne tu nesmrtelnost, samozřejmě. Ale také se dozvídáme, že jeden z lidí byl přeměněn do podoby šimpanze. Později začnou oči opičího muže vysílat zvuky a paprsky světla. A nakonec se SUM pomstí vypravěči tak, že ho přetvoří do podoby něčeho, co již nelze rozpoznat jako člověka, ale je nadále mučen tím, že jeho mysl zůstala nedotčená a obsahuje veškerou lidskost, která jeho podobě chybí. Situace je o to děsivější, že vypravěč nepropadne lovecraftovskému šílenství, když rozpozná hrůzu, ale jeho schopnosti zůstanou věčně vědomé.

 

Nadpřirozeno ve VanderMeerově trilogii Jižní Zóna¹¹

Na jeho dílo jsem poprvé narazil v samostatné novele Zamilovaný Dradin (Dradin in Love). Tento příběh se odehrává ve VanderMeerově druhém světě zvaném Ambergris a později bude začleněn do jeho románové mozaiky Město světců a bláznů (City of Saints and Madmen). Ambergris má několik styčných bodů s naším světem. Patří sem názvy a technologie, podrobuje kritice politiku kolonialismu a poroby a také ukazuje VanderMeerovu fascinaci flórou a faunou, kterou zde představují houby a olihně. Tyto prvky, jak se pročítáte Městem světců a bláznů, naznačují, že membrána oddělující Ambergris od naší Země je propustná – právě tak, jak to napovídají nezdravé vztahy mezi krajinami popsanými Machenem. Ambergris odhalená prostřednictvím VanderMeerova Města světců a bláznů a navazujících románů Shriek: Doslov (Shriek: An Afterword) a Finch pohodlně zapadá do tradiční koncepce druhého světa, aby naplnila populární představu fantasy.

To se změnilo se sérií Jižní Zóna. Tato trilogie románů – Anihilace, Autorita a Adaptace – vydaná v roce 2014 (později v jediném svazku Oblast X) je jednoznačně zasazena na naši planetu a naprosto nezapadá do tradičních žánrových štítků. Na tomto území se objeví mimozemské prostředí, zaštítěné silovým polem a označované jako Oblast X, invaze nadpřirozena do běžného prostředí našeho světa.

Taková rušivá, nadpřirozeně podivná krajina vybízí k rozsáhlému románovému průzkumu. Pozorujeme zde nový svět, svět přístupný, ale takový, ve kterém jsou naše přírodní zákony zpochybňovány; tato situace vytváří čtenářská očekávání vhodná pro detektivní a napínavé romány. Postavy románu i čtenář jsou postaveni do pozice detektiva hledajícího vodítka, jaká pravidla nyní platí v tomto bezprecedentním prostředí. Napětí vzrůstá, neboť naše těžce vydobytá zkušenost, roky, které jsme strávili překonáváním překážek a učení se pravidlům, jimiž se řídí náš svět, teď nemají cenu a ve skutečnosti můžeme způsobit katastrofu. Máme zde jistou vazbu ke klasickým románům, ve kterých jsou v duté zemi nebo na odlehlých horách objeveny podivné krajiny, obvykle pravěké (např. Edgar Rice Burroughs: Cesta do nitra Země, Arthur Conan Doyle: Ztracený svět). Nicméně představa, že takové země přetrvávají po tisíciletí neobjevené, vyvolává současně nedůvěru. Naproti tomu náhlý průnik podivné nepřátelské krajiny do té naší je uvěřitelnější a rozhodně realističtěji odpovídá znepokojivé skutečnosti, kterou zažíváme v našem čím dál více nepochopitelnějším světě.

Mezi prvky nadpřirozeného prostředí patří flóra i fauna, lidi nevyjímaje. Oblast X obývají stvoření, která se nepodobají ničemu na Zemi: Delfíni s lidskýma očima, světélkující houby, které umějí psát. Žijí zde tvorové, o nichž se mylně předpokládá, že pocházejí z našeho světa, jenže není tomu tak, jejich mimikry jsou tak dokonalé, že jejich opravdovost žádný vědecký tým nezpochybní. Je zde také podivná geometrie, rozpor mezi tím, co je nahoře a dole, takže průzkumný tým nedokáže rozpoznat, zda lezou na věž, nebo sestupují do tunelu.

… ale co je nejdůležitější: Při srovnání Oblasti X s předchozími nadpřirozenými krajinami – což je připomínáno v celém textu – je Oblast X nejvíce nezkažené prostředí, jaké se v našem vlastním světě nachází. Biolog například popisuje toto cizí území jako „nedotčenou divočinu bez lidského života“. Z toho vyplývá, že náš svět, naše technologiemi ničené životní prostředí, je oním skutečným zlem. Průzkumný tým si uvědomuje svá vlastní omezení: „Naše nástroje jsou k ničemu, naše metodika nefunkční, naše motivace sobecké.“ To je stále zjevnější; jak se trilogie vyvíjí, černý humor druhé knihy (Autorita) zdůrazňuje šílené jednání a provinění vládní agentury, která má za úkol odhalit tajemství Oblasti X.

Je však pozoruhodné, že na rozdíl od mnoha příběhů již popsaných neexistuje žádný zjevný religiózní vztah Oblasti X k našemu světu. Má představa biblického ráje je něco, co do příběhu přináším ze své vlastní výchovy, vštípené křesťanským mýtem převládajícím v západní kultuře. Vztah Oblasti X k našemu světu by se dal stejně snadno popsat z hlediska Rousseauovy filosofie přirozeného člověka, agnostické, ale environmentalistické perspektivy, že čím více se lidé odchylují od přírody, tím horší jsou oni i jejich svět. Rousseau napsal:

… zatím není nic jemnějšího než člověk ve svém primitivním stavu, kdy je postaven přírodou stejně daleko od tuposti zvířat jako od neblahého osvícenství kulturních lidí.¹²

Oblast X jednoznačně ukazuje šílenství, které povstane, jakmile zmizí rovnováha mezi přírodou a lidstvem.

 

Závěr

Psaní eseje připomíná cestu – o eseji o podivné, nadpřirozené krajině to možná platí víc než obvykle – v tom, že začnete s určitým konceptem itineráře a cíle, ale skutečná radost přichází až se samotným prožitkem, z detailů, jež během cesty objevíte. Zkoumal jsem fikce, které vyjadřují Machenův koncept, že zlo může být považováno za otravu, nákazu, která se projevuje změnami v krajině; jeho více než sto let stará novela Bílý lid definuje určité rysy, jež najdeme v pozdějších příbězích. Fikce samozřejmě není statická a každý autor přináší do tohoto úsilí svou vlastní vizi a zájmy, které odrážejí kulturu, v níž žije, a vedou k neustále se měnícímu prostředí, jejž jako čtenáři prožíváme.

Výraz avatar jsem užil v jeho nejširším slova smyslu, ve kterém se jednoduše vztahuje k manifestaci ideje. Tento koncept se blíží tomu, jak Machen a další časní praktici nadpřirozena využívali krajinu a spojovali její zlo s nekřesťanskými božstvy. Machen explicitně zkoumal konflikt mezi raným pohanstvím a moderním křesťanstvím.

Lovecraftův výrazný příspěvek k nadpřirozeným krajinám spočívá v posunutí konceptu zla od bohů do říše sci-fi. Mimozemské příšery z jeho mýtu Cthulhu představují malý krok tímto směrem, protože ve všem kromě jmen odpovídají pohanským bohům. Na rozdíl od Pana v Machenově Velkém bohu Panovi jsou Lovecraftovy výtvory chimérickými amalgámy částí různých zvířat, mají nadlidské schopnosti, jsou schopny oplodnit lidi a vyvolávají šílenství u těch, kteří dosáhnou pochopení jejich reality. Z moderní perspektivy je významnější jeho povídka „Barva z vesmíru“, v níž je mimozemšťan skutečně mimozemšťan a jeho pouhá existence má na lidi destruktivní účinek. Lovecraftův barevný mimozemšťan, jako ten v pozdějším příběhu St. Claire¹³ „Dítě prázdnoty“, připomíná Ezopovu bajku, v níž žába plave přes řeku a převáží na zádech škorpiona; štír bodne žábu, i když to znamená smrt obou, a to z toho prostého důvodu: „neboť je to moje přirozenost.“ Žáby a štíři, lidé a mimozemšťané: To jsou přirozené páry, ale ti druzí mohou otrávit ty první.

Sci-fi na své nejzákladnější úrovni implikuje racionální pohled na svět, v němž mají vysvětlení i ty nejpodivnější jevy. Nejistoty moderního světa naznačují, že takový pohled je přehnaně optimistický, a že uspokojivé odpovědi možná dokonce nikdy nepřijdou. Ačkoli Ballardův Křišťálový svět může odrážet aspekty Lovecraftovy krajiny, elementární příčina procesu krystalizace není nikdy zcela objasněna. Podobně jsou navržena vědecká vysvětlení toho, jak VanderMeerova Oblast X vznikla, ale nejsou podpořena stejným způsobem, jak by se dalo očekávat v tradičním sci-fi románu. To vše je součástí toho, co dodává krajině její znepokojivou podivnost.

Navíc pokud jde o odhalení ultimátního zdroje zla, takové odpovědi teď s jistou pravděpodobností představují lidské bytosti v rolích zlovolných mimozemšťanů. Walt Kelly před více než pětačtyřiceti lety zpopularizoval slogan ke Dni Země „Potkali jsme nepřítele a on je my“ ve svém komiksu Pogo, který je silnou ekologickou připomínkou toho, že my lidé nepotřebujeme vnější podnět k tomu, abychom se zlikvidovali.

Na každé cestě narazíme na záblesky jiných míst, alternativních tras, které nás svádějí ze zvolené cesty, přestože víme, že takové příliš bezstarostné putování se může stát bludištěm bez východu. A tak na závěr několik myšlenek o těchto cestách, doufám, že pomohou inspirovat spolupoutníky k vlastním průzkumům. Zaprvé, ačkoli jsem zahájil studium nadpřirozené krajiny na základě motivů předložených v Machenově Bílém lidu, překvapily mě některé neočekávané mechanismy, jež mohou svět změnit v podivné místo. Za zmínku stojí zvláštní, zdánlivě nemožné zrcadlení, nejlépe popsané Einsteinovým hutným výrazem „strašidelná akce na dálku“. To se týká konceptu, že objekty, i když jsou ve vesmíru daleko od sebe, možná je dělí dokonce celý vesmír, se mohou navzájem ovlivňovat prostřednictvím kvantového propletení. Krystalizace Země v Ballardově Křišťálovém světě je zjevně způsobena nějakým procesem probíhajícím ve spirále Andromedy. Oblast X ve VanderMeerově trilogii naznačuje podobný mechanismus. William Hope Hodgson rozpoznal znepokojující účinek gargantuovského zrcadlení domu jeho protagonisty napříč prostorem a časem v Domě na rozhraní, a to dávno předtím, než fyzici vymysleli mechanismus, který by něco takového umožňoval.

Za druhé, ačkoli se topoi příběhu o strašidelném domě staly tak zakořeněnými, až působí jako klišé, mnozí z nejlepších autorů se vracejí ke způsobu nastíněnému Machenem, jak může krajina odhalit své zlo. Zde je prostředí samotným domem, který jej vyčleňuje ze zdravého světa za jeho zdmi. Morbidní historie domu, jeho neklidní duchové, jsou jedy vyčleňující jej mimo čas, připravené nakazit a zničit ty, kteří se v něm usadí.

Ovšem, za třetí, proč se zastavovat jen u jednoho domu, neboť co víc je dům než pouze samostatná jednotka na venkově nebo ve městě? Machenovy myšlenky o nadpřirozené krajině se soustředily na to, jak se přirozený svět, jeho flóra a fauna, stává nepřirozeným tak, aby mohl odhalit zlo. Ale to má jen nepatrný vztah k lidským deformacím přírody, aberantním konstrukcím, jak nazýváme domy a v jejich souhrnu venkovská sídla a města. A co nadpřirozená města? Místa, která nás napadnou, budou Lovecraftův Arkham a také Bellona z Dhalgrenu Samuela R. Delanyho. Lake Wobegon Garrisona Keillora, Podlondýn Neila Gaimana i Brigadoon by se také mohly hodit. Stejně jako televizní Twin Peaks ve státě Washington a Eerie v Indianě.¹⁴

Za čtvrté a nakonec – všem, kteří následovali tuto cestu a kteří nyní, odkládajíce všechna varování před nebezpečím, jež jsou neodmyslitelnou nezbytností, nevybaveni ničím více než zvědavostí a batohem plným knih, podle svých vlastních rozmarů a zálib, všem těm, kteří se nyní vydávají na své vlastní průzkumy nadpřirozené krajiny – Bon voyage!