Jedním z problémů, kterým jako gibraltarští spisovatelé čelíme, je, že gibraltarská společnost je ze své podstaty konzervativní a defenzivní. Částečně je to způsobeno tlakem, který s sebou přináší život na sporném území.

Čtenáře stimuluje nejistotou, jestli je mu kamarádem, nebo sociopatem. Sociopat stejně jako „markeťák“ nezná výčitky svědomí a vyniká uměním tvářit se jako kamarád. „Mára“ ničeho nelituje. Otvírá se jako zaprášená láhev vína, kterou jste našli ve sklepě a nemůžete se rozhodnout, jestli je ten pach vůně a jestli ochutnat, nebo vylít. Pijete a přemýšlíte.

Přetrvávající pohádkové nápaditosti dodává uvěřitelnost i literární a motivickou zajímavost pátrání v hlubších i temnějších vrstvách lidské duše. Věřím, že poezie, která se nebojí zachycovat hluboce intimní děje (navíc bez úkrytu v lyrickém mluvčím), může být podstatnou pomocí v hledání slov i zkoumání způsobů, kterými se jako čtenářky a čtenáři vztahujeme ke svým nejbližším světům.

Možná si čtenář bude klást otázku, jestli je tenhle příběh založený na skutečnosti. Můžu dosvědčit, že tomu tak je, protože jako bratr Conchi jsem o téhle levárně věděl po celou dobu úplně všechno. Co víc, můžu vás ujistit, že tahle ukázka korupce je ve srovnání s pokoutnými intrikami, ke kterým dochází na Gibraltaru od nepaměti dnes a denně, úplný detail.

Čtení každé Švandovy básně je zážitkem, který staví do popředí autorovy přednosti. Kromě syté imaginace, vytvářející živé a pestré obrazy, se spisovatel ve sbírkách předchozích i v té aktuální může opřít o dovedné nuancování, dodávající zobrazeným objektům, postavám, dějům i emocím motivickou a výrazovou specifičnost.

Pošramocené a stále zraněné Sarajevo otevírající náruč autorům všech národností i náboženství a publikum přijímající různorodost je nepochybný důkaz toho, že literatura bez obtíží překlenuje mosty a umí poskytnout bezpečný mezigenerační i mezinárodnostní prostor. Přitom toho sama vyžaduje tak málo.

Z evropských filmů mě nejvíce zaujala politická groteska maďarského režiséra Gábora Reisze Vysvětlení všeho (cena pro nejlepší film v sekci Orizzonti loni v Benátkách). Na kulturní války mezi konzervativci a liberály (nejen) v Maďarsku se dvouapůlhodinový snímek dívá s nesamozřejmým odstupem – tomu napomáhá vyprávění týchž scén z perspektivy různých aktérů a nečernobílé pojetí postav.

Dalším tabu je homosexualita, k čemuž zase přispívá fakt, že jsou Romové věřící a ve svých názorech konzervativní. Přijmout, že mají v rodině homosexuála, natož to přiznat veřejně, je pro řadu z nich nepředstavitelné. Nezřídka se stane, že rodina vyoutovaného potomka radši zavrhne, než aby se v očích komunity znemožnila.

čí jsi?
ničí?

lampa dechu
se v proudu noci
vzpříčí

ovdovělec po svatební noci
si promnívá sloupané strupy
aby mohl nakojit tu divou zvěř
svou smečku pravou kaší
z mateřské mršiny

Nakonec ale Černému došlo, že musí držet krok s dobou, v níž už pohlaví není dáno tvarem a funkcí. Proto se rozhodl zůstat u názvu Matka Vlast, nicméně vyjádřit náš vztah k ní prostřednictvím velkého kovového lesklého pyje, jenž bude současně i ztělesněním nějakého konkrétního člověka.

Pochybuji, že jsme jej za pět set let našli. Petr Hruška nás o tom ujistil. Což je dobře, protože jsme dál odsouzeni k hledání a úžasu. V této sbírce přesunul básník pozornost od dosud dominujících témat vnitřních a mezilidských dramat k obecnému, k filosofickému tázání na naši lidskou existenci.

Úsměvným odlehčením je Chloupkovo setkání s partičkou hedonistických sobů, kteří si užívají léto, pojídají houby, které „…skvěle chutnají a úsměv nám dodají…“ a relaxují, než přijde zima, kdy budou mít spoustu práce, protože „[…] vozíme jednoho starého pána od komína ke komínu“.

Roztřepené okraje stromů v dálce mě přivádějí do extáze. Aspoň že ony. V noci nemůžu spát. Jsem v domě, ve kterém je v létě horko a v zimě zima. Všechny padesát let staré textilie jsou nasáklé pachy, které tudy kdy prošly.