Myslím, že je v těch básních zřetelné, že vnímám ticho obapolně. Ticho je důležité v tom, co říká v tom citátu Heidegger, že když chceš něco slyšet, tak musíš být zticha.

Každopádně při samotném psaní se mi předtím promyšlený směr často zvrtne, protože aktivitu kupříkladu převezmou postavy, případně mě flow unese k něčemu, co později, když to po sobě čtu, vyhodnotím jako lepší než můj původní záměr.

Zvlášť starší generace je často upnutá k tomu, že člověk má dělat jenom jednu věc, aby ji dělal pořádně. Já si to ale úplně nemyslím.

Jako křesťané jsme posláni k tomu, abychom posvěcovali svět, přinášeli do něj Krista a naději. Tato základní idea platí i u žehnání zvířat.

Irena Šťastná je autorkou šesti básnických sbírek, z nich poslední nazvaná „Dny. Roky. A co víc?“ vyšla v roce 2021. Po chvíli zkoumání online snadno odhalíme, že jejím bydlištěm je obec Dobroslavice v okrese Opava v Moravskoslezském kraji. O souvislostech bydliště a literárního bydliště duše a jiných lokacích autorských kořenů si píšeme v tomto rozhovoru na samém kraji roku 2023.
Foto: Radka Kratochvílová

Lucie Kubalíková je básnířka a geomorfoložka, autorka básnické sbírky A spánek je ztráta času.
O autorských kořenech a zkoumání světa v práci i ve slovech si píšeme mezi Hořovicemi a Brnem.
(foto: archiv autorky)

Skutečný básník se má naopak podle Eliota systematicky vzdělávat a zajímat se o prostředí jiných básníků, má se konfrontovat s tradicí, která pro něj není jen nějakou školskou příručkou, ale životem, v němž se pohybuje, tradicí živou a proměnlivou, která je pro něj vodou i vzduchem.

Nicméně myslím, že to byl Rozanov, kdo říkal, že člověk, který je naprosto asexuální, nemůže být skutečně zbožný a duchovní. Že jsou to dva póly – možná téhož.

Jsem tak sebekritický. Nechci, aby někdo četl něco, za čím si plně nestojím. Proč někomu dávat nějaký nástřel, když si nemyslím, že je to dobré, a on by to viděl také? Jedna věc je fajn nápad, a úplně jiná věc je dobrá báseň.

A najednou vidíš, že škvírou pod nimi se protahuje světlo, takové chabé, mihotavé, jakoby bojácné, ale přece jen světlo, a i když tě co chvíli jímá strach, jdeš a pomalu, pomaloučku je otevíráš…

Aliaksandra Dvaretskaya je Project Assistant projektu #FreeAllWords. Rozhovor o smyslu a ambicích tohoto evropského projektu, který vrací hlas autorkám a autorům ze zemí, kde je svoboda slova omezena nebo zcela potlačena, jsme vedly písemně v angličtině.