Refrén pro město

ve městě jež vysává básníky
až do měkkých koster kloužu

rychlostí leopardí kolem
horkých mokrých zahrad v nichž se kameny

pávi a pěšiny chovají jako
vlákna kukly

pozvolna pojídané keři
a korunami a trýznivě pomalé

nadouvání škeblí v rybniční vodě je
jen předzvěstí

větších zahrad v nichž se kameny
pávi a pěšiny chovají jako

paprsky slunce
pozvolna vysávaného keři
a korunami a trýznivě pomalé
nadouvání škeblí v rybniční vodě je

jen povzdechem
jiných zahrad v nichž se kameny

pávi a pěšiny chovají jako
zurčení pramene

pozvolna vpíjeného keři
a korunami a trýznivě pomalé

nadouvání škeblí v rybniční vodě
je jen zdáním město odívá

básníky do průhledné kůže
žiju vysoko nad zahradami

s ladností vlaštovky
a vidím ulice štěstí

Flanér

uprostřed ulice
provozuješ nepozorovaně sex

sám se sebou vklouzneš do uniformy
básníka toho černého pancíře

jenž každé slunce vysává
žena odešla

a ty ses nevydal za ní
fotografuješ zpustlé domy

které ji zatemňují
tvé ztuhlé údy sklovatí

betonem téměř se nedotýkají
země nehledáš cíl

jdeš po poušti
která zbyla a ochutnáváš

každé zrnko písku s příslibem
přítomnosti

všechny ulice jsou stejné
a město je les je průvodce

jak se ztratit
a tebe to všechno nechává

prostě chladným

Transevropský expres

bydlíme daleko co není vylhané
tomu se nevěří byli jsme

jsme tak myšlenkou na vlak
mažeme všechny stopy jako bychom

byli dva milenci na západní pláži
středozemního moře válíme se

po krajině zaskočí nás
zlatý déšť měníme si kůži

co není vyzkoušené to se nenosí
byli jsme jsme tak myšlenkou na vlak

byli jsme dva zloději v noci
připadáme si jako david & iggy

na lovu vrháme stín
do téhle temné šachty co není

narozené to se nekojí byli jsme
jsme tak myšlenkou na vlak

Ztracený ráj

když jsem odsud odcházel měl jsem vše
teď však přicházím s prázdnýma rukama

na tuhle hroudu země z odpadu a skla
žádné ryby žádní ptáci jen ticho

jež všechny uši ohlušuje naše opuštěné
domy se blýskají v ostrém slunci

na našem místě rozštípli jsme plod
a nasytili se příjemným teplem

pak jsme slyšeli hromový hlas
a schovali se tam kde žebráci

a tuláci mívají úkryt špinaví
a nechránění před planoucí

silou která se nám jako hříšný mrak
plíží do zcela nahých těl

když jsem šel odsud pryč měl jsem vše
a tobě ukazuji své prázdné ruce

Inat

pro Gavrila Principa

nemá to jméno pálí to
v očích jako báseň
kterou lze zpívat nahlas
ale která nesnese název

mně stačí stisk ruky
abych věděl která bije
tento lživý den třikrát zakokrhá
aby mi připomněl mé hrdinství

hodiny se vlečou kolem této kavárny pomalu
a mělce jako hnědá voda miljacky
hledím do zrcadla nové doby a vidím
západ jenž jako deka padá na mé město

v dálce rachotí sáně
po dlažbě zvuk mi plní
prázdnou duši která provrtá
tisíc zdí aby se k vám dostala

jako černý pták jenž se snáší
na věčně doutnající pole

Stojící muž

pro Erdema Gündüze

stát na místě neznamená couvat
znamená to vytrvat

jsem prostě někdo
když mě odstraní

zaujme mé místo někdo
jiný vstaňte a

napište si básníkova slova
na čelo: blake

whitman pasolini vinkenoog
nebo van vliet: je nejvyšší čas

abychom udělali pořádek
posbírali hněv

potlačte nás v zárodku a my
zapustíme hlubší kořeny

tak moc chcete, abychom mlčeli
budeme tedy mlčet
jako zařezaní jsme zeď
do níž narážíte

poznávám zbraně

a nechávám je být tohle je náš život

a tohle je čas, který jsme hotovi obětovat
za naši svobodu

promiňte že vás vyrušuji
ale můj svět hoří
 

Orákulum

už není cesty zpět teď když se mi tvé tělo otevírá
                              jako černá zem

tvé ruce se pohybují jako čerstvá květina obtahují můj tvar
                              měkkými rychlými črty

voníš průhlednou nocí procházíme různými zahradami
                              zdravíme se

jinými slovy už není cesty zpět věř mi
                              tvé paže

holé větve které se nespokojí s našimi malými hádankami
                              z papíru co to

vyvádíš pověz mi vyvázneme z tohohle labyrintu
                              z listí a pupenů

slunce je vysoko jíme kachní vejce co se má stát
                              to se k nám přitulilo

už není cesty zpět otevíráš mě jako se otevírají knihy
                              a lámeš mi hřbet
 

Benvenuti a Lampedusa

tam u skal odhalím svá prsa do nichž se
                              zahryzli svíjející se

hadi ponořím se do azurové vody
                              hledám dno

moře poslouchej před námi se rozprostírá pláž s lítostí
                              čekám

až mě vyplivne slunce mi nemilosrdně praží na hlavu
                              každý krok

je nemístný na této zemi mořských ptáků a vlků dítě pláče
                              mužským hlasem

tvoří cizí slova moje kosti si pobrukují v rytmu vln
                              ležím tu

bez hnutí na březích národů lidů a jazyků jako nahá
                              vrásčitá ryba

a hniju slyším tlumené hlasy (rybář lidí připlouvá posílá
                              své nejlepší koně)

Jsou dny

probudím se nejspíš jsem šťastný mám dům sedím
                              rozvalený v křesle

jdu k oknu vezmu tě za ruku v kapsách nemám nic
                              předpovídám

počasí svléknu se vyjdu po schodech nemůžu už mlčet
                              vidím kresbu

na tvých zádech prodám všechny své knihy
zpívám zapomenutou píseň škrtnu několik vět

vidím vycházet slunce vyskládám všechny krabice moc nemluvím říkám
                              tohle je poprvé

vdechuju mořský vzduch jím červené hrozny cítím kapku deště
                              na čele

vypiju rybník dělám že nic neslyším otevírám dveře
                              cítím tě ve vzduchu

rozloučím se s přáteli pustím si desku podjíždím most
                              jdu spát