Spontánní výraz?
Ne: umělecké dílo projevuje zvláštní
náročnost vůči autorovi,
zvláštní, svébytné spění.
Jindřich Chalupecký: „O umělecké tvořivosti“

 

Máme před sebou dvě básně. Obě se jmenují totožně: „Listopad“. Ovšem pouze jednu z nich napsal člověk. Druhá byla vygenerována pomocí umělé neuronové sítě. Poznáte, která je která?

LISTOPAD

usínám, pláču, umírám, přemýšlím

co cítíš ty?

cítím tvou slabost

a whisky

(v tištěné verzi vysázeno na černém poli)

LISTOPAD

Ojíněné kameny uprostřed trav,

vůně hub.

Pod stromy žádný krok není tichý.

(v tištěné verzi vysázeno na bílém poli)

Sám fakt, že jsem vám tuto otázku mohl položit a že vaše rozhodování – odhaduji – nebylo zcela snadné, ukazuje na to, že počítačově generovaná literatura dospěla do stádia, kdy už nemůže být považována za samoúčelný experiment nebo jen vedlejší produkt vzniklý v rámci ověřování vědeckých teorií. Žijeme v době, kdy si během recepce básnického díla čtenář už nemůže být absolutně jistý, zda právě vnímá a interpretuje lidskou výpověď, nebo strojově zhotovený text. Tato skutečnost má nemalé konsekvence pro teoretické uvažování o literatuře jako komunikačním systému – ale tomuto širokému tématu se zde věnovat nebudu (i proto, že jsme jej společně se Zuzanou Husárovou zpracovali ve studii, kterou v čísle 2/2019 otiskl časopis Česká literatura). Rád bych se zde ovšem zamyslel nad tím, jak přítomnost umělé inteligence (artificial inteligence, AI) v literárním světě vstupuje do diskusí o zdrojích literární tvořivosti a jak může ovlivnit hodnotový přístup k literatuře.

Teď už je ale na čase prozradit, že lidský původ má „Listopad“ otištěný na bílém poli a báseň vysázená na poli černém pochází ze sbírky Poezie umělého světa (2016), jejíž básně vygeneroval programátor, matematický lingvista a někdejší vedoucí vývojového oddělení serveru Seznam.cz Jiří Materna pomocí umělé neuronové sítě. Materna tuto síť trénoval na 80 000 básní převzatých z amatérského literárního fóra Písmák.cz (z něj pochází i výše uvedený lidský „Listopad“, který na Písmáku publikoval nick OL_LU_TI). Počítačově generové texty jsou od svých pretextů z webu Písmák.cz co do stylu a jazykové úrovně prakticky nerozlišitelné. Maternova sbírka jednak dokládá funkčnost aplikovaného algoritmu, jednak je (nezáměrnou, ale velmi přesvědčivou) kritickou sondou do průměrné úrovně básní zveřejněných na Písmáku: primitivní strofické struktury, letmé záznamy aktuálních pocitů, myšlenkových banalit či milostných vyznání.

Souběžně s Jiřím Maternou a za použití stejné technologie rekurentní neuronové sítě vypracoval cambridgeský softwarový badatel Jack Hopkins systém, který jde ještě o krok dál. Pracuje totiž se zcela správným východiskem, že v případě počítačového generování básní je potřeba pracovat rovněž se zvukovou rovinou jazyka. To ho vedlo k potřebě nejprve transliterovat básně v tréninkovém korpusu do fonetického pravopisu (vznikl tedy korpus 1 046 536 fonémů, 7 milionů slov z anglicky psané poezie 20. století) a teprve na takto upraveném jazykovém materiálu trénoval umělou neuronovou síť. Po dokončení a natrénování sítě udělal Hopkins test se 70 respondenty (z toho 61 rodilých mluvčích; všichni spojeni s „básnickou komunitou“ univerzity v Cambridge): předložil jim 16 básní (z nich bylo 9 generováno počítačem) s otázkou, které texty považují za „počítačové“ a „které za lidské“. Navíc ještě jednotlivé texty nechal hodnotit na škále 1–5 z hlediska jejich emotivnosti, estetického účinku a čtivosti. Pouze ve 46 procentech případů se respondentům podařilo správně určit počítačový původ básně. Z hodnocených básní pak sestavil tabulku, v níž byly básně seřazeny podle toho, nakolik lidsky na čtenáře působí. Jako nejvíce lidská na čtenáře působila báseň „Best“ generovaná počítačem.

Úspěšných projektů tohoto druhu je celá řada (širší přehled o nich poskytuje výše zmíněný článek v České literatuře), zmíním se však už pouze o jednom z nich, protože je dobrým příkladem nasazení AI v oblasti tzv. asistované kreativity. Projekt Deep Beat (deepbeat.org) využívá AI a metodu strojového učení k tvorbě rapových textů. Umožňuje uživateli sestavit vlastní text pomocí veršů, které AI navrhuje. Tyto verše stroj vybírá z korpusu 11 000 rapových skladeb pocházejících od 104 raperů. Texty jsou generovány verš po verši. Aktuální verš se stává pro AI dotazem, k němuž vybere z korpusu nejvhodnější odpověď v podobě verše následujícího, a to konkrétně podle podobnosti rýmové, strukturní a sémantické. Konečné rozhodnutí, který z nabízených veršů bude použit či jaké tematické zacílení bude mít, je ponecháno uživateli, tedy člověku. Součástí systému je funkce pro automatickou detekci rýmu, takže i tento projekt pracuje s převodem textového korpusu do fonetické podoby. Při srovnání s texty lidských raperů verše vzešlé ze systému Deep Beat mají o 21 procent vyšší četnost a délku rýmů. Sami autoři projektu akcentují především edukativní, ale také obchodní potenciál tohoto systému.

Bouřlivý vývoj v oblasti AI a jejího uplatnění v literatuře trvá teprve pár let, přesto se už nyní můžeme ptát, jaké důsledky má či může mít pro praxi literární tvorby a literární kritiky a stejně tak pro teorii literatury i kreativity obecně. Skutečnost, že lze pomocí AI vygenerovat literární text, respektive báseň, která je podle svých jazykových charakteristik neodlišitelná od básní psaných lidmi, klade literární teorii, ale také literární kritice a v neposlední řadě samotným tvůrcům literárních textů nově a naléhavě otázku po zdrojích literární kreativity.

Ale je vůbec potřeba ptát se po zdrojích tvořivosti, když se nám zde nejedná o teorii, ale o praxi literatury a když víme, že smysl napsaného se rodí až za účasti čtenáře v procesu recepce díla, nikoli už při jeho genezi? Důvody ke kladné odpovědi jsou, myslím, dva. Vedle teoretických dopadů na naše představy o modelu literárního systému je představa o zdrojích díla jednou z kontextových, respektive paratextových vrstev, které spoluutvářejí podmínky recepce literárního textu a přímo se tak podílejí na tvorbě smyslu. Touto vrstvou mám na mysli autorské koncepce tvořivosti, kterými od počátků literárních dějin spisovatelé doprovázejí svou činnost a svá díla. Tyto koncepce se v průběhu dějin měnily a jejich aktuální vývoj těžko může zůstat nezasažen přítomností AI ve světě literatury.

Dějinami literatury od jejích starověkých počátků prochází opakovaně se vracející spor o to, zda je literární dílo výsledkem tvůrčího umu člověka, či má spíše původ transcendentální a člověk je pouze prostředníkem při jeho zaznamenání. Napříč kulturami a dějinnými epochami můžeme sledovat oscilace mezi dvěma pozicemi: 1. mytizace literární tvorby a básníka jako výjimečných spirituálních entit, které jsou lidskou vůlí a učením neovlivnitelné; básník je zde spíše médiem božských vnuknutí; 2. zdůrazňování technické stránky literární tvorby, kterou je možné ovládnout učením; zde je básník aktivním tvůrcem a zhotovitelem díla. (V diachronních souvislostech a interkulturních vztazích toto téma zevrubně pojednávají autoři kolektivní monografie Původ poezie, 2006).

Tento spor přetrval až do moderní doby, dokonce až do naší současnosti. Jedním z nejráznějších (a zároveň nejznámějších) pokusů vypořádat se s ním je stať E. A. Poea „Filozofie básnické skladby“, v níž tento pozdní romantik o vzniku básně „Havran“ napsal:

Hodlám prokázati, že jeho skladba nevděčí na žádném místě náhodě ani intuici – že celé dílo pokračovalo krok za krokem až k závěru s přesností a strohou důsledností početního úkolu.

Mytizující diskurs kulminoval v první polovině 19. století tvorbou romantiků a jimi deklarovaným kultem tvůrčího génia. Není proto divu, že v roce 1846 Poe na tyto mystické tendence zaútočil a pokusil se prosadit pojetí literární tvorby jako racionální a plánovité činnosti. Archaický spor tím ovšem nebyl uzavřen, ba dokonce se ještě více vyhrotil. Doložit to můžeme dvěma příklady z éry modernismu.

Radikálně transcendentalistické pojetí literatury se uchovalo a rozvinulo ve sféře křesťanského umění. Dokladem může být stať německého básníka a esejisty Theodora Haeckera „O podstatně křesťanského umění“, kterou v českém překladu vydal časopis Řád v roce 1937. Haecker zde vychází z předpokladu, že

podstata umění transcenduje dovednost, jest předem dána.

Je dobře pochopitelné, že teoretik křesťanského umění řeší v první řadě napětí mezi rolí umělce a rolí stvořitele. V tomto ideologickém kontextu musí být lidský vklad do tvůrčího procesu umenšen, aby se nedostal do konkurence s božím stvořitelským aktem. Proto v oblasti umění nemůžeme nic „vytvořiti, nýbrž toliko odhaliti a nalézti“ a

uměleckosti se nemůžeme naučiti, nýbrž toliko to míti, protož nám to bylo dáno.

Haecker rovněž oponuje názoru, že dokonalé je to umění, v němž byla nalezena adekvátní forma pro zpracování dané látky. Tento způsob uvažování o kvalitě podle jeho názoru je práv pouze „řemeslu a jistě také strojovému výtvoru“. Jeho koncepce totiž říká, že umělci byla předem dána nejen látka, ale také forma, kterou zpracovávané látce dává. Dokladem toho, že Haeckerovo mystické pojetí umění přežívá i v soudobé poezii, může být výrok, kterým roku 2011 odpověděl básník Jiří Kuběna na otázku, jak vznikají jeho básně:

Bez inspirace, vnuknutého (zpravidla prvního) verše – bez vdechnutí Ducha Svatého – nemůže v básni (ale ani v žádné tvorbě) vzniknout nic. To ostatní je neustále tříbená zkušenost básníkova (nikoliv zručnost!): souboj s ustavičně přítomným sedmihlavým Drakem časnosti – v jedné ruce s pochodní inspirace a v druhé s plamenným mečem Chvíle (Okamžiku, Vteřiny): té jediné zbraně vtisknuté nám do dlaně Věčností: v Boji O Vše.

Za kontrapozici k tomuto transcendentalistickému pojetí tvořivosti lze považovat stať Vladimíra Majakovského „Jak dělat verše“, která pochází rovněž z meziválečného období (poprvé vyšla roku 1926). Ideologicky je dokonalým protikladem k Haeckerově stati. Je založena na materialistické představě poezie jako produkce a básnické tvorby jako

technického opracování slova.

Za základ básnické práce Majakovskij považuje „vynalézání způsobů tohoto opracování“, protože „právě tyto způsoby tvoří ze spisovatele profesionála“. Zdůrazňuje rovněž cílevědomost a systematičnost jako nutné předpoklady básníkovy práce, která by měla vyrůstat z každodenního úsilí, jež se v Majakovského návrhu zhmotňuje v psaní poznámek do zápisníku či deníku. Neméně silně Majakovskij pracuje se sociálně komunikačním aspektem básnické produkce – jediným skutečným důvodem ke spisovatelské práci je společenská objednávka. V závěru Majakovskij jménem skupiny Lef už zcela otevřeně útočí na to pojetí básnické tvořivosti, která nám v tomto binárním modelu ztělesnil Haecker:

Naše skupina (Lef) neříká, že my jediní ovládáme tajemství básnické tvorby. Ale jsme jediní, kdo chceme tato tajemství odhalit, jediní, kdo nechtí obklopovat tvorbu vypočítavě umělecko-náboženským vzýváním.

Právě načrtnutý spor se v plné síle zachoval do současnosti. Proti sobě leží racionalisticky založené postupy experimentálních či nověji též konceptuálních autorů a na druhé straně tvůrců, kteří naopak přísahají na tajemství slova, zázrak básně a další tradiční atributy transcedentalistického pojetí literatury. A nevymizely ani emoce, které tento spor obvykle doprovázejí. Viz například příkrá polemika básnířky a filoložky Sylvy Fischerové s výrokem prozaičky a učitelky tvůrčího psaní Alexandry Berkové, která veřejně prohlásila, že by byla schopna „udělat spisovatele úplně z každého, kdo by o to stál“, pokud by adept literatury disponoval „láskou k věci“. Fischerová tento výrok (na stránkách výše zmíněné monografie Původ poezie) onačila za

dvojí zradu inherentní věci: přecenění vlastních schopností a nadhodnocení techničnosti slova, obojí hraničící téměř se ztrátou soudnosti…

AI do toho tradičního literárního sporu vstupuje pochopitelně na straně racionalistů, nikoli transcendentalistů. Díky AI nyní víme už zcela jistě, že literární text může vzniknout výhradně cestou jazykové kombinatoriky, tedy bez komunikačního záměru (např. sdělit určitou životní zkušenost) i bez umělecké ambice (např. posunout estetiku určitého žánru novým směrem). Při vhodném sestavení tréninkového korpusu je možné pomocí AI vygenerovat texty v prakticky libovolném stylu a významovém zacílení, tedy jistě i texty, které kupříkladu svojí symbolikou či rétorikou bývají tradičně vnímány jako spirituálně inspirované a de facto člověkem pouze zapsané. AI definitivně ukazuje, že metafyzické či existenciální významy v poezii vznikají teprve v procesu recepce, nikoli geneze textu a že všechny jiné (pseudoromantické) koncepce tvořivosti mají spíše mytologickou povahu. Podstatnou funkcí AI v soudobém literárním kontextu je tedy demystifikování těchto autorských komunikačních strategií. A tuto funkci může AI účinně plnit už jako experimentální praxe s marginálním podílem na celkové literární produkci. O širším uplatnění či dokonce nahrazení lidské literární tvořivosti kreativitou počítačovou, které někdy vzbuzuje obavy části literární veřejnosti, vlastně nemůže být ani řeč. Její širší nasazení (vyjma oblasti komerční, žánrové literatury) by postrádalo smysl. AI ovšem může ovlivnit literární tvorbu v oblasti získávání literárních kompetencí – a to zejména v podobě tzv. asistované kreativity.

Teoretici počítačové kreativity (např. Ramon Lopez de Mantaras ve stati „Artificial Intelligence and the Arts: Toward Computational Creativity“) soudí, že AI způsobí zejména akceleraci procesu demokratizace literatury. Chvílemi se dokonce oddávají představám světa, v němž kdokoli bude (s pomocí AI, tedy v intencích tzv. asistované kreativity) tvořit na úrovni nejlepších spisovatelů, malířů či skladatelů minulosti. A označují tuto možnost za nanejvýš povzbuzující pro jedince, kteří nedisponují tvůrčími schopnostmi (ale ve spolupráci s AI je získají). Otázkou ovšem zůstává, jakým přínosem bude případné dosažení tohoto cíle. Navíc v tomto plánu demokratizační revoluce v umění něco zásadního chybí – chybí zde složka komunikační. Autorům těchto teoretických vizí lze namítnout, že k tomu, aby se netalentovaný člověk s pomocí AI dostal na úroveň špičkového spisovatele, nestačí, aby vytvořil stejně jazykově dokonalou báseň či povídku. Smysl a hodnota uměleckého díla má procesuální charakter, děje se v rámci procesu recepce. Součástí díla je tedy i inscenování recepčních procesů, které onen dokonalý text nabídnou účinným způsobem vhodnému publiku v pravou chvíli na správném místě. A tady vidím zásadní posun i já: AI může paradoxně přispět k posílení tohoto komunikačního aspektu literatury, neboť právě tento aspekt je (zatím) strojově nenahraditelný. Napsat dokonalý text nestačí. To je zásadní vzkaz umělé inteligence směrem k literatuře a jejím tvůrcům.