Zařízení místnosti, do které mě Saulier přivedl, mě překvapilo. Byl to pokoj starého domu s nepravidelným půdorysem, s podlahou tvořenou z prken a nepříliš velkým oknem. Místnost něčím připomínala Pymův pokoj, byla však zařízena průhledným nábytkem ze skla a ze zohýbaných tenkých kovových prutů, nábytkem, který by se hodil víc do nějakého vědeckofantastického filmu z daleké budoucnosti. Na skleněných poličkách za dvířky skleněné skříně ležely pečlivě srovnané hromádky notových sešitů. Také pohled z okna se hodně lišil od toho, co bylo vidět v Corku – zatímco z Pymova pokoje bylo možné přehlédnout celý dlouhý ostrov prostírající se dole na řece, tady jsem se díval na miniaturní zahrádku, která po dvou metrech končila vysokou zdí z velkých hrubých kusů kamene; nad zdí se tyčila věž kostela, o kterém jsem už věděl, že patří k bývalému saintgermainskému opatství. Sklo a lesklý kov vyvolávaly pocit příjemného prázdna a jejich vůně se mísila se starosvětskými vůněmi zdí a podlahy a s vůněmi, které do pokoje pronikaly pootevřeným oknem: vůněmi bylinek a trávy, která se ve stínu zdi dosud nestačila zbavit ranní vláhy.

Usadili jsme se na skleněné židle – byly pohodlnější, než vypadaly – ze dvou stran skleněného stolu, na němž stála v rámečku fotografie rozesmáté mladé ženy ve sportovní bundě, s vlasy rozcuchanými větrem. „Tak vyprávějte,“ řekl skladatel a já se opět dal do vyprávění příběhu, který začal, když mi bylo patnáct let. Když jsem skončil, čekal jsem, až začne mluvit Saulier. Nedá se říci, že jsem vůbec netušil, co uslyším – příběhy lidí, kteří se setkali s některou ze součástek záhadného stroje, byly zatím dost podobné. A tak mě příliš nepřekvapilo, co jsem se dozvěděl. Saulier pocházel odkudsi z Bretaně a studoval v Paříži kompozici; skladba pro housle a klavír, kterou složil v posledním roce studií před pěti lety, vyhrála jakousi cenu a on dostal stipendium, během něhož se měl věnovat kompozici sonáty. Stipendium stačilo na podnájem v Latinské čtvrti; bydlel v podkrovní garsonce, jejíž nábytek tvořila potrhaná pohovka z koženky u jedné zdi, pianino u protější zdi – klavír by se do pokojíku nevešel – a mezi nimi stůl a židle. Přespával na pohovce, ráno nacpal prostěradlo a deku do bedny, přešel od pohovky k pianinu a pokoušel se pracovat na sonátě. Ale práce se mu nedařila, v jeho mysli se sice objevovaly nadějné zárodky melodií, ale hned zase mizely anebo se kroutily do protivných, skurilních ornamentů, které nějaký čas sledoval a pak je znechuceně opouštěl… Poslouchal jsem tedy další příběh o neschopnosti tvořit a čekal jsem na chvíli, kdy se na scéně objeví součástka, aby skladatele zachránila a dovedla ho z pařížského podkroví do pěkného domu v Burgundsku.

„Jednou jsem si řekl, že se mi možná bude lépe komponovat vleže, a přesunul jsem se od pianina na pohovku,“ vyprávěl Saulier. „Mohl jsem ovšem tušit, že takové rozhodnutí je dost nebezpečné, a také to dopadlo tak, že jsem po mnoho následujících dní ráno ani nevstal z pohovky, která byla i mou postelí, ležel jsem s otevřenýma očima, s notovým papírem v ruce a pokoušel se zachytit útržky melodií, které se objevovaly v mé hlavě. A není divu, že smysluplných skupin tónů zaznívalo čím dál méně a mysl zarůstala plevelem všelijakých dotěrných myšlenek a vzpomínek. Většinou až pozdě odpoledne jsem se dokázal vyhrabat zpod deky a jít si koupit něco k jídlu; když jsem se octl na ulici, připadalo mi, že jsem sestoupil do cizího, neznámého světa.

Jediné okno v pokoji vedlo do hluboké šachty dvora, který měl prapodivný půdorys, protože byl obklopený složitou sestavou několika domů; z pohovky jsem viděl labyrint zdí, střech, vikýřů, komínů a malých balkonů, na které nájemníci odkládali všelijaké krámy, nad střechami a komíny byla v horní třetině okna vidět obloha. Nastěhoval jsem se do bytu v prosinci, v únoru začal můj život na pohovce a v dubnu se náhle změnilo počasí – roztrhaly se mraky a každý den teď nad střechami zářilo jasně modré nebe, na zdech okolních domů leželo sluneční světlo a jejich výklenky se zaplnily tmavými stíny. V tu dobu už pramen melodií docela vyschl, a tak jsem trávil dny tím, že jsem se povaloval na pohovce a pozoroval, jak se přes den mění barva oblohy a jak po zdech od rána do večera putují stíny.

Zanedlouho jsem si všiml zvláštního jevu; scénou, na které se vždy odehrával, byl kus zdi, z níž nahoře vyčnívala řada úzkých komínů. Ráno byla zeď osvětlená sluncem a v půl jedenácté se po zdi začal sunout stín vedlejšího domu; dům sám nebyl vidět, protože jej zakrývala další zeď. Chvíli před jedenáctou hodinou na zdi s komíny začínalo stínové divadlo: v tmavé ploše se objevila svislá světlá čára, pomalu se pohybovala po zdi a přitom se roztahovala do šířky, až se z ní stal světlý obdélník postavený na výšku. Přesně uprostřed jeho spodní strany se nacházel nepravidelný tmavý útvar, z něhož do všech stran trčelo několik krátkých výrůstků, rovných i všelijak zakřivených, po obou stranách stínového útvaru se pak pohybovaly dvě plochy trochu světlejšího stínu jako dvě blanitá křídla. Křídla se chvíli ve vzduchu plynule a elegantně vlnila, chvíli se divoce zmítala a pak zase zplihle visela. Světelná scéna se přitom dál sunula po zdi a opět se zužovala, jako by se v loutkovém divadélku pomalu zatahovala opona. V poledne už byla celá zeď ponořená do stínu.

Nedokázal jsem uhodnout, jaké věci tančící stín patří. Ať už to bylo cokoliv, křídla byla nejspíš stínem dvou kusů nějaké lehké a průsvitné látky, snad hedvábí, které byly k věci připevněné po obou jejích stranách a kterými pohyboval vítr. Chvíli jsem musel přemýšlet, než jsem přišel na to, jakým způsobem scéna stínového baletu vzniká. Bylo jen jediné možné vysvětlení: v posledním patře vedlejšího domu, skrytého za zdí, je rohový pokoj, který má dvě okna ve dvou zdech, jež spolu svírají pravý úhel; od okamžiku, kdy slunce doputuje po obloze k místu, odkud jeho paprsky začínají procházet oběma okny zároveň, se na zdi s komíny pozvolna rozevírá světlý obdélník; útvar na jeho spodní straně je stín předmětu, stojícího na vnitřní římse bližšího z obou oken, které zůstává otevřené. Přemýšlel jsem, jaká věc by to mohla být, ale nic mě nenapadalo. A tak jsem na pohybující se skvrnu na zdi myslel jako na stín tajemného ptáka, který na okenní římse tančí magický tanec.

Když jsem se poprvé z pohovky díval na stínový balet, cítil jsem, že mě jeho jednotvárnost uklidňuje a uspává, a přece jsem neusnul. Když se za představením zatáhla opona, přemýšlel jsem o tom, jestli se stínové divadlo bude nazítří opakovat; uvědomil jsem si, jak se na něj těším. Byla to jediná zajímavá příhoda, která se mi stala po týdnech nicnedělání a těkavé nudy. Věděl jsem, že ještě před půl rokem bych ničemu tak nicotnému, jako je pohyb stínu na zdi, nevěnoval pozornost, ale můj život na pohovce, z něhož zmizely jakékoliv události, měl za následek, že má mysl začala vnímat pápěří drobných dějů, které poletuje ve vanutí času. A tak jsem po pět slunečných dní byl spokojeným divákem stínového divadla. Přitom jsem měl pocit, že stínový balet má pro mne připraveno ještě víc, ale zatím jsem netušil, co by to mělo být.

Šestého dne jsem se opět díval na tanec stínů. Jako obvykle bylo v podkroví ticho, naplněné jemnými zvuky, jakoby z velké dálky jsem slyšel zvuky automobilů z ulice, vylekalo mě zapleskání křídel holuba, který přelétal nad střechami, pak jsem uslyšel dětský pláč, tlumený mnoha zdmi, a tichounké bzučení letadla. A pak najednou zazněl nový zvuk, čistý tón, který se hned začal rozvíjet v hudbu, a ta hudba tvořila doprovod k stínovému baletu. Ty tóny zněly jen v mé hlavě, a přesto jako by byly mnohem skutečnější než všechny ostatní zvuky. Hudba odpovídala na pohyby stínového ptáka, ale už za chvíli jsem začal mít pocit, že pták hudbu slyší a s chutí jí přizpůsobuje svůj tanec, anebo spíš že hudba a tanec se navzájem vyzývají a přihrávají si v radostné hře. Teprve teď jsem si uvědomil, jak baletu stínů chyběl hudební doprovod, a byl jsem rád, že tahle vada byla konečně napravena.

Ta hudba byla tajemný dar, a přece to byla moje hudba, byla moje víc než všechno, co jsem do té doby složil. Dokonce mi najednou umožnila vidět, kolik cizího bylo ve všech mých skladbách; skladby vyjadřovaly záliby, pocity, názory a myšlenky, které jsem pokládal za své vlastní, které všechny dohromady stvořily osobu, o které jsem si myslel, že jsem to já. Teď jsem viděl, že to jsou cizí formy, které jsem pouze v chvatu posbíral po cestě – a sbíral jsem je tak dychtivě proto, abych zaplnil prázdno, které se skrývalo v samém středu mé bytosti. Teď jsem konečně slyšel svou vlastní hudbu, a nejen to, ta hudba mi dokonce podivuhodným způsobem prozrazovala, kým jsem doopravdy, ukazovala mi, třebaže zatím jen mlhavě, mou vlastní tvář, kterou jsem do té doby neznal, tvář, která se vynořila, ještě ne zcela hotová, z prázdna v mém nitru jako z temného zrcadla. Když scéna s přízračným tančícím ptákem zmizela, hudba zvolna dozněla a já přestal být tím, kým jsem byl do té chvíle. Ještě jsem se nestal nikým jiným, věděl jsem, že bude trvat nějakou dobu, než mi naroste nová tvář, ale myšlenka na to, že budu žít bez tváře, že budu nikým, mě nijak neznepokojovala, naopak mi přinesla klid, jaký už jsem dlouho necítil. Vstal jsem, šel jsem ke stolu, abych zapsal hudbu, kterou jsem slyšel, a doufal jsem, že příští den v jedenáct zazní znovu.

Ráno táhly po nebi roztrhané mraky, a tak jsem oblohu neklidně pozoroval, bál jsem se, že se úplně zatáhne a představení se toho dne nebude konat. Naštěstí se ranní mraky rozplynuly a stejně jako předchozí den začalo před jedenáctou magické stínové divadlo. A opět k němu jako doprovod zazněla hudba, přicházející možná z hvězd, možná z tajemného, laskavého prázdna, které se prostíralo v mém nitru jako klidné jezero. To se dělo i v dalších pěti nebo šesti dnech; avšak něco se přece jen měnilo. Hudba, kterou jsem dostával jako dar, postupně slábla; ztrácela se, ale mně už to nevadilo, potřeboval jsem ji stále méně, protože už mi řekla, kdo jsem, a naučila mě vytvářet v prázdnu a tichu konstelace tónů. Přestával jsem být zapisovatelem hudby a učedníkem a stával jsem se skutečným skladatelem. Ale nezapomínal jsem, za co vděčím hudbě, která se ve mně tak nečekaně ozvala, a stínovému tanci, který ji přivolal.

Zeď, na níž se konal stínový balet, byla dobře vidět i z druhé strany pokoje, a tak jsem další dny očekával začátek představení na otáčecí stoličce u pianina a doprovázel jsem tanec stínového ptáka svou hrou. Připadalo mi, že to přijal s uspokojením a že si na svých tanečních figurách dává obzvláště záležet… Pak přišly dny, kdy bylo bezvětří a pták jen nehybně seděl se svěšenými křídly, následovala dlouhá řada dnů, kdy slunce bylo schované za mraky a opona stínového divadla se vůbec neroztáhla. Ale v tu dobu už jsem stínový balet nepotřeboval, už jsem našel pramen hudby a už jsem byl natolik soustředěný a silný, že jsem dokázal komponovat i bez něj. Nicméně když znovu přišla slunečná rána, neodepřel jsem si potěšení opět hrát k stínovému tanci. A tak z hudby, která se toho jara rodila jako doprovod k stínovému baletu, pozvolna vznikala má sonáta.

Když jsem sonátu dokončoval, pocítil jsem touhu poznat věc, jejíž stín se mi proměnil v magického ptáka. Dům, ve kterém se nacházelo okno s tajemnou věcí, měl tak složitý půdorys, že bylo třeba důkladně prostudovat satelitní snímky na internetu, abych zjistil, ve které jeho části je byt, který jsem hledal. Když jsem se po několika schodištích dostal před jeho dveře a zazvonil jsem, otevřela mi mladá žena; dveře z předsíně do pokoje za jejími zády byly dokořán a já uviděl věc na okně, i když zdálky se nedalo poznat, co to je. Řekl jsem jí, že bydlím ve vedlejším domě, a vyprávěl jsem jí o potížích s komponováním, o stínovém baletu, o zrození hudby a konečně o své touze poznat věc, jejíž stín jsem tak dlouho pozoroval. To už jsme ale seděli u stolu, protože uprostřed mého vyprávění mě žena pozvala dál. Řekla mi, že mou hru na pianino slyšela, že se na ni každé ráno těšila a cítila zklamání ve dnech, kdy hudba nezazněla. Byla překvapená a nadšená zprávou, že hudbu vlastně probudilo něco, co bylo v jejím vlastnictví. Přinesla věc a podala mi ji – vypadala zhruba tak, jak jsem si ji představoval, tedy jako technická součástka z nějakého stroje, z obou stran k ní byly připevněné dva kusy tenké látky, které se občas zachvěly v průvanu. Všiml jsem si, že okraje věci jsou ze zvláštní tmavomodré látky, nepravidelně poseté bílými tečkami, jež mi připomněly souhvězdí, na která jsem se navečer díval oknem ve svém pokoji.

Mezitím se mi žena představila; jmenovala se Sophie. A než jsem se jí stačil zeptat, kde věc získala, začala mi sama vyprávět, že se jednou k ránu vracela z jakési oslavy, přecházela za rozbřesku přes Place de la Concorde a uviděla, že na roubení kašny v jeho středu stojí zvláštní věc. Vzala ji do ruky, přemýšlela, k čemu by mohla být, ale nic ji nenapadlo. Nemohla se zbavit dojmu, že věc někdo na roubení kašny postavil pro ni a že jí sama věc říká, aby si ji vzala. A tak ji odnesla domů, a když se rozhlédla po pokoji, kam ji dát, okamžitě ji napadlo, že jediné správné místo pro ni je na okně, které v tu roční dobu nechávala stále otevřené.

‚Když jsem poslouchala vaši hudbu,‘ řekla, ‚nikdy mě nenapadlo, že by hudba mohla nějak souviset s pohyby věci ve větru. Možná to bylo tím, že se mi při jejím poslechu v duchu vynořovaly jiné obrazy.‘

Zeptal jsem se, co si představovala, a Sophie odpověděla: ‚Většinou podmořské scény, hejna ryb, plující sem a tam, vlnící se těla rejnoků, kývající se sasanky, výbuchy podmořských sopek.‘

‚Ale moje hudba přece výbuchy sopek moc nepřipomíná,‘ řekl jsem zaraženě.

‚Těch podmořských ano,‘ zasmála se Sophie. ‚Pod mořem vypadají výbuchy sopek jinak. Jsou to krátké výšlehy ohně ve tmě, které nakrátko zalijí vše okolo rudou barvou.‘ Sophie věděla, o čem mluví; ukázalo se totiž, že je oceánoložka a podmořské sopky tvoří hlavní předmět jejího výzkumu. A tak jsme si povídali a já přitom držel v ruce neznámou věc, jejíž stín ze mne učinil skladatele a možná mi zachránil život, mluvil jsem o hudbě a Sophie o podmořském světě, a připadalo nám, že mluvíme o jediném tekutém, vlnícím se a opojném živlu, který je příbuzný snu, a přesto má své přísné zákony a není nepřátelský vůči matematice, mluvili jsme dlouho do noci a já pak u Sophie zůstal.“