Drahá Virginie,

ráda bych Vás seznámila se třemi ženami. Možná nenavážete hned důvěrná přátelství, už proto, že jsou o mnoho mladší, a svou roli sehrají i odlišné životní příběhy, výchova, vzdělání, národnost. Ale jsem přesvědčená, že tyhle rozdílně střižené kabáty brzy pověsíte v předsíni na věšák – před síní svých srdcí je odložíte. Máte, jak se domnívám, stejnou DNA, nikoli tělesnou, ale duchovní, a proto bych si přála, abyste se seznámily bez ohledu na okolnosti, které vám osud vyměřil. Pamatujete, jak jsem Vám psala o zvláštním místě, kde se potkávají lidé, kteří k sobě patří?

Ale o jaké blízkosti vlastně hovořím? V čem spočívá? Jak ji popsat? Řekla jste, že psaní je pro Vás možností, jak se setkávat s pravdou, a že takové setkávání je pro Vás tím nejdůležitějším v životě. Tedy něco takového mám na mysli. Já sama se bojím vyslovit to otřepané slovo označující cosi, s čím si nevědí rady ani filosofové. A opravdu to s pravdou není jednoduché. Je to kočka s pružným, proměnlivým tělem, protivně mňouká, když kříží lidem cestu, a navíc rychle a často přebíhá z jedné strany na druhou. Já Vám totiž píši z velké dálky, nikoli v zeměpisném smyslu, ale ve smyslu civilizačního prostoru, ve kterém je už dávno pravda vykázaná z areálů spotřebitelsko-kulturních center kamsi do podzemních garáží. Psát o pravdě je intelektuální faux pas v mé postmoderní době, v níž se z pravdy stala evidentně outdoorová aktivita zcela mimo mísu současné problematiky. Je to stejné jako s láskou. Je možné psát o sexu, avšak nikoli o lásce. Za Vašich časů to bylo myslím obráceně. Ale já své dopisy naštěstí adresuji Vám, a mohu si tedy dovolit o pravdě psát, a možná dojde i na lásku.

Nechápu pravdu jako mezi nebem a zemí vztyčený menhir, jako obelisk či jako úhelný kámen skrytý v základech světa. Nemyslím pravdu jako cosi kamenného. Ale také není pro mě amébou. Spíš jí rozumím jako energii ducha. Nebo ještě jinak. Pravdu nemohu poskládat ze zrnek písku, kterým již jakž takž rozumím, nebo dokonce coby šikovný kutil splést z ohebných drátků do tvaru, který potřebuji. Pravda také není pouhou vlastností pravdivých soudů a už vůbec není něčím, co lze konstatovat, definovat, natož zkonstruovat. Je silou, dechem, energií. Je skutečná. Je přítomná. Vlastně není možné pravdu hledat, jít za pravdou, usilovat o pravdu. Úplně stačí nelhat, sama se objeví.

Myslím, že pro Vás a stejně tak pro ty, které Vám hodlám představit, je pravda důležitá, a myslím to i v kierkegaardovském smyslu, totiž že nepředstíráte, když v záležitostech pravdy tonete v pochybách.

Ale ještě dřív než vás vzájemně představím, chtěla bych určit místo a dobu takového setkání. Bude to naše společná hra. V dětství jste měla v Kensingtonských zahradách, nedaleko domova na Hyde Park Gate, svou tajnou lavičku. Tahle lavička usebrání, kam jste si „chodila přemýšlet“, mi ze všech míst, která mě napadají, připadá nejpříhodnější. Sám park si představuji asi takhle: vysoké, vzpřímené, zlaté jilmy, listy na slunci ostře žlutě planou, světlo stéká po štíhlých špičatých korunách stromů, padá na cestu vysypanou bílým pískem. Do parku doléhají zvuky ulice, skřípot brzd, nedaleko je zastávka autobusu 315 na Kensington Road, kdosi kohosi hledá, volá, křičí, autobus se rozjíždí, klapot ženských střevíců, dupot mužských bot, štěkot psa, hodiny na věži Holy Trinity odbíjejí pět, slavnostně potvrzují nedělní odpoledne, i teď, když začala válka. Je září 1939. Takové datum jsem vybrala. Taková doba bude příhodná pro vaše setkávání.

Usedáte na lavičku, ve štíhlých prstech pableskuje cigareta ve špičce ze slonové kosti, náruživě, příliš náruživě do sebe nasajete kouř, kouř cigarety, kouř města, svého města, a smísíte ho se svým dechem. Přehodíte nohu přes nohu, přetáhnete hedvábnou sukni přes koleno, přihladíte prošedivělé vlasy na spáncích. Po cestě mezi stromy k Vám pomalu přichází mladá, drobná, hubená dívka. Zastaví se před Vaší lavičkou. Nejspíš poznala slavnou spisovatelku. Vypadá unaveně. Plaše se zeptá, zda si může přisednout. Opatrně si ji prohlížíte. Váháte. Pak přikývnete. Usměje se. Má nádherný, podmanivý úsměv.

Drahá Virginie, dovolte, abych Vám představila Simonu Weilovou.

S úctou Vaše

M. S.