milena_slavicka
Rozhovor s Milenou Slavickou (M. S.)

Rozhoupávala jsem zvony

Ptá se Kamila Ženatá

Představ si, že přímo pod nosem normalizačních dohlížitelů si Chalupecký dělal vlastní kulturní vztahy. Věděl, že kontakty se západními umělci zdaleka nejsou pro režim tak nebezpečné jako ty s Poláky, Maďary, natož s Rusy.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 10/2019

Jaké bylo, Mileno, tvé dětství?

Vyrůstala jsem ve světě určeném už Karlem Marxem k likvidaci, bylo to jakési ghetto uprostřed komunistické Prahy. Bylo nás pět dětí a spousty bratranců a sestřenic. Pražské katolické famílie se mezi sebou křížily, rodit malé katolíčky na truc komunistům, to byla forma odboje. Nad mojí dětskou postýlkou ve vinohradském bytě nevisel jen obrázek Panny Marie, ale i zarámované fotografie maminčiných bratrů, politických vězňů. Dostali vysoké tresty. Například strýček Inocenc, nevinný skutečně byl, kněz a františkán, dostal dvacet let. V roce 1956, to mi bylo sedm, směla maminka konečně svého bratra navštívit. Vzala mě sebou, myslím, že to byl Mírov. Nikdy nezapomenu, a to maminka chtěla, jak v pruhovaných mundúrech vězni stáli v pozoru u dlouhých stolů, každý s bachařem po boku. Vítr profukoval dvorem, strýček mlčel, co taky říkat před bachařem, třásl se zimou i lítostí, ani ruku nám nesměl podat, natož obejmout. Pak už jen vyzáblý úsměv na rozloučenou.

A ještě jedna scéna se mi vybavuje. Psal se rok 1960. Přišel k nám mladý, právě propuštěný mukl, měl vzkaz od strýčka. Povídal s maminkou a pak začal recitovat. Poslouchala jsem jako uhranutá. Dnes vím, že to byl Renč, Loretánské světlo. To bylo moje první setkání s poezií.

Moje dětství ale nebylo ponuré, bylo krásné a plné hudby. Otec pracoval v projekční kanceláři jako inženýr, ale duší byl houslista a dirigent. Dělal církevní muziku v pražských kostelech, hlavně u Křížovníků. Brával mě s sebou. Měla jsem prolezlé kruchty a zákristie pomalu všech pražských kostelů. Vznešenost chvíle, když zaznělo „Kyrie“ Mozartovy Korunovační na Boží hod velikonoční nelze zapomenout. Jako když se nadechneš vesmíru. K Haštalu, k Havlu, ke svatému Petru na Poříčí jsem chodila zvonit. Zkušený zvoník stál samozřejmě vedle mě. Nebylo to lehké. Důležité bylo první zhoupnutí zvonu, jinak srdce začalo přirážet a zvon kodrcal. Rozhoupávala jsem zvony, dívala jsem se na Prahu z věží, kolem hlavy mi létali holubi. Z věže svatého Havla jsem viděla na střechu Muzea revolučního hnutí, o kterém jsem nevěděla nic, vůbec nic.

Asi nemusím dodávat, že jsem nebyla nikdy v pionýru, na pionýrském táboře, v prvomájovém průvodu, na spartakiádě, ve svazu mládeže. Maminka nikdy nepřekročila práh školy. Dlužno ale říct, že ani jinak neměla přehled – pět dětí je pět dětí – o tom, co dělám. To mi vůbec nevadilo. Právě naopak. Hodně času jsem trávila v Riegráku. Party tam ovšem nebyly právě vzorné. Ovšem to se stává, to přináší vyloučení z normativního dětského kolektivu, ale já jsem si to tenkrát neuvědomovala. To, že jsem nežádoucí element, jsem pochopila, až když svaz mládeže poslal na gymnázium, kam jsem se hlásila, dopis, že bych neměla studovat. Jenže se psal rok 1964, na gymplu byli jiní učitelé než na základce, já měla jedničky, a tak mi ten dopis víc pomohl než ublížil.

Bylo to moje první vyhoštění.

Co bylo dál?

Přijali mě na gympl v Korunní, tenkrát gymnázium Wilhelma Piecka. Svaz mládeže? Ten už nikoho nezajímal. Pro mě bylo důležité, že u mé nové kamarádky to vypadalo doma úplně jinak než u nás. Její otčím odebíral Zahraniční literaturu, Literární noviny, Plamen, měl úžasnou knihovnu, co vyšlo v Odeonu či v Mladé frontě, to tam bylo: Diviš, Uzlové písmo, Wernisch, Dutý břeh, ale také Babel, Rudá jízda, Bunin, Temné aleje i málo známá prvorepubliková vydání, například Merežkovskij. Dobře si pamatuji taky na sbírku Ivana Blatného Tento večer. Ale asi nejvíc na mě působila americká literatura. Jeffersova Pastýřka putující k dubnu a Jestřábí věž, básně Lawrence Ferlinghettiho, výbor poezie Gregoryho Corsa, Jack Kerouac. Prostě úplně nový svět se přede mnou otevřel, hltala jsem všechno, páté přes deváté. Majálesovskou korunovaci Allena Ginsberga jsem ovšem nezažila, ale jeho Kvílení jsem si opsala, stránky slepila, takový toaleťák z toho byl, a tuhle svinutou tóru jsem nosila všude sebou. To bylo moje druhé důležité setkání s poezií. Vím, zní to divně, ale Renčovy básně byly pro mě také kvílením nad Molochem. Ginsberg po svém návratu ze Sovětského svazu řekl: všechny pomluvy Američanů o Rusech jsou pravdivé a všechny pomluvy Rusů o Američanech jsou také pravdivé.

První džíny jsem si koupila na lavičce v parku v Grébovce a chodila jsem v teniskách za školu a do Violy. Poslouchala jsem Dylana a Donovana a Janis Joplin a Jima Morrisona, toho možná později, už nevím, v které době a odkud se všechny ty pásky braly, ale přehrávali jsme je na Sonetu duo. V té době jsem se kamarádila se studenty z Holaráku a přes ně jsem se dostávala i k úplně jiným knížkám: Síla moudrosti, Krišnamúrti, Janíčkův překlad Bhagavadgíty.

Chviličku.
Načítá se.
  • Milena Slavická (M. S.)

    (1949, Karviná) je historička umění, kurátorka, vysokoškolská pedagožka a spisovatelka. Manželka malíře Viktora Pivovarova. V letech 1990–96 působila jako šéfredaktorka časopisu Výtvarné umění a jako vydavatelka a editorka uměleckých sborníků ...
    Profil

Souvisí

  • Milena Slavická (M. S.)

    Dopisy Virginii 10

    Ženy byly příliš dlouho ponižované a kvůli této zkušenosti neumí mužům důvěřovat, nemají chuť si mužů vážit. A muž, náhle a nečekaně – a pro něj zcela nepochopitelně – znevážený, bez zkušenosti s dřívějšími ústrky, má chuť se mstít.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 10/2019
  • Milena Slavická (M. S.)

    Dopisy Virginii 9

    Citujete se sympatiemi Cyrila Chaventryho, který přiznává ženám jiný smysl pro hodnoty, jiný způsob řešení konfliktů, a dokonce předpokládá, že by mohly na tomto základě vybudovat lepší svět.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 9/2019
  • Milena Slavická (M. S.)

    Dopisy Virginii 8

    Nebo bych mohla zkusit popsat výraz očí Milady Horákové ve chvíli, kdy ji k trestu smrti odsoudila jiná žena, příslušnice pokrokové avantgardy, když už mám v referátu k avantgardám přihlížet. Asi bych to nedokázala.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 8/2019
  • Milena Slavická (M. S.)

    Dopisy Virginii 7

    V každém případě Wernisch nehodlá připlácnout pravdu ke stolu, přišpendlit si ji na košili, přibít hřebíkem ke dveřím. Podobá se chlapci, kterému v pokoji poletuje sluneční prasátko, kdosi mu ho posílá oknem, rejdí po stěnách, po podlaze, po stropě, občas se ocitne na básníkově ruce, na jeho obličeji. Nechytá ho. Vždyť se chytit nedá.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 7/2019
  • Milena Slavická (M. S.)

    Dopisy Virginii 6

    Ale co s cizími slovy, která se do veršů nijak neukládají? Neukládají, protože jsou cizí. Ivan Blatný, coby básník, branou anglického jazyka neprošel.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 6/2019