Petr Doubravský

My děti v době klimatické krize

Nesmíme dospět k hledání kompromisu. Tohle téma je černobílé. Buďto budeme dál produkovat emise skleníkových plynů a zničíme si budoucnost, nebo se probudíme, začneme je snižovat a klimatické krizi předejdeme.

Drobná publicistika – Slovo
Z čísla 9/2019

Všichni jsme v klimatické krizi. Všichni. I ti, kteří se ji snaží řešit, i ti kteří ji ignorují, a dokonce i ti, kteří klimatickou krizi popírají. Stojíme před jednou z největších výzev, před jakou jsme kdy coby lidstvo stáli. Stojíme před rozhodnutím, zda zničíme sami sebe, nebo se postavíme klimatické krizi čelem. Boj za řešení změn klimatu, boj za snižování emisí skleníkových plynů (které jsou hlavní příčinnou oteplování planety) není žádným altruistickým bojem za záchranu planety a přírody. Je to boj za přežití lidstva a boj za nás za všechny. Člověk se dlouho považoval za vrchol živočišné pyramidy, za nejvíce inteligentní druh a za vládce všeho živého. Jak pokrytecké ale je ničit budoucnost svého druhu? Příroda není součástí člověka a nepotřebuje ho. To člověk je součástí přírody, to on potřebuje ji.

Čím méně máme času na odvrácení toho nejhoršího, tím více lidí si uvědomuje naléhavost situace a tím více lidí se vrhá do boje za svoji budoucnost.

Když jsem před dvěmi lety začal, ve svých patnácti, řešit změny klimatu, připadal jsem si jako jediný člověk ve své generaci, kdo si uvědomuje naléhavost klimatické krize. Ve všech organizacích, skupinách a kolektivech jsem byl nejmladší. Rozdíl mezi mnou a ostatními nečinil méně než tři roky. Čekal jsem. Čekal jsem na moment, kdy se začnou angažovat mí vrstevníci a vrstevnice. Čekal jsem dlouho. Život mezi dospělými aktivisty, aktivistkami, politiky a političkami mi kromě mnoha zkušeností přinesl do života také mnoho pesimismu a cynismu. Poznal jsem, co je to klimatický žal, co je pocit úzkosti a bezmoci. Když jsem poprvé slyšel o Gretě Thunbergové, moje podvědomí vyhodnotilo stávku za klima v Česku za natolik nereálnou, že jsem o tom ani nepřemýšlel.

Generace před námi nejsou jen generacemi, které nám zanechaly planetu ve špatném stavu. Jsou také generacemi, které objevily řešení problému. Jediné, v čem dospělí selhali a selhávají, je odvaha pojmenovat problém a dostatek kuráže začít ho řešit. Jednou z metapříčin je přesně onen cynismus a pesimismus, o kterém píši výše, a kterým jsem se tak snadno nakazil. Adam Borzič v editorialu jednoho z čísel Tvaru napsal, že možná tváří v tvář klimatické katastrofě musíme dospívat rychleji. Já si ale myslím, že chceme-li klimatickou katastrofu překonat, dospět nesmíme. Rozhodně ne tak, jak jsem dospíval já. Rozhodně nesmíme dospět do stavu rezignace na to, co se kolem nás děje, ani ztrácet víru v lepší svět.

Nesmíme dospět k hledání kompromisu. Tohle téma je černobílé. Buďto budeme dál produkovat emise skleníkových plynů a zničíme si budoucnost, nebo se probudíme, začneme je snižovat a klimatické krizi předejdeme. Tohle není škála. Tohle je buď, anebo. Není kam ustupovat. Udělat kompromis by znamenalo rezignovat na cíl.

Ale zpět k mé rezignaci. Na podzim loňského roku do hnutí „Limity jsme my“ vstoupily dvě středoškolačky. Nadšené pro věc a nezkažené trávením času mezi staršími. Po dlouhé době jsem pocítil neskrývané nadšení. Konečně jsem nebyl jediný středoškolák v hnutí a konečně jsem nebyl sám. Byl podzim a já na plénu hnutí Limity jsme my v Táboře začal poprvé přemýšlet o stávce za klima v Česku. Začal jsem se postupně zbavovat obav a dříve nabytého pesimismu, i když ve mně v omezené míře přetrvává dodnes. Pomalu jsme začali připravovat stávku. Bylo nás čím dál víc, postupně jsme rostli jako sněhová koule a k nám se do pomalu rozjíždějícího vlaku přidávali další a další středoškoláci a středoškolačky.

Fungovat v kolektivu není vůbec jednoduché. Obzvláště ne v kolektivu, kde jsou lidé rozdílných názorů, lidé s rozdílným pohledem na svět, jinými koníčky a jinými pracovními návyky, než jsme my. Jsme také každý z jiného kouta republiky a většina z nás se nikdy neviděla. Během organizace stávky jsem si uvědomil, jak velkým přínosem je pro mě zkušenost z jiných organizací a skupin. Bez této zkušenosti bych se asi neobešel. Také jsem si dokázal uvědomit, co je ve společnosti špatně. Společnost nás odmalička vede k soutěži. Ve školce jsem soutěžil s vajíčkem na lžičce, na prvním stupni soutěžíme v počítání příkladů o bonbón, na druhém stupni jsem soutěžil v předmětových olympiádách o uznání učitelů a spolužáků. Jestli něco vede k výsledkům ve prospěch nás všech, není to soutěž, je to spolupráce.

Navzdory vštípené soutěživosti v hnutí nesoutěžíme. Nesoutěžíme o to, kdo bude víc vidět, kdo získá větší pochvalu, kdo kterou věc udělá lépe. To vše pouze potvrzuje, nakolik vážně vnímáme změny klimatu jako problém a nakolik se obáváme o naši budoucnost. Nemůžu ani říct, že bychom byli dokonalí. Jsme součástí té samé společnosti, která nás přivedla do klimatické krize, a z té samé společnosti vycházíme. Kde není snaha, není úniku. Přes veškeré konflikty, krize uvnitř nás samých, nedorozumění a pocity nanicovatosti se ale nevzdáváme. Na mrtvé planetě nikoho nebude zajímat, kdo se s kým pohádal a kdo koho nemohl vystát. Na mrtvé planetě nebudou lidé, soutěživost ani spory. Pokud tyto nešvary společnosti nepřekonáme, překonají ony nás.

Podle některých kritiků máme začít u sebe. My u sebe začali, začali jsme vytvářet tlak na systémové změny, protože jen ty dokáží odvrátit klimatickou krizi. Začněte u sebe taky. Máme-li klimatickou krizi překonat, aktivita studentů a studentek nestačí. Nemůžete to na nich nechat, zodpovědnost máme více či méně všichni. Je potřeba, aby se o klimatickou krizi zajímali všichni a všichni bojovali za její řešení. Překonejme nešvary a namísto soutěže spolupracujme, je to naše společná budoucnost.

Tento text věnuji všem dětem, které se v době klimatické krize nebojí být dětmi a zároveň dokáží být lepší, než většina dospělých (čest výjimkám, vážím si vás).

Autor je ekologický aktivista a jeden z organizátorů středoškolské stávky

Chviličku.
Načítá se.
  • Petr Doubravský

    (2001) pochází z Nového Strašecí ve středních Čechách. Absolvoval Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici v Praze, nyní studuje environmentální studia a ekonomii na Masarykově univerzitě v Brně, kde se věnuje otázkám sociální a ekologické transformace ...
    Profil

Souvisí

  • Milena Slavická (M. S.)

    Dopisy Virginii 9

    Citujete se sympatiemi Cyrila Chaventryho, který přiznává ženám jiný smysl pro hodnoty, jiný způsob řešení konfliktů, a dokonce předpokládá, že by mohly na tomto základě vybudovat lepší svět.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 9/2019
  • Magnesia Litera
    Božena Správcová, Tomáš Gabriel, Lenka Kuhar Daňhelová, Radek Fridrich, Michal Jareš

    Vyjádření porotců k nominacím na cenu za poezii (pro rok 2018)

    Nevešlo se také několik sbírek autorů již poměrně uznávaných a nepochybně talentovaných, kteří však podle mého mínění svůj mistrovský kus teprve napíšou. Napíšou ho, až si odloží, uvolní si ruce. Možná jim překáží příliš masivní selfie-tyč, možná jen úzkostné sebekontrolovací zrcátko.
    (Božena Správcová)

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 8/2019
  • Milena Slavická (M. S.)

    Dopisy Virginii 8

    Nebo bych mohla zkusit popsat výraz očí Milady Horákové ve chvíli, kdy ji k trestu smrti odsoudila jiná žena, příslušnice pokrokové avantgardy, když už mám v referátu k avantgardám přihlížet. Asi bych to nedokázala.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 8/2019
  • Milena Slavická (M. S.)

    Dopisy Virginii 7

    V každém případě Wernisch nehodlá připlácnout pravdu ke stolu, přišpendlit si ji na košili, přibít hřebíkem ke dveřím. Podobá se chlapci, kterému v pokoji poletuje sluneční prasátko, kdosi mu ho posílá oknem, rejdí po stěnách, po podlaze, po stropě, občas se ocitne na básníkově ruce, na jeho obličeji. Nechytá ho. Vždyť se chytit nedá.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 7/2019