Od konce 15. století a v 16. století Evropané z břehů Atlantiku podnikli celou řadu námořních objevitelských cest západním a jihovýchodním směrem (kolem pobřeží Afriky a dále na východ do Asie). Španělé a Portugalci během této doby pronikali do oblastí severní, střední a jižní Ameriky, ale také kolem pobřeží Afriky a dále do jižní Asie. Angličané a Francouzi se naopak orientovali v 16. století především na severní Ameriku.
Ruský Nový svět
Ve stejné době se na východní periferii Evropy formoval moskevský stát, který se právě v 16. století k této vlně koloniální expanze připojil. Objevování a dobývání Sibiře, kterou dodnes mnozí považují za největší ruskou kolonii, byl paralelní součástí globálnějších procesů. Ne náhodou psal slavný ruský historik Nikolaj Karamzin ve svých Dějinách ruského státu (1803–26), že
„malá skupina trampů […] ovládla pro Rusko nové carství, otevřela druhý Nový svět pro Evropu“.
Proces objevování, dobývání a kolonizování druhého Nového světa – Sibiře měl ale řadu lokálních rysů, které ruským objevitelům a kolonizátorům diktovaly především přírodní a geografické podmínky a rozdílné politické a náboženské tradice.
Zhruba v době, kdy se italští, portugalští nebo španělští navigátoři vydávali od břehů Atlantického oceánu na první cesty „do Indie“, se tzv. moskevská Rus teprve osvobodila od tatarsko-mongolské nadvlády, konsolidovala se kolem Moskvy a postupně rozšiřovala svůj vliv severovýchodně (Vjatka, Pečora) a také východním a jižním směrem do rozsáhlé euroasijské stepi. Oblasti ovládané především kazaňským chanátem se staly pro Rusy bránou do Sibiře, která se rozprostírá na obrovském prostoru severní Eurasie od pohoří Uralu na západě až k břehům Tichého oceánu na východě. Na severu ji ohraničuje Severní ledový oceán a na jihu stepní či horské oblasti dnešního Kazachstánu, Mongolska a Číny. V oblasti mezi dnešními městy Perm, Ufa a Jekatěrinburg je uralské pohoří přerušeno, a tento prostor představuje geologickou bránu ze západu na východ a naopak. Dobytí kazaňského a astrachaňského chanátu v roce 1552 a 1556 Ivanem IV. Hrozným a pozdější porážka sibiřského chanátu za Uralem byly z tohoto hlediska strategicky a hospodářsky důležité, a to hned dvojím způsobem. Na prvním místě Rusové ovládli sousední nástupiště útoků ze stepi, které umožnily ve 13. století nájezdy Tatarů. Mimo jiné tak Rusové ovládli celý tok řeky Volhy, která se právě v Astrachani vlévá do Kaspického moře. Za druhé se tato oblast stala nástupištěm další ruské expanze právě do oblastí za Uralem a do Sibiře s jejím přírodním bohatstvím. Bezpečnostní zájmy a ekonomický zájem sehrávaly v případě ruské expanze a s různými nuancemi vzájemně se doplňující roli.
Základní charakteristiky kolonizace Sibiře
Na rozdíl od svých západnějších protějšků neprobíhal proces dobývání, kolonizování a ovládání Sibiře po mořích. Díky přírodě probíhal po souši, i když zde byly klíčovým prostředkem komunikace řeky, které Sibiří a vůbec celou severní Asii bohatě protékají. Kama, Ob, Tobol, Jenisej, Irtyš, Lena, Amur anebo Anadyr a Kolyma se všemi svými přítoky a říčními systémy představovaly hlavní koloniální tepny ruské expanze a nadvlády. Rusové tak vlastně navázali na staré varjažské tradice poříční dopravy, obchodu a kolonizace. Řeky představovaly významnou koloniálně-obchodní „dálnici“ ruského objevování Sibiře v 16. a v 17. století. Většina prvních záchytných bodů ruských kolonizátorů, opevnění v podobě ostrogů či první města, vznikala na řekách nebo na jejich soutoku. Ruským předvojem na Sibiř se stali donští kozáci (tj. v podstatě polovojensky organizovaní svobodníci) a prvními investory do těchto dobrodružných a riskantních cest do neznáma především bohatí moskevští kupci, a to hlavně kupecká rodina Stroganovovů, která ke své investici dostala požehnání a monopol od cara Iva-na IV. Státní a kupecké zájmy se v této formě podnikání významně propojovaly.
Obchodní zájmy, a to především zájem o kožešiny, se staly v 16. a ještě i v 17. století hlavním motorem ruského dobývání Sibiře. Struktura rané koloniální nadvlády je tak často v literatuře přirovnávána ke kolonizaci Kanady v Americe. Kožešinový obchod mezi Rusí a západní Evropou byl ovšem staršího data. Poptávka po kožešinách v Evropě vzrostla po krátké krizi právě v 16. století. Vůdčí roli měl ve 14. a v 15. století Veliký Novgorod, který jako člen pobaltské Hanzy kožešiny z východních oblastí Rusi exportoval na západní trhy. Stále významnější Moskva, která si v roce 1478 Novgorod podřídila, obchod s kožešinami převzala a pokračovala v něm také v 16. století, i když poptávka v západní Evropě byla otázkou hospodářské konjunktury. Ruský postup na východ šel ruku v ruce s poptávkou po sobolích kožešinách a geopoliticky inspirovanou expanzí moskevského státu. Kupříkladu dobytí Smolenska (1514) pomohlo posílit obchodní vztahy s polsko-litevským státem anebo německým Lipskem. Kožešinový obchod s evropským Západem se stával významným zdrojem pro ruskou státní pokladnu a přispěl k postupnému integrování Ruska do právě vznikajícího světového systému v podobě závislého dodavatele surovin. Proto se směrem na východ a také dále na sever Sibiře vydávaly od 16. století stále častější skupiny obchodníků, trampů či kozáků a také ruských vojáků a pravoslavných popů. V roce 1639 Rusové dosáhli břehů Tichého oceánu a v roce 1647 založili přístav Ochotsk.
Zoologický kolonialismus a jeho důsledky
Zájem o tento přírodní zdroj s sebou přinesl podobné prvky koloniálního násilí a ekologické devastace jako západní kolonialismus v jiných částech světa. V případě ruské Sibiře se občas mluví o takzvaném „zoologickém kolonialismu“, který má vystihnout klíčovou roli kožešin a lovu zvířat pro kolonizaci. Karamzinova metafora o druhém Novém světě však platila jenom částečně, protože objevování a dobývání Sibiře nepřineslo efekty tzv. kolumbovské výměny. Stará Rus a Sibiř přece jenom sdílely jeden biologicko-ekologický prostor, takže nedošlo ke genocidnímu šíření infekčních nemocí mezi domorodým obyvatelstvem. Ekosystém Sibiře tvoří především tajga a na severu potom arktická a značně nehostinná tundra a pohoří Ural bylo geografickou hranicí jenom zdánlivě. Na jižním okraji Sibiře lze nalézt nevelké prostory umírněného pásu lesů. Sibiř se tak postupně stala součástí souvislého či propojeného prostoru pod kontrolou Ruska. Tato skutečnost se také promítla do daleko méně zřetelnější hranice mezi ruskou metropolí a kolonií s důsledky platnými dodnes.
Sibiř má jako celek relativně drsné podmínky, ale i přesto se stala domovem celé řady malých domorodých národů a etnik, jejichž hlavní obživu představoval především lov a sběračství. Za všechny zmíním například Chanty, Jakuty, Burjaty, Zyrjany (Komi), Čukče, Samojedy (Něnce). Sibiř ovšem byla domovem velkého počtu dalších malých národů. Sociálním způsobem života tito domorodci představovali především nomády a sběrače a lovce, cestující za obživou v souladu s přírodními cykly. Tím se zásadně lišili od Rusů, kteří už dávno přešli k usedlému a zemědělskému způsobu života. Domorodé skupiny obyvatel severní Eurasie neměly k dispozici moderní střelné zbraně, což dávalo Rusům samozřejmě (podobně jako Španělům a Portugalcům) velkou výhodu. Faktor násilí byl přítomen při ruském ovládání Sibiře nejenom vůči lidem, ale také vůči zvířatům chápaným výlučně jako zdroje výdělku. Příchod a přítomnost Rusů samozřejmě vyvolávaly konflikty a povstání domorodců, na což Rusové odpovídali často násilím v různé podobě. Ovšem je nutno dodat, že pod pojmem Rusové není možné vidět jenom etnické Rusy. Objevování a kolonizace Sibiře byly mnohonárodním podnikem a nepodíleli se na něm jenom etničtí Rusové ve službách ruských suverénů, ale také kozáci, Tataři, Židé či později Poláci nebo Švédi.
Raně kapitalistická poptávka po kožešinách zvířat jako veverka, sobol, bobr nebo hranostaj či liška přinesla genocidní praktiky do panenské přírody a měla také sociální a další důsledky pro místní domorodce, kteří tak museli měnit svůj styl života nebo přicházeli kvůli na zisky orientovanému způsobu „výlovu“ o zdroje obživy. Základní institucí, která vázala domorodce k novým pánům, byl tzv. jasak. Ten představoval daň v naturáliích v podobě kožešin, kterou nepravoslavní domorodci-muži museli odvádět ruskému státu. Samotní Rusové se lovu zvěře věnovali spíše výjimečně, což vedlo k vzniku specificky koloniální dělby práce. Vedle toho se kožešiny stávaly předmětem výměnného obchodu. Rusové za ně obvykle nabízeli železo, alkohol, tabák, korále a později také pasti a zbraně. I na Sibiři tedy probíhala koloniální kulturní výměna.
Periferní Rusko a význam Sibiře
Kolonizace Sibiře byla méně systematickým procesem ve srovnání například s Amerikami, a to i přes relativní centralizaci ruského státu. Důvodem byly horší podmínky pro zemědělství, základní ekonomickou aktivitu většiny ruské populace a nepochybně také nevolnictví. Nicméně samotný kožešinový obchod vytvářel poptávku po místní zemědělské produkci, která by obsluhovala zdejší ostrogy a první sibiřská města. Ta přinesla dobrovolné (např. útěky nevolníků) nebo nedobrovolné přesídlování (či politické vyhnanství) Rusů na Sibiř a také pokusy znevolňovat domorodce pro zemědělské práce. Ruská politika zůstávala dlouho relativně nábožensky tolerantní, i když k pokusům o náboženské konverze v minulosti opakovaně docházelo. Ani tady nešlo o systematický proces. Nicméně v 19. století byl ruský stát už mnohem organizovanější při ruském osidlování především jižnějších oblastí Sibiře. Výstavba tzv. Transsibiřské magistrály, která Sibiř protínala na jejím jižním okraji, byla součást nového ekonomického a politického akcentu na tuto nejvýznamnější ruskou kolonii v Asii, jak ji definoval například slavný Brockhauserův a Efronův encyklopedický slovník. V prvních letech spadala Sibiř pod administrativu Kazaňského prikazu (1599–1637) a později od roku 1637 do petrovských reforem Sibiř administroval zvláštní úřad Sibiřský prikaz (Sibirskij prikaz). A od roku 1708 patřila už pod různě organizované ruské gubernie. Ruský přístup k Sibiři se změnil právě po „petrovské revoluci“, kdy Rusové a ruský stát postupně asimilovali či napodobovali západoevropský/eurocentrický styl myšlení a governmentality. Periferní postavení Ruska jako subalterního impéria (pojem V. Morozova) ve světovém systému s těžištěm moci v západní Evropě se tak přímo promítlo do jeho kolonizátorských strategií v podobě vnitřní kolonizace a také do ambivalentnosti moderní ruské identity.
Tato změna se dá dobře ilustrovat na příkladu pojmu inoroděc (a také v kontextu ruské Aljašky kreol), který se objevuje v ruském politickém slovníku v 18. a hlavně v 19. století, a to ve vztahu k místním sibiřským domorodcům a k jejich jinakosti (alterity). Pojem inoroděc označoval všechny ruské poddané, kteří byli neslovanského původu. Nicméně tato široká skupina byla hierarchicky a vědecky dělena na několik skupin podle způsobu života: na nomády, lovce a sběrače a usedlé obyvatele na nejvyšší „civilizační“ příčce v blízkosti státního národa a nového etalonu „civilizovanosti“ – Velkorusů. Zákon o správě inorodců (1822) na skoro sto let upravoval právní postavení těchto skupin ruských poddaných a jejich vztahy ke státu, formy jejich správy, samosprávy a daňové povinnosti vůči ruskému státu.
Na konci 19. a ve 20. století se poměrně řídce osídlená Sibiř stala novým zdrojem ekonomické síly Ruska, když zde byly objeveny bohaté zdroje přírodních surovin, jako je ropa, zemní plyn a také vzácné kovy. S dobytím Sibiře začaly dějiny Ruska jako říše a velmoci, ovšem říše a velmoci s periferním postavením v koloniálním/moderním světovém systému. Tento ruský paradox dobře ilustruje zase Sibiř – zdroj ruského bohatství, ale také ruské závislosti. Kožešiny v 16. a 17. století, ropa a zemní plyn ve 20. a 21. století spolu se specifickou politickou ekonomií Ruska spojují jako most napříč věky také Sibiř.
