Drahá Virginie,

dnes odpoledne jsem viděla výstavu české sochařky Vlasty Prachatické. Pozoruhodné (ve smyslu pravdivé) sochařské portréty! Zpočátku vznikaly podle živých modelů, ale pak si autorka všimla, že když model odešel a ona v práci pokračovala, v hlíně pod jejíma rukama se rodila podoba daleko úplnější. Práce se dařila, až když začala portrétovat zpaměti (záchvěv víček, letmý úsměv, výraz, jaký měl model před chvílí, před rokem, při prvním setkání, kdysi…), a tak si uvědomila, že teprve skrze paměť se stávají portréty skutečně věrohodné a pravdivé.

Myslím, že výstava mi pomohla mnohé pochopit. Například to, jak tvar uměleckého díla vzniká. Zásadní otázka je: Opravdu umělec tvar tvoří? Myslím od začátku. Od nuly. Z ničeho. Anebo spíš tvar nalézá? Možná obojí. Někteří umělci, především sochaři, hovoří o tom, že tvar objevují, že je kdesi již přítomný, nejčastěji mluví o paměti či se domnívají, že tvar je skryt v samotném materiále, nicméně ujišťují, že existoval dřív, než začali pracovat. To myslím platí i pro mnohé básníky, dokonce dvojnásob.

Prachatická vytvořila portréty nejen svých blízkých (matky, příbuzných, přátel), které dobře znala, ale i portréty lidí, které nikdy neviděla. Měla k dispozici fotografie, životopisy, vzpomínky pamětníků (běžná praxe), ale z mrtvých dokumentů živý portrét nevytvoříš. Připadá mi, že se Prachatická dokázala prolomit do jakéhosi místa, kde se nachází DNA tvarů (také slov), zahlédla je, rozpoznala jejich data, jak by řekl počítačový expert, a dokázala je použít, shromáždit. Nedovedu si jinak vysvětlit, jak mohla Prachatická vytvořit podobizny Martinů, Beethovena, Rilkeho, mimochodem také Vašeho krajana Francise Bacona, tak živé a tak pravdivé.

Ostatně asi i Vy jste měla něco podobného na mysli, když jste o Lily Briscoové ve svém románu K majáku napsala: „… toho zvláštního rána, slova se stala symboly, zaplnila šedozelené stěny kolem. Kdyby je tak dokázala dát dohromady, napsat z nich větu, pak by se dopídila pravdy.“ A možná také Apollinaire poskládal z drahokamů na stěně svatováclavské kaple svou podobu stejným způsobem: „V achátech Svatovítských zříš zděšen své vlastní rysy / Na smrt jsi smuten byl v ten den kdy sebe v nich objevil jsi.“

Z perspektivy paměti (ať již individuální, nebo kolektivní) vypadá podoba člověka a vůbec čehokoliv jinak. Paměť má, kromě zmíněných dat, i specifický čas. Dokáže zaměnit blízké a vzdálené, tenkrát a nyní, a co víc, stmelit je v jediný koncentrovaný tvar.

A ještě něco. Prachatická je v portrétech zvláštním způsobem přítomná, nemyslím jako autorka, jako například Giacometti (všechny jeho portréty jsou autoportréty), s nímž má jinak mnoho společného. Prudké vrypy, šrámy, jizvy, expresivní tahy špachtlí, které Prachatická zanechává na portrétech Bacona, Londy a dalších, nijak nesouvisí s fyzickou podobou portrétovaných, jsou to důkazy, zprávy o osobní přítomnosti samotné umělkyně, o její křehké, zranitelné existenci.

Při čtení Vaší knihy K Majáku cítím, jak literární postavy vyrůstají z hlubokých vrstev Vaší paměti, uvědomuji si, jak portréty matky, otce, bratra Jamese a dalších vyplouvají z Vaší paměti v obrysech, pero Vaší intuice je obtahuje, vrývá do vět, pak vysypáváte siluetu barevnými písky slov jako mandalu a posléze tvar šrafujete prožitky z dětství, čáry se lomí přes dávné křivdy a Vaše vlastní duše začíná v literárních postavách komíhat, prosvítat, být přítomná.

Lily Briscoová, malířka, se vrátila do opuštěného rodinného domu, aby zde namalovala obraz, který nosí dlouho v sobě. Hledí ke vzdálenému majáku a v zelenomodrém oparu vidí pana Ramsaye (Vašeho otce, tolik sebestředného), právě k majáku připlouvá, vystupuje z člunu; vidí i pouzdro na brýle, kdysi ho mezi oblázky hledala paní Ramsayová (Vaše Matka, příliš brzy zemřela) právě na místě, kde nyní maluje. Ve chvíli, kdy z jejího zorného pole Ramsay zmizí, dokáže Lily jediným prudkým expresivním tahem štětce obraz dokončit.

S úctou Vaše

M. S.