Madrid. Píše se rok 2004 a kolem bytu, kde právě s Bennewitzovým kvartetem bydlíme, začínají brzy po setmění létat velmi neobyčejné okřídlené myši. Jejich zvyk, neslyšně lyžovat noční oblohou, žvýkat a polykat pomocí pysků a jazyku okolní hmyz, je vymýtitelný snad ještě obtížněji než pýr. Jistě by nepohrdly ani hmyzem s ochmýřenými či lysými lýtky, hubenými jak vyžle, která jsou potřísněna pylem z byliny usychajícího pelyňku, hořkého jak jejich osud plný povyku a vzlykotu způsobující slzy plné smutného třpytu. Naopak dobytek, třeba býk nebo kobyla, klopýtající pro své nemocné kopyto, či sysel, vydra, slepýš, sýček, hlemýžď, výr nebo sýkora si mohou výskat radostí, protože jsou pro ně jako potrava příliš velcí. Jedině, že by je rozkrájeli, nasypali do pytlů, ty převázali lýkovými provazy a smýkali by s nimi do svých příbytků, přičemž by jistě mnoho klopýtali. Jenže to by nebyl jediný problém – tolik syrového masa by se nepochybně brzičko zkazilo a začalo by smrdět jako 10 let starý zkažený sýr či 23 let nemytý tchoř. Museli by tedy rozdmýchat oheň, za sychravého počasí do něj přiložit třeba i kus nábytku a ulovená zvířata pořádně v té ohnivé výhni propéct. Z výše uvedených úvah, myslím, naprosto jasně plyne závěr, že synům a dcerám dnešního hmyzu se na lepší časy neblýská. Ale možná se mýlím. Snad že by byl hmyz natolik bystrý, že by se nachomýtal třeba v Litomyšli, Ruzyni, či Přibyslavi, kde by začal obývat nějaký plyšem vypolstrovaný, uzamykatelný mlýn, kam by na ně ti noční vrazi nemohli. Zatím ale hmyzu nezbývá než syčet zlostí a výt bolestí. Nikdo mu nezačne říkat „Vy Hmyze“ a jeho trpký osud bude i nadále sám sebe nazývat „My Hmyzovrazi“, nepřestane se pyšně pýřit a čepýřit, bude se i nadále přesycovat a plýtvat nebohým hmyzem a nezačne pykat za všechny ty napáchané vraždy a zpytovat své svědomí.