Máte široký záběr: básně i písňové texty, píšete pro děti i pro dospělé… Jak byste svoji tvorbu představil čtenářům Trianglu?

Já to jako zvlášť široký záběr nevnímám. Baví mě objevování v práci s jazykem, s pointou, zvukomalebností, s rytmem, dokonce i s určitou stylizací. Proto si rád napíšu šanson nebo operní árii, ale i sonet, kalambur nebo dětské říkadlo a nemám strach, že bych se v předem existující formě jako autor rozpustil. Myslím, že autor ze sebe vždy prozradí víc, než má v úmyslu, ať už je to pod pláštíkem jakéhokoli žánru. Ostatně i volný verš nebo jazykový experiment lze vnímat jako jisté žánry a stylizace.

Za poslední léta převládají v mé publikované tvorbě knížky pro děti. Rád se ale pohybuji někde na pomezí tvorby pro děti a dospělé. Tam by mohla spadat knížka limeriků Byl jeden pán nebo loňská knížka-deska pro děti i dospělé Ukolébavky vytvořená s Janem Lstibůrkem a Jaroslavem Rónou.

Ilustrace jsou pro vás rovnocenným partnerem v uměleckém dialogu, nebo mají vůči textu roli toliko služebnou? Jak moc se snažíte ovlivňovat výtvarnou a grafickou podobu knihy?

Jak moc a jakým způsobem se s výtvarníkem ovlivňujeme, to záleží vždy na konkrétní knize. Někdy si rád napíšu text bez jakýchkoli zásahů zvnějšku, někdy ocením průběžný a intenzivní dialog s ilustrátory, jaký je zvykem třeba při práci na knížkách v nakladatelství Běžíliška. Každopádně jsem měl doposud na výtvarníky veliké štěstí. Důležité je, abychom oba skutečně chtěli pracovat na té samé knize. Pak už se vždy nějak dohodneme, bez ohledu na to, kdo k práci usedá jako první a kdo jako druhý.

Jaká byla spolupráce s Jaroslavem Rónou? Je jedním z našich nejznámějších a nejvýraznějších soudobých výtvarníků, spojení jeho silně znepokojující tvorby s dětským světem si však příliš neumím představit…

S hudebníkem Honzou Lstibůrkem, spoluautorem Ukolébavek, jsme se shodli na tom, v čem nás Rónovy obrazy oslovují. To, co se v nich ukazuje, je někde na hranici reality a snu, zároveň je tam často i jistá hravost. Osobně si přitom myslím, že ve spánku, v usínání a snění k sobě mají děti a dospělí blíž než kde jinde. Proto jsme oslovili Jaroslava Rónu ke spolupráci na Ukolébavkách. Sám se trochu divil, že má ilustrovat písničky pro děti. Výsledek ale podle mě rozhodně stojí za to.

Spolupracujete také s Divadlem Spejbla a Hurvínka. Tihle dva mi byli v dětství vinylovými bohy, měl jsem snad všechny jejich tehdejší LP, SP a EP. Měl jste to podobně? A jak vlastně taková spolupráce vypadá?

Mám pocit, že se lidé u nás dělí na ty, kdo byli v dětství milovníky a kdo naopak odpůrci S+H. Já je měl vždycky hodně rád, i když nepatřili mezi mé dětské ikony tak silně jako třeba jejich zkratkoví kolegové V+W nebo S+Š. V humoru těchto tří dvojic je ale koneckonců leccos společného. Mnoho pokladů Spejbla a Hurvínka jsem pro sebe objevil až v době, kdy jsem s nimi díky skladateli Jiřímu Škorpíkovi začal spolupracovat. Napsal jsem do této chvíle něco přes padesát písňových textů do různých představení S+H a několikrát jsem se také podílel na dialozích a scénáři.

Nejintenzivnější spolupráci jsem si užil nedávno s Miki Kirschnerem na „noir“ muzikálu pro dospělé Spejbl a město hříchu. Chcete-li vidět černobílé loutky, a dokonce divadelní smrt jednoho z hlavních hrdinů, určitě se přijďte podívat.

Kromě desítek textů pro Divadlo S+H jste napsal celou řadu textů pro nejrůznější zpěváky a herce. Výčet je to vskutku úctyhodný, jde o jména jako Jiří Suchý, David Koller, Iva Pazderková, Marek Eben, Xindl X, Ewa Farna, Viktor Preiss, Klára Vytisková, Tomáš Klus, Ivan Hlas, Tomáš Hanák, Wabi Daněk, Jitka Molavcová a mnoho dalších. Píšete na hudbu, či poskytujete své texty ke zhudebnění? S kým to bylo největší dobrodružství?

Zdaleka ne s každým to byla nějaká dlouhodobá spolupráce, někdy šlo o jedinou písničku, například do filmu. Dlouhodobě spolupracuji hlavně s jednotlivými skladateli. Nejradši přitom začínám textem a snažím se ho napsat tak, aby se dobře zhudebňoval.

Pokud jde o dobrodružství, tak tím pro mě bylo třeba to, když jsem oslovoval Jiřího Suchého s nabídkou, jestli by nechtěl nazpívat písničku na naši autorskou desku Blázinec. Nejprve jsem mu jen předal v divadle obálku s textem a demonahrávkou a pak jsem mu po čtrnácti dnech se zatajeným dechem volal, co on na to. To, že písničku skutečně nazpíval, bylo pro mě asi nejvyšším oceněním mé textařské tvorby. Mimochodem, vzal si za to od nás jako honorář jen sklenici domácího medu.

Stejně tak moc rád vzpomínám na práci s Rudolfem Pellarem, který zpíval několik mých šansonových textů, nebo na to, jak jsme točili s Wabi Daňkem na jeho chatě.

Jednou z nejmilovanějších knih mého dětství byl Tim Tolar anebo Prodaný smích německého spisovatele Jamese Krüsse, možná ji znáte. V prologu k prvnímu dílu se praví: „Jak poznat člověka? To snadné je, / vždycky se v pravou chvíli zasměje.“ Nakolik a čím je pro vás důležitý humor?

Mám rád, ve své tvorbě i jako čtenář, takový humor, který přináší nějaké náhlé a nečekané poznání o člověku, otáčí perspektivu, ovšem ne mechanicky. Je mi blízký humor židovských anekdot. V něm je často uloženo drobné, ale hluboké poznání, které nelze stručně převyprávět jinak než právě danou anekdotou. Myslím, že třeba nonsensová poezie má k tomuto typu humoru často velmi blízko.

Jsou ovšem také chvíle, kdy humor jen zakrývá něco, co by bylo lepší nezakrývat. Proto nejsem propagátorem humoru za každou cenu, nicméně považuju ho za jednu z důležitých, bytostně lidských věcí, jak v životě, tak v tvorbě.

Ve vaší knize Byl jeden pán z roku 2016 můžeme číst i tento limerik: „Starostu městečka Ohrubce / mívali dost dlouho za tupce / Dneska na něj v kraji / rádi vzpomínají / neboť mu zvolili nástupce“. Podle mnohých žijeme v temných časech. Jak vnímáte společenské a politické souřadnice doby vy? A jak často svolíte, aby prosákly i do vaší tvorby?

Rozhodně beru jako svou občanskou povinnost vymezovat se proti současným snahám o omezování demokratických institucí, proti návratu estébáků k moci, proti prezidentovi pohrdajícímu lidmi i ústavou i proti všem, kteří zneužívají politiku k šíření nenávisti. Nemyslím si přitom, že politika je sprosté slovo. Pravda a láska samy o sobě společnost řídit nemohou, jsou pouze nutnými podmínkami jejího přežití.

Nejsem satirik nebo politický spisovatel, takže i do mé tvorby pro dospělé pronikají moje politické postoje spíše nepřímo. Ani tvorba pro děti ale zcela nepolitická být nemůže, vždy se do ní na různých úrovních (od jazyka po příběh) promítají hodnotové postoje. Předáváme dětem představu o mezilidských vztazích, o fungování lidského společenství, o tom, o co má smysl v životě usilovat, „čemu se smát a čeho se bát“ – ne vymyšlených bubáků, ale těch, kteří zneužívají ostatních ke svému prospěchu.