Rytmický hlas vyloučených (Český rap a poezie)
Rap je uměním zpřítomnělé poezie, a nejvýraznější interprety tedy zákonitě vede k bezprostřední reflexi současnosti. Taková poezie opouští bariéry literárních kaváren a vychází „ven“.
Rap je uměním zpřítomnělé poezie, a nejvýraznější interprety tedy zákonitě vede k bezprostřední reflexi současnosti. Taková poezie opouští bariéry literárních kaváren a vychází „ven“.
Pod slovem „rap“ si většina lidí představí nejspíš svalnaté chlapíky, kteří jsou naštvaní na svět, jenž se jim ale stále ještě – značně naivně – rýmuje. Chtějí být úspěšní, bohatí a hodně souložit. Dělají ramena, jezdí drahými fáry a kamarádí s dívkami v bikinách: jsou to macho chlapíci, kteří se stylizují do gangsterských figur. Jenže takový obraz klame; je řvavý, ale neúplný. Rap (podle definice „dlouhý recitativní monolog“) může znamenat mnohem víc. Vždyť jeden z prvních raperů byl možná Allen Ginsberg, který do hudby jazzových muzikantů improvizoval verše a vytvářel tedy takzvaný „freestyle“. A ještě dříve rapoval snad i samotný Homér, který podle některých badatelů recitoval své skladby za doprovodu muzikantů, psal rytmicky a zařazoval refrény, aby před diváky udržel tempo a napětí přednesu. V rapu totiž nejsou role performera a básníka odděleny a rapová kultura tak vznáší podstatnou otázku – jak předávat básnický text? Potichu? Nahlas? Každému pocestnému jednu báseň? Měla by se poezie šeptat, nebo křičet? Řvát ji ze střech panelákových domů? Křičet do festivalových reproduktorů?
Báseň na papíře je jen poloviční báseň. Teprve když čtete svou vlastní báseň nahlas, vypouštíte zajíce z pytle,
napsal v jednom textu Dylan Thomas. Poezie přece není jen skrumáží poutavých slov, znaků zčernalých na papíře. Poezie má vlastní zvuk, tóny, svůj hlas, rytmy a důrazy, jejichž sugestivnost může pohnout dějinami, ať už dějinami států a kontinentů, nebo historií ryze osobních příběhů, a v případě některých literátů – jako například Walta Whitmana – jako by ze slov promlouvala i samotná země, rostlinstvo, jsou to hlasy hmatatelných těl. Dobrá báseň je písní svého druhu, i když třeba drkotavou a kakofonickou. Mnohdy je původní rytmus samozřejmě uhrančivější než sebelepší překlad: i když nerozumíme přesnému významu slov, mohou nás zvuky a tóny svést na hranici transu, nevšedních stavů vědomí
(Poezie v překladu je jako… sprchovat se v pláštěnce,“
říká jakýsi chlápek ve filmu Paterson od Jima Jarmusche).
A právě rap zkoumá, jaké hlasy a zvukové škály si poezie dokáže osvojit.
Za takové prospektorství jsem rapu vděčný. Existuje totiž přehršel forem a stylů, a přesto: samotné předčítání básní na veřejnosti jako by ustrnulo kdesi v minulosti. Kavárna, sklenka vína, cigareta před a po čtení. Prohodíme pár slov s přáteli a po cestě na tramvaj zapomeneme leckdy i ten nejpřesnější verš. Někdy se zaujetím posloucháme, jindy si zdřímneme. Pěkná besídka pro dospělé, říkám si občas. Čtení poezie by ale možná nemělo být pouhou reprodukcí potištěných stránek, poezie by měla být činem. Například básník a filmař Alejandro Jodorowsky se svým přítelem Enriquem Lihnem se rozhodli „poeticky“ žít, proměnit vlastní život v řetězec poetických aktů – a tak šli za nosem, doslova:
Například jsme se Lihn a já rozhodli jít rovně, bez zaváhání. Šli jsme ulicí a došli ke stromu. Místo abychom ho obešli, přelezli jsme ho; když nám zkřížilo cestu auto, vylezli jsme na ně, kráčeli po střeše. Před domem jsme zazvonili na zvonek, vešli dveřmi a vyšli tudy, kde to šlo, někdy i oknem. Důležité bylo jít rovně a nevěnovat pozornost překážkám. Jako by neexistovaly.
Domnívám se, že rap patří mezi podobné činnosti. Raper přitom nemusí chodit – stačí, když se postaví před publikum. Jeho tělo se stane nástrojem, skrze nějž vypráví poezie. Za zvuků hudby se stává médiem veršů. Je to poetický čin, protože tento čin oživuje: může roztančit slova, nechává je proudit skrze sebe jako energii, jako paprsek slunce i jako tříštivý náboj.
Rap, který je takovým prýštěním života, většinou následuje rady Ezry Pounda:
Nepoužívejte nadbytečná slova, žádná přídavná jména, která by něco neodhalila. […] Nebuďte popisní: pamatujte, že malíř dokáže zachytit krajinu mnohem lépe než vy a ví o tom více.
Rap musí „šlapat“, raper oživuje poezii a zároveň ji vytesává – je přesný, úsečný, ale srozumitelný sochař. Jako kdyby každý jeho verš měl být tím, co navěky zůstane, jako by měl být tím poslední, co zazní v uších. Snad proto mohou některé texty působit jako souhrn proklamací a osobních hesel, v němž není prostor pro nuance. Vladimír 518 deklamuje v songu „Planeta Praha“:
Praha je planeta, je to absurdní svět / V labyrintu osudů každej má svůj flek.
Údernost, kterou větám dodává podkres elektronických beatů, využívá rafinovanějším způsobem dnes už legendární formace WWW. Ve skladbě „Lexikon“ se slova rozpadají do vysekaných kusů slabik, v jiné nechává raper Sifon vyniknout trýznivému dojmu, který vznikne při opakovaném vykřikování slova „Drááát!“, v dalších se nutkavě opakuje znepokojivý obraz
karamel je cukr, co se už neuzdraví,
otázky
kdo bydlí v srdečních komorách? A snese, že mu teče tolik krve do pokoje?
nebo tvrzení, že
láska je jako mor – nikdy nevíš, kdy znova propukne.
Zatímco WWW zkoumají zneklidňující rovinu zvuků, kterým říkáme „slova“, a efekt, který vznikne rytmickým opakováním nepříjemných vizí, existuje v českém rapu i klasičtější propojení hudby a poezie. Liberecká dvojice BPM (jejich jméno znamená „Básníci před mikrofonem“, ale zároveň označuje zkratku pro tempo skladby, „beats per minute“, počet úderů za minutu) byla tvořena umělci s pseudonymy Paulie Garand a Lipo, který si svou přezdívku vypůjčil od nesmrtelného čínského básníka. Nezaštiťovali se pouze jmény básnických vzorů, ale také kanonickými texty. Například klip ke skladbě „Madam poezie“ začíná slovy Vladimíra Holana:
To jenom my milujeme to časné, / to pomíjivé tak ustavičně, / že považujeme i nesmrtelnost / za vyhnanství…
BPM přinášeli do rapových skladeb romantickou stylizaci jedince, který nemá nic jiného než umělecké vyjádření:
Neměl jsem, co bych daroval, a tak jsem / promluvil.
A jinde vyznávají:
Madam poezie / jste mi věrná / a já jsem věrný vám.
V pozdější sólové tvorbě se Lipo ovšem obrací k sociálním tématům, když rapuje společně s Bonusem a frontmanem kapely Prago Union, takzvaným Katem, o rasismu a nezaměstnanosti
(„Romové jsou fajn / jen když nejsou u tvých dětí / Většina se tváří, jak je všechno v pohodě / Nacisti pořádají sídlištěma konvoje“).
To nejzajímavější z českého rapu ostatně najdeme u těch interpretů, kteří hledají hlas lidí na okraji.
Forma, která zpřítomňuje poezii (vtěluje ji do přednesu rapera a prostorem ji nese hudba), jako by umožňovala přirozenější reflexi aktuálních (tedy přítomných) témat. A v těch nejvýraznějších případech se jedná o témata vyloučených, o témata té části společnosti, jejíž potřeby zůstávají nevyslyšeny. Ostatně v americkém prostředí byl rap původně a především médiem, kterým se vyjadřovali ti, jimž byla „vysoká kultura“ uzavřena – nedisponovali totiž dostatečným sociálním statusem, měli naopak „špatnou barvu pleti“, narodili se ve vyloučených oblastech a šancí na únik neměli mnoho. Rap byl prostředkem k vyprávění o nespravedlnosti, segregaci, o existenci na samém dně. V letošním roce získal Pulitzerovu cenu v hudební kategorii raper Kendrick Lamar: poprvé za dlouhou historii tohoto prestižního ocenění vyhrálo hip-hopové album, neboť se – podle poroty – jedná o
mistrovskou sbírku písní, která je sjednocená autenticitou použitého jazyka a rytmickou dynamikou, jež nabízí působivé střípky zachycující složitost moderního amerického života.
Raper ze střední Evropy nemůže samozřejmě pábit o životě na americkém předměstí, v newyorském ghettu apod. Nicméně také český rap zrcadlí současná témata, kterým se klasické umělecké žánry v českém prostředí spíše vyhýbají. Kupříkladu pardubická skvadra Pio Squad komentuje v nedávné skladbě „Hranice“ uprchlickou krizi a trýznivou situaci lidí vyhnaných z domovů:
Nechals tam, co zbylo z vašeho domu před několika týdny / Odešels a možná se už nikdy nevrátíš do toho města zpátky / Teď je to jak na bojišti / Zvedni svou hlavu, koukej na krajinu / jak letí hejno ptáků na jih / Vrátí se po zimě, ploty a hranice / jsou pro ně čáry, nic víc.
Rap zní z odvrácené strany současnosti, vypráví o periferii, nebezpečných uličkách, opuštěných děckách a fetu:
Já sem malej harant a nemám kde spát / a kouřím crack a hledám lepenkovou krabici / kam bych si leh a usnul / smrad od bot cejtím u nosu,
rapují přímočařejší a více „popoví“ PSH. Martin Tvrdý, alias výše zmíněný Bonus, je v mnoha skladbách angažovaným mluvčím slabých a utlačovaných, promlouvá z pozice na pomezí mezi intelektuálem a vyvrhelem. Ve svém vzkazu „Dětem“ přibližuje, čeho se musí jedinec vyvarovat, čím nesmí být, aby správně „zapadl“ do české společnosti a nikomu nevadil:
… prej fotr po třech pivech žene čmoudy do plynu, / a ty mi opravdu chceš tvrdit, že to nejsou rasisti / táta je jen přichcanej / že to tak přece nemyslí / Já vím. A tohle platí většinou i na známý / dyť oni nejsou takový, jenom jim vaděj Cikáni / rákosníci, negři, židi, Ukrajinci, Rusáci / anarchisti, levičáci, buzny, lesby, skejťáci / houmlesáci, technaři, metalisti, důchodci / a taky všechny svině, který přišli o práci.
Ve skladbě „Sám černou nocí“ komentuje nenávist vůči Romům a demonstrace proti „nepřizpůsobivým“ – rasistické nálady ovšem dává do kontextu sociálních problémů a popisuje je především jako výsledek finanční a existenční nejistoty většinové společnosti. Využívá přitom refrén písně Michala Tučného („Pověste ho vejš!“), motiv lynče a inspiruje se tvorbou amerického básníka, aktivisty a představitele „harlemské renesance“ Langstona Hughese:
Svobodu nechci, až budu v hrobě spát / zítřejší chleba nezažene dnešní hlad / Ti lidi bez práce mě prej do práce naženou / a slušní občané by mě rádi šoupli do plynu / v ulicích slyším, že Čechy patřej Čechům / Tohle je svědectví o jejich vlastním strachu / z toho, co bude zejtra, za rok, za měsíc / Otočí ho hlavně proti těm, co nemaj nic.
Jako médium osobního komentáře k politické a sociální situaci využívá rap také umělkyně s přezdívkou Potmě. Její proklamace mají rozmach generační výpovědi, jak naznačují už názvy skladeb: „Všechno, co chci, je všechno změnit“, „Přátelství je víc než národ“ nebo „Uprchlíci nemůžou za vaše posraný životy“.
Rap je uměním zpřítomnělé poezie, a nejvýraznější interprety tedy zákonitě vede k bezprostřední reflexi současnosti. Taková poezie opouští bariéry literárních kaváren a vychází „ven“. Nevyžaduje studium literární komparatistiky ani vlastnictví univerzitních titulů. Kolik lidí má asi tuhle poezii (sekanou ostrými rytmy) ve sluchátkách během cesty na šichtu, do školy nebo na úřad práce? Rap je Hermés, můstek mezi šustícími stránkami knih a všedností, romantickou, patetickou i ubíjející. Je to poetický čin naplněný přímočarými slovy a velkými gesty. A český rap je nejsilnější, pokud promlouvá hlasem nejslabších.
V jedné vesnici / na vesnici beze jména / se lidé bojí smrti / až zapomněli i svá jména
V bezbřehosti identit, anti-egu jungiánského kolektivního ne-jsoucna není žádné distinktní rozlišení „on“ nebo „ona“, je pouze celistvé „my“. Archetyp „draka“ či „saně“ nabývá v Klímově textu významů žravé propastnosti…
Když pominu Joyceovu obtížnou mánii brát sám sebe za Boha (sese Deum asserere; se prendre pour Dieu; себя Богом считать), která mi konečně ujasňuje, proč je mně osobně celé jeho dílo protivné, když pominu také otázku, zda je ten výrok správně přetlumočen, protože ho tu čtu česky – s tímto zářným pokynem se rázem ocitáme na druhém, nejzazším konci překladatelského konání.
Radikální umělec se zavazuje znovu a znovu podstupovat pouť do hlubiny. Tato cesta ale nemá konec, na jejím konci není zpráva či informace.
Dominantní osobnost bývá na Západě idealistická, soucitná, civilizovaná, spořádaná jako Dr. Jekyll, který je ke svým pacientům tak starostlivý; stínová strana je deformovaná, pohybuje se rychle, „jako opice“, je mladší než hlavní osobnost, má v sobě velké zdroje energie a žádnou morálku.