Musím strhnout svoji hroznou čapku

V těsné bundě houpal jsem se v slunci
v zatvrzelé odmlce, v bezčasí člověka.
Jaro vyhodilo zelenou kotvu.
Kolem mě jen chodicí mozky
a pulír jejich jednonohých snů,
když jsem tak visel.

Říkám jim tohle –
Jen hluchý vyposlechne a slepý pochopí
míle, které nažvaním.
V těchhle tanečcích tupce a satana
jen zabedněnec mluví skrze sutiny.
Čas musí plivnout mi do šálku,
s jízlivým prásk sklapne past
a umlčí mě v ožralcově klínu.
Všichni duchové budou mě strašit a ďasi popíjet;
ú, vzdor jejich dryákům a nakopávání
musím strhnout svoji hroznou čapku.

1951

Chyba výstrahy

Žena říká:

Puls v temnotě
nedokázala jsem zadržet.
Chybu výstrahy
nemohla jsem odmítnout.
Na takový kšeft
svědka nevoláš.

Je-li jeho substance nabuzená,
jsem porážkou jeho krve.
Schválí-li ho má stehna,
jsem součtem jeho děsu.

Pokud ho přemluví mé oči,
vyjednávala jsem dobře.
Jestli ho oslabí mé rty,
jsem nevěsta, jak se patří.

Předstihnou-li ho mé ručičky,
je hluchý k mé péči.
Když si ho přivlastním a užiju,
pak na vrub obchodu.

Na chybu alarmu
ho nikdo neupozorní.
Umírám tím rozkošným rituálem
a on je můj katafalk.

1956

Denní světlo

Hodil jsem ti hrst okvětních lístků na ňadra.
Zjizvena denním svitem ležíš, zásah z okvětí.
Tvá pleť markýruje rdění, tvá hlava
otáčí se všemi směry, je zkázou květin utržených pro tebe.

Teď tě vynesu ze tmy do času dne,
okvětní lístek ležící jeden přes druhý.

1956

Odpoledne

Léto zaonačené v jejich spárech
na první horečku.
Denně pocení,
jak je přinášeli lidem.
A dřevěným kolíkem přichytili
ránu, kterou sami zasadili,
a kůži dali sešít
holičům a studentům.

Kvůli té fušeřině zahrabali některé
v truhlách kovoobchodníků.
I s jejich netrpělivostí,
aby stihli reklamovat,
než jim začne ta cesta článků víry.

Pár hluchých k zápachu z horka
čenichalo ve špíně
a lidi v gumové jámě
rozprášili na pitomce
pro jejich vzrušení a pochybnost.

Jednoho slepce dali
očmuchat dementnímu psu,
čubě, která sežrala kořist.
Ze psa lysého v myšlení
stával se po nocích mastif,
hlídač upíra jeho krve.

1957

Vzkaz

Jill. Fred telefonoval. Dneska se neutrhne.
Řekl, že ještě zavolá, jak zvládne.
Povídám (místo tebe), jasně, nehoň se.
Mám ti vyřídit, že je v pořádku,
jenže lejno, vždyť víš, to se přilepí,
s lejnem se musí bojovat.
Občas jsi nula, nic než chodící barák hoven.

Znám sakra dobře ten smrad z minula,
povídám a klidně mu domlouvám:
Nenech se od zmrdů deprimovat,
upusť páru na chvíli, šoupni poklicí,
vyraž si do města, seřvi někoho k smrti,
najdi si děvku, nabuš to do ní,
užívej mládí, než se ti zají,
hned prvního slepce nakopej do koulí.

Prostě ještě brnkne.

Na čaj vrátím se načas.

Tvoje milující máma.

1977

Dělej to tak

Tohle je test. Zkouší to, testujou.
jediný způsob si vynucujou,
nefunkční hodnoty jen odkážou.

Znám triky, však nepovím s jistotou,
proč ty a já s myslí vyrovnanou
si v tomhle testu ani neškrtnou.
To jsou ty hodnoty, jež odkážou,
nesnesitelně jenom mustrujou.

Test všech s myslí nezařazenou
v hořícím moři; žár větrů holinou
fičí, říší příšernou zapřažení jdou,
táhnou je k smrti řadou úděsnou
k těm za smrtí s hlavou vymytou.
Tohle je test. Zkouší to, testujou.

Mrtvoly ovšem jednou procitnou.
Nemáme talent ležet pod hlínou,
žádný dar pro ten tlak do prsou.
Tohle je test. Rozumní odmítnou,
nefunkční hodnoty ti odkážou.
V testech ty testy propadnou.

1977