Únor. Dostat inkoust a plakat!
A pokud plískanice v zem,
hořící černým jarem, cáká,
psát o únoru se vzlykem.

• Boris Pasternak, překlad Josef Hora

„V létě roku 2023 tráva rostla dál jakoby nic…“ Těmito slovy začíná autofikční novela Marii Stěpanovové Trik (2024), jedna z prvních literárních výpovědí o dilematech současné opozičně a protiválečně smýšlející ruské inteligence po zahájení plošné ruské invaze na Ukrajinu 24. února 2022. Hrdince – autorčinu alter egu – připadá, že ačkoli vše zdánlivě plyne jako dřív, ona sama se ocitla v jakémsi podivném limbu, v němž se „čas, místo i ona sama zasekly jako počítač“. Celý její dosavadní život ztratil význam a nahradil ho neodbytný pocit studu a bezvýchodnosti, ztráty kontroly nad vlastním osudem a pevné půdy pod nohama. V rozhovoru pro Rádio Svoboda z října 2023 Marija Stěpanovová přirovnala tento pocit k pádu Alenky do králičí nory: „Padá do králičí nory, letí temným tunelem, studnou, letí poměrně dlouho, má čas se zorientovat. Padá, padá, padá – je to takový pohodlný pád. Na stěnách jsou knížky a sklenice s marmeládou, je to dobře připravený pád, ale přesto je to pořád pád. A nevíš, jestli někdy dopadneš – a kdy. Pořád čekám, kdy se mi podaří přistát.“ Básnířka Žeňa Berkovičová tento stav ustrnutí označuje jako „věčný únor“, okamžik, z nějž není úniku a který stále trvá, byť se zdá, že čas plyne dál jakoby nic. V tomto „věčném únoru“ jako by vězeli i autoři a texty současné ruskojazyčné literatury představené v tomto čísle.

Podle soupisu, který vede organizace Memorial – PZK (projekt na podporu politických vězňů, vzniklý po likvidaci Lidskoprávního centra Memorial koncem roku 2021), čelí dnes v Rusku různým formám politicky motivovaného trestního stíhání bezmála 4 000 ruských a ukrajinských občanů, velká část z nich za své protiválečné postoje. Dokumentované případy jsou však jen vrcholek ledovce, skutečná čísla budou o další tisíce neznámých případů vyšší. Mezi nimi je i řada umělců, kteří za své protiválečné postoje opět čelí ve zfabrikovaných procesech vysokým trestům odnětí svobody. Jedním z prvních takových případů byl proces proti účastníkům tzv. Majakovských čtení – spontánního setkávání mladých básníků a umělců každou poslední neděli v měsíci u pomníku Vladimira Majakovského v centru Moskvy, která byla od počátku plošné invaze ostře protiválečná. To, které se odehrálo 25. září 2022, navíc reagovalo na částečnou mobilizaci, která byla vyhlášena jen několik dnů předtím. Shromáždění bylo krátce po zahájení brutálně potlačeno, několik účastníků zatčeno za narušování veřejného pořádku a následující den proti třem z nich – Arťomu Kamardinovi, Jegoru Štovbovi a Nikolaji Dajněnkovi – zahájeno trestní řízení. Všichni tři byli v roce 2023 odsouzeni za podněcování nenávisti a za veřejné výzvy k činům směřujícím proti bezpečnosti státu. Kamardin, který u Majakovského sochy vystoupil s radikální básní „Ubej meňja, opolčeněc!“ (Zabij mě, bojovníku!), napsanou v roce 2015 po zahájení ozbrojeného konfliktu na Donbase, jejíž překlad je zařazen do tohoto čísla, k sedmi letům odnětí svobody. Štovba, který Kamardinovy verše údajně opakoval a zvedal ruce vzhůru, k pěti letům a šesti měsícům a Dajněnko ke čtyřem rokům. Trest si odpykávají v nápravné kolonii ve Vladimirské oblasti.

Mezi nejznámější a mediálně nejsledovanější pak patřil proces s Žeňou Berkovičovou a Světlanou Petrijčukovou, autorskou dvojicí dokumentární divadelní hry Finist, jasný sokol o ženách odcházejících do Sýrie jako nevěsty islamistických bojovníků. Inscenace z roku 2020, založená na reálných protokolech z výslechů a soudních materiálech z trestních řízení proti těmto ženám, byla v roce 2022 nominována na ruskou státní divadelní cenu Zlatá maska ve čtyřech kategoriích, přičemž dvě ceny – za dramaturgii a kostýmy – získala. I tak však dokázala posloužit jako záminka k odsouzení obou žen za ospravedlňování terorismu a jeho propagaci k šesti letům odnětí svobody. Absurditu a beznaděj čtrnáct měsíců trvajícího trestního řízení, které byla nucena trávit ve vazební věznici, zachytila Žeňa Berkovičová ve zveršované řeči, s níž vystoupila 9. ledna 2024 před moskevským soudem. Ve vazbě pak napsala pro své dvě adoptované dcery „vězeňskou pohádku“ Pitomcy (Chovanci), která vyšla v nakladatelství Babel Books Berlin koncem roku 2024. Překlad tohoto textu, který ukazuje, že i v těch nejproblematičtějších chvílích a na nejtemnějších místech je prostor pro přátelství a vzájemnou pomoc, chystá v příštím roce nakladatelství Maraton. Ukázku z chystaného překladu spolu s autorčinými „únorovými“ básněmi také najdete v tomto čísle.

Řada umělců (jako již zmíněná Marija Stěpanovová) odešla po únoru 2022 do emigrace. Mnozí z těch, kteří už v zahraničí pobývali nebo žili, se teprve po začátku války začali považovat za emigranty. Za hranicemi Ruska začala vznikat i celá kulturní infrastruktura, jejíž součástí je i více než desítka nakladatelství soustředících se na texty, které nyní v Rusku nemohou vycházet či jsou odstraňovány z knihkupectví. Největší z nich je nakladatelství Freedom Lettres, založené v dubnu 2023, které jako jednu ze svých prvních knih vydalo román Sergeje Davydova Springfield o životě gay páru v ruské provincii. Nakladatelská sekce exilového média Meduza se soustředí na žurnalistiku a non-fiction, jako je oceňovaná kniha novinářky Jeleny Kosťučenko Moja ljubimaja strana (v češtině dostupná v překladu Libora Dvořáka pod názvem Moje země). Známý spisovatel Boris Akunin, žijící od roku 2014 v Londýně а v Rusku a odsouzený za své protiválečné postoje v nepřítomnosti ke 14 letům odnětí svobody, založil vlastní nakladatelství BAbook, úspěšně působí již zmíněný Babel Books Berlin či Vidim Books. Institucionálně se nový ruský „tamizdat“ etabloval také prostřednictvím knižních festivalů, jako je Bebelplatz fair v Berlíně či Pražská knižní věž (Pražskaja knižnaja bašňa), jejíž první ročník se v Praze uskutečnil v roce 2024 za účasti šestnácti nakladatelství a druhý proběhne letos 12. – 14. září. Nepřekvapivě se tak začíná mluvit o nové, páté vlně ruské literární emigrace.

Jméno Pátá vlna (Pjataja volna) dal také spisovatel a lékař žijící od února 2022 v emigraci Michail Osipov (českému publiku se představil nemilosrdnou diagnózou ruského provinčního života v povídkové knize Kámen, nůžky, papír, jež je v tomto čísle recenzována hned dvakrát) čtvrtletnímu literárnímu almanachu, který založil v roce 2023 v Amsterdamu a v němž dává prostor „autorům žijícím jak v samotném Rusku, tak za jeho hranicemi, které všechny spojuje láska k ruské kultuře jako součásti kultury evropské, pocit osobní zúčastněnosti a odpovědnosti za to, co se děje, a odmítání totalitarismu a války“. Do popředí tak nestaví místo pobytu autorů, ale jejich hodnotové pozice. A právě jako fyzickou manifestaci nesounáležitosti a protestu charakterizuje emigraci britský spisovatel a esejista ruského původu Zinovij Zinik ve známé knize Emigrace jako literární postup (Emigracija kak litěraturnyj prijom) z roku 2011. O literatuře páté vlny by se tak dalo hovořit jako o ruskojazyčné literatuře nesouhlasu a odmítnutí manifestovaných v literárních textech – bez ohledu na fyzický akt odchodu z Ruska a na místo pobytu autora vůbec. Právě tento přístup může být společným klíčem k velmi různorodému souboru textů a autorů z různých destinací, které zde předkládáme pod zastřešujícím pojmem Pátá vlna.

Zvláštní pozici v takto definovaném literárním spektru mají rusky píšící autoři nepocházející z Ruska, z nichž nejznámější je běloruská nositelka Nobelovy ceny za literaturu za rok 2015 Světlana Alexijevičová. V době, kdy se na jedné straně ruský jazyk a ruská kultura staly nástrojem politických manipulací ruské propagandy a jazyková otázka jedním z východisek konfliktu na Ukrajině a kdy jsou na straně druhé odhalovány mechanismy velkoruského imperialismu, který za pomoci ruského jazyka a kultury uskutečňoval (a uskutečňuje) svůj koloniální projekt, je téma rusky psané literatury neruských autorů ve veřejném diskursu silně kontroverzní a nesmírně citlivou otázkou. V obzvlášť choulostivé situaci se pochopitelně nacházejí rusky píšící ukrajinští autoři. Zatímco někteří z nich vědomě přešli do ukrajinštiny, jako básník Vladimir Rafejenko, pro nějž šlo již v roce 2014 o jasnou etickou volbu, jiní – jako básníci Alexandr Kabanov či Boris Chersonskij – odmítají rodný jazyk ztotožňovat s ideologií nepřátelského státu a „vydat jej Putinovi“, jak se vyjádřil právě Kabanov. Rusky nadále píše také v Kyjevě žijící místní rodačka arménsko-židovského původu Karine Arutjunovová, z jejíchž válečných povídek je zde představena „Barva války a barva míru“ (Cvet vojny i svet mira), i ve Švýcarsku žijící běloruský spisovatel a jeden z nejvýraznějších hlasů současné běloruské literatury i demokratické opozice Saša Filipenko, z jehož posledního románu Slon rovněž přinášíme ukázku. Nepřekvapivě proto byla dilemata používání ruštiny dominantním tématem besedy na letošním Světě knihy, které se spolu se Sašou Filipenkem zúčastnil světoznámý rusky píšící ukrajinský spisovatel Andrej Kurkov. Oba, a každý po svém, se snaží hledat akceptovatelné východisko – zatímco Saša Filipenko svůj poslední román Slon vydal dříve v běloruštině než v ruštině, Andrej Kurkov nyní své knihy na Ukrajině vydává pouze v ukrajinském překladu.

O tom, jak mnohostranně citlivou a kontroverzní otázku se jedná, svědčí i případ ruské literární ceny Dar, založené v roce 2024 švýcarskými slavisty v čele s oceňovaným ruským spisovatelem, žijícím ve Švýcarsku, Michailem Šiškinem s cílem podpory a propagace autorů píšících v ruském jazyce. Její udělení, které mělo ambici spojovat ruskojazyčnou literaturu bez ohledu na místo pobytu či státní příslušnost autorů, však skončilo spíše blamáží. Ocenění získala ukrajinská spisovatelka žijící v Oděse Marija Galina za literární válečný deník Vedle války. Oděsa. Únor 2022 – ljutyj 2023 (Vozle vojny. Odessa. fevraľ 2022 – ljutyj 2023), avšak odmítla ji převzít. V otevřeném dopise adresovaném porotě uvedla, že vítězství své knihy považuje za politicky motivované a takto motivovaná volba může mít v aktuálním kontextu velmi problematické následky. „Vážení členové poroty, vážení organizátoři! Jsem vám vděčná za tento výběr. Jak víte a jak jsem již psala ve svém otevřeném dopise, velmi jsem si přála, aby si tuto knihu přečetli právě ti lidé, na nichž něco závisí. Přesto si nemyslím, že když se nacházím v zemi, kterou ostřelují ruské rakety zabíjející civilisty, mohu tímto způsobem vůbec podporovat jazyk a kulturu, které se formálně staly (a zůstávají) jednou z příčin útoku na Ukrajinu – pod záminkou její obrany,“ napsala po udělení ceny v otevřeném dopise Marija Galina. Ještě větší skandál pak způsobilo obvinění jednoho autora vybraného na shortlist ceny ze spoluúčasti na rusifikaci ukrajinských dětí zavlečených z Ukrajiny, jehož se měl dopustit během svého působení v Ruské státní dětské knihovně. Literární cena Dar přesto letos vstoupila do svého druhého ročníku, brzy se tak ukáže, zda tentokrát proběhne méně kontroverzně.

Otázka důvěryhodnosti jazyka je přesto jedním z velkých paradoxů současné ruskojazyčné literatury. Kompromitovaný jazyk jako by nemohl spolehlivě sloužit vlastnímu i literárnímu sebevyjádření. V již zmíněné novele Mariji Stěpanovové Trik, jež je v tomto čísle rovněž recenzována, popisuje autorka pocit, jako by ji jazyk mohl každou chvíli zradit a ona by pak jeho prostřednictvím projevila svou sounáležitost s „bestií“, jak zde označuje režim ruského státu. Mohla by náhle něco říct jejím hlasem. Proto se jí příčí, zároveň se ho však nemůže zbavit: „… stačilo, aby začala v hlavě pátrat po jakýchkoli slovech, a cítila, že má v puse ještě napůl živou myš, ale za žádnou cenu ji nedokázala vyplivnout – myš se zmítala zmáčknutá mezi zuby a M. musela buď stisknout čelist a s křupnutím překousnout myš vejpůl, nebo žít dál s myší v puse a o ničem jiném nepřemýšlet.“ Spisovatelka M. se nakonec rozhodne svůj jazyk odhodit a spolu s ním svou identitu a minulost. Ani mlčení však není dostatečně spolehlivým nástrojem, neboť se dá interpretovat velmi různě, jako bílý list papíru v rukách demonstranta, „na kterém není napsáno vůbec nic, což znamená, že přečíst je tam možné cokoli…“ A právě tento paradox stojí v základu básně Sergeje Šestakova „Alterace“ (Aľteracii) z cyklu Duté půdy (Polyje zemli), jejíž dekonstruovaný jazyk vedle sebe staví slova mlčet, mluvit a zabíjet jako zcela zaměnitelné entity.

O lingvistických strategiích politicky angažovaného výtvarného umění po únoru 2022, ať už performativního umění, street artu, či jiných forem, které je již od dob moskevského konceptualismu silně jazykově a textově orientované, píše v textu „Rekalibrování ruštiny“ Anastasiia Spirenkova.

Tři a půl roku trvající válečná agrese Ruska proti Ukrajině nevyhnutelně uvrhla ruský jazyk a celou ruskou kulturu do hluboké krize. Podle předního českého rusisty Tomáše Glance pro ni však nabízí stávající situace také velkou šanci: „Totiž podívat se pod tlakem, který zákonitě vzniká, opravdu kriticky na jevy, které sice s válkou přímo nesouvisejí, ale které válka ukázala v ostrém světle. (…) Myslím, že tato výzva k přehodnocení spousty navyklých stereotypů, často přezíravých anebo aspoň zaslepených a ignorantských, by mohla být velmi produktivní. Jak v ruské kultuře, tak ve vědě o ní, v akademických institucích i v univerzitním studiu,“ uvádí Glanc v závěru svého pronikavého knižního rozhovoru s Janem Bělíčkem, vydaného pod titulem Ruská duše neexistuje. V jaké podobě z této krize ruská kultura a jazyk vyjdou, však ukáže až budoucnost.