Podběl

Tak voníval podběl v Jeseníkách.
Potůček z hor
čistý jak studánka šuměl opodál.
Hučel, bublal a zurčel. Spěchal a hnal se.

Věděl kam.

Letěla voda, vůně se nesla,
ani čas nezůstal stát.
Někde se ztratil. Utekl někam.

Běžel a běžel. Nevím kam.

Přeslička

Příkop je plný přesličky,
na cestě drobné křemínky.
Za cestou les
a kolem spěchá voda.

Byly tu vždy,
kam jenom paměť sahá.
Zeleň, mlčící kamení
a voda ve spěchu.

Přeslička ví.
Přeslička si to pamatuje.
Možná tu jenom čeká na chvíli.

Možná tu jenom čeká na znamení.
A potom se zas rychle
ve vzrostlý prales promění.

Odkvetlé vodní kosatce

Čekala jsem na ně, až rozkvetou.
Ty žluté vodní kosatce.
Jsou tak krásné.

Čekala jsem.
Jenomže, když jsem pak přišla
po čekání,
namísto květné žluti
z mečovitého listí vyhlížely
už jenom semenáčky.

Po kráse ani stopy.

Hadinec

Hadinec si s tím hlavu nedělá.
Kvete si, kvete, kde se dá.
Na Dejvické hned u metra.
Taky na rumištích, v lomu, ve struhách.
Chviličku šmolkově,
hned potom nachově.
Do podzimu už od jara.
S lehkou myslí si nechá lichotit,
že vypadá jak vzácná květina.

Jitrocel

Ve stínu lípy v parku za zdí
v trávníku roste jitrocel.
Lístečky po zemi rozložené,
nad růžicemi lístků stvoly.
Stvoly pevné jak prstíčky.
Paličky kvítků velmi jemné.
Jemné jsou přímo hedvábně.
Zdali jsou růžové, či smetanové?
Bílé, anebo fialové?
Jsou z voálu, či kašmírské?
Zdali sem spadlo snění z nebe,
nebo tu vzduchem vzdechy vlají?
Či vítr rovnou zavál sem
ztracené peří andělské?

Šťovíky

Nazlátlá, lehce do růžové i do červeně
nese se tady nad travou
jak světlo stoupající ze země.
Svit kvítků šťovíku,
jenž jsou tu všude rozsypané
jak nejdrobnější z drobných penízků,
přichází přímo od zdroje.

Nazlátlý, lehce růžový i do červené
jas světla výrazný jako sama chuť šťovíku
se taky klene, kam jenom pohled dosáhne.

Bezejmenná

Zůstává pro mne beze jména.
Droboučká žlutá květina.

Při zemi posílá
své dlouhé výhonky,
okrouhlé malé lístky
a žluté kvítečky.
V trávě pod plotem, na zídce,
u lesní pěšiny, za rybníkem.

Nenápadná.

Kvete si pěkně jasně žlutě.

Jen pro mne žádné jméno nemá.

Řebříček od Baltu

Bělavé kvítky řebříčku hladí chlad Baltu.
Mozaiky květenství ve větru krouží, chvějí se, tančí.
Načepýřené lístečky připomínají peří.
Severem čechrané býlí vzhlíží k šedému nebi.

Nůžkami stříhám kytici. Lodyhy hořce voní.
Hořce a svěže voní po chladném severu, větru a moři.

Kytici usuším. Přivezu domů.
S sebou si přinesu kousíček Baltu a jeho větrného chladu.

Kokořínský vřes

Vřesové polštářky kokořínských lesů.
Vřesově růžové, jemně fialové.
Do skalních písků pevně vsazené.

Růžové vřesy tisíců kvítků
kolem cest v lesích na Kokořínsku.
Plné melancholie, plné světel a plné stínů.
Keříčky borů a bílých písků, keříčky krajin básníků.