Na rozhovor i focení jsme se sešli v Pardubicích, protože jet z Opavy na otočku do Prahy by bylo opravdu náročné. Jak se ti v rodné Opavě žije? Jednu dobu jsi pobýval v Brně, ale zase ses vrátil…

V Brně jsem studoval a pak jsem tam ještě šest nebo sedm let žil. Vlastně jsme tam i založili naše nakladatelství a Perplex odtamtud první dva tři roky fungoval. Pak jsem se přestěhoval zpátky do Opavy a už jsem tam zůstal. A zjistil jsem, že ruch většího města mi vlastně ani nechybí. Z hlediska kultury je ovšem v malých městech problém, protože děláš práci, která spoustu let prakticky není vidět. V Opavě jsme měli lepší i horší roky. Jednu dobu si tam konkurovaly tři cykly autorských čtení, teď tam naopak nic pravidelného není, jsou to spíš takové vlny. V regionu je zvlášť důležité mít lokální hybatele. Místní kultura často stojí a padá s několika jednotlivci, a když z města odejdou nebo se unaví anebo vplují do rodinného života, těžce vybudovaná tradice se třeba i na několik let přeruší. Ale zrovna v Opavě bylo naštěstí hybatelů vždycky víc a z různých stran. Takže jsem rád, že tam bydlím, je mi tam dobře. Neumím si představit, že bych se měl stěhovat do většího města, jeho možnosti a příležitosti už pro mě nehrají roli. Jsem na scéně dlouho a v Opavě mám všechno, co potřebuju.

Jak se stalo, že nakladatelství tří přátel z Opavy vzniklo v Brně?

V té době, na podzim roku 2006, jsme s Honzou Kunzem a Martinem Kubíkem někam jeli a cestou jsme se v autě bavili o tom, že by bylo super vydávat si knížky po vlastní linii. Někteří autoři z Opavy, jako Mirek Černý nebo právě Honza Kunze, už měli zkušenost s jinými nakladatelstvími, a ne zrovna pozitivní. A tak přišli s nápadem dělat knížky v naší vlastní režii, podle našich představ. Martin Kubík si založil živnost na nakladatelskou činnost a v roce 2007 jsme vydali první knížku. Já jsem tehdy ale ještě bydlel v Brně, do Opavy jsem se vrátil až na konci roku 2009. V první fázi tedy probíhalo víceméně všechno v Brně, ediční příprava, grafická úprava i tisk, ačkoli Honza a Martin žili v Opavě.

Která knížka byla první?

Moje sbírka Mimoběžky. Opavští autoři měli v té době připraveny k vydání asi tři rukopisy, ale nikdo nechtěl být ten první, protože Perplex byl nevyzkoušený. Nevěděli jsme, jak se podaří první krok, jestli budou knížky vypadat dobře a jestli to vůbec půjde. Byla to prostě velká neznámá a všichni, kdo měli přichystanou sbírku, říkali – Tak nejdřív vydej tu svou, a uvidíme. Takže jsem šel s kůží na trh, ale knížka se povedla a pak už vycházely další a další.

Jakou cestu za těch sedmnáct let Perplex ušel a jak je na tom teď?

Prošli jsme si několika vývojovými fázemi. A největší změnou možná procházíme právě teď. Vždycky jsme se hrdě hlásili k tomu, že jsme malé nezávislé nakladatelství. Byly časy, kdy se básnická sbírka dala vyrobit za dvacet pětadvacet tisíc, a to jsou peníze, které se pokaždé nějak seženou. Grant je samozřejmě fajn, vždycky pomůže, ale když není, jsou tu sponzoři nebo do vydání investuješ sama a ony se ti ty peníze nakonec vždycky vrátí z prodeje. Od autorů jsme ale peníze nikdy moc nebrali. Vnímal jsem jako stavovskou čest, že když vydávám už publikujícího autora, nic po něm nechci. U debutanta můžeš požádat o menší spoluúčast, protože je motivovaný. Může si vybrat: buď půjde do crowdfundingu, vydá si to třeba v Pointě – anebo stojí o zavedenější nakladatelství, jako jsme my, a tak se na tom bude trochu podílet. To se ale týkalo jen minima našich knížek. Problém nastal až po covidu, když zásadně zdražil papír a knihařina. Perplex je tradiční nakladatelství, vždycky jsme vydávali knihy v pevné vazbě a s barevným přebalem. Jenže právě tyto vstupy v posledních dvou letech strašně zdražily. A zjistili jsme, že si takové knížky už nemůžeme dovolit.

O jak výrazném zdražení je řeč?

Dám ti příklad. Naše poslední knížka, která vyšla se zpožděním loni na jaře, byl výbor z básnických deníků Víta Slívy Vzkřísit to vše!. Před covidem byla narozpočtovaná na šedesát tisíc. Dostali jsme na ni dva granty v celkové výši asi 67 tisíc a radovali se, že konečně máme zaplacenou knížku. Jenže její konečná cena byla asi 95 tisíc; to všechno způsobil nárůst cen po covidu. Zrovna tahle knížka se naštěstí dobře prodává, takže máme jen peníze na cestě, ale chybějící částku jsme museli dodat sami a uvědomili jsme si, že takhle do budoucna nemůžeme fungovat. Nemůžeme každou knížku předfinancovat třiceti tisíci a pak čekat, až se nám vrátí. Takže jsme měli s kluky velkou debatu, jak to s nakladatelstvím udělat dál. Měli jsme dvě možnosti. Buď si říct, že se na to vykašleme, protože na to nemáme, a po mnoha letech nakladatelství zaříznout. Nebo vymyslet takovou podobu knížek, aby se daly financovat. Nakonec jsme vedle standardu, který zatím neodpískáváme, založili levnější edici, která bude vycházet v kvalitním paperbacku. Jsme tak schopní dostat se na polovinu vstupních nákladů. A protože jsme to řešili jako krizovou situaci, bude se ta edice jmenovat Druhý dech.

Můžeš už prozradit, které knížky v ní vyjdou?

Momentálně tam vychází reedice, první souborné vydání starších knížek Radka Fridricha, které jsou tematicky spřízněné. Radek totiž napsal volnou trilogii textů, které jsou věnovány mrtvým obyvatelům Sudet. Všechny ty knížky vyšly v malých nakladatelstvích a už jsou dávno vyprodané a nedostupné. Řeč mrtvejch vydala děčínská knihovna, Erzherz již zaniklé nakladatelství Votobia a Nebožky vyšly u nás v roce 2011. A jelikož v knize Víta Slívy je poezie doplněna o deníkové texty, napadlo mě, že by každou z Radkových sbírek doprovodil výkladový text. Oslovili jsme Ivo Haráka, Jiřího Kotena a Michala Jareše, jelikož tvorbu tohoto básníka dobře znají, a oni souhlasili, takže po každé sbírce v knize následuje metatext. Mimochodem, až souborným vydáním se naplno vyjevuje provázanost těch tří sbírek. Krásně se ukazuje, jak to má Radek komponované a jak na sebe texty navazují, jak si přihrávají. To mě na tom moc baví. Další svazek edice Druhý dech by měl vyjít příští rok, bude to sbírka Daniela Hradeckého.

A co tvoje básnická tvorba?

Poslední knížka Sbohem malé nic mi vyšla v roce 2014. Pak vznikaly další texty, ale cítil jsem, že vařím ze stejného hrnce, a já nechci mít dvě sbírky, které loví ve stejných vodách. Takže jsem tuhle linku vědomě přestal rozvíjet, protože jsem měl pocit, že téma středního věku a postupné virtualizace našeho života už spíš rozřeďuju. Potřeboval jsem si najít nové téma a nový přístup. A to se mi nějakou dobu nedařilo.

Ale došlo na nějaké pokusy?

Pár básní vzniklo, ale nechtěl jsem psát Sbohem malé nic II, a tak jsem to nechal být. A na dlouhá léta jsem se zhlédl v ediční práci, která mě moc baví a naplňuje. Vůbec mi tedy nevadilo, že jsem se básnicky upozadil a věnoval se textům jiných. A do toho jsme v roce 2019 sestavovali s Radkem Fridrichem antologii Nejlepší české básně a museli jsme načíst obrovské množství textů. Vedle kvalitních sbírek jsme přečetli i hromadu blbostí a já si na dobré dva roky k poezii vypěstoval vyložený odpor. Byl jsem jí zkrátka přesycený. Až po čase mě napadlo téma, které by mohlo být nosné, ovšem předpokládalo trochu jiný přístup. Moje prvotina byla čistě lyrická, zatímco druhá sbírka s lyrikou určitým způsobem účtovala: to „malé nic“ v jejím názvu je ono lyrické „nic“, takové ty soukromé náladičky, prázdná zdobnost, dekorativnost. Ale svojí náturou jsem rozkročený mezi lyrikou a epikou, takže jsem chtěl, aby nový text stál na příběhu. Měl jsem ho dokonce i vymyšlený, ale věděl jsem, že epická složka bude obnášet hrozně moc psaní. A dlouho jsem si myslel, že na to nemám čas ani soustředění. Až letos v červnu jsem se dostal do rozpoložení, kdy jsem zjistil, že mi to jde. A během tří měsíců, od června do srpna, jsem ze sebe vychrlil tři sta veršů souvislého textu, ve kterém se něco děje. Ještě ale potřebuju dát příběhu vyústění a k tomu budu zase potřebovat „sicflajš“. Momentálně mám knížku hotovou ze dvou třetin.

A ty jsi nám poskytl k otištění v tomto čísle, za což ti Tvar děkuje. Bude to pak tedy báseň-kniha?

Moje představa je taková, že by to byla knižně vydaná poema. Bude to tenká knížka, ale nevidím důvod spojovat tenhle text s dalšími. Nejdřív ho ale musím vůbec dopsat.

Jak přesnou představu máš o zbývající části textu? Promýšlíš si ho hodně, děláš si třeba i průběžně poznámky, nebo se při psaní necháš unášet proudem inspirace?

Vždycky jsem psal tak, že jsem si zaznamenával drobné nápady, po čase jsem se podíval, co mám napsáno, a třeba jsem mezi těmi nápady našel nějaké souvislosti nebo možnost, kam směřovat. Ale nikdy jsem na básních nepracoval systematicky. Že bych si tak jako Nezval řekl „dneska budu pracovat od devíti do čtyř“, to vůbec. Ale k té poemě jsem se postavil úplně jinak. Opravdu jsem si určil časové úseky, kdy nad ní sedím a píšu, a další dny text opravuju, upravuju, posouvám dál. Díky téhle systematické práci se mi podařilo za tři měsíce napsat na mě rekordní množství textu. A takhle budu doufám fungovat i při dopisování celku. Prázdniny ovšem byly příznivější, protože jako učitel jsem měl volno a mohl se psaní intenzivně věnovat. Zbývající část už asi půjde pomaleji, nejspíš ji dopíšu až příští rok.

Nebojíš se delší pauzy? Že už budeš mentálně a třeba i životně „někde jinde“?

Naprosto se toho bojím, ale teď zkrátka nejsem schopný najít čas a soustředění, kvůli práci i rodinnému životu. Když ti na psaní zbývá hodina denně, moc nepokročíš. Ale moje zkušenost z práce na tomhle textu je taková, že je hlavně potřeba začít. Začít psát. I třeba nezávazně, a klidně i blbosti. I z těch blbostí se pak někam posuneš. Takže teď se potřebuju odpíchnout a pak už to snad nějak půjde.

Z dosavadní podoby textu mám pocit, jako bys chtěl „jedním dechem“ říct vše podstatné. Zamýšlíš tuhle poemu jako zásadní životní výpověď? Třeba i v jemné souvislosti s tím, že ti teď v prosinci bude padesát?

V tom textu jsem vyslovil hodně věcí, které mě trápily nebo mi připadaly z různých důvodů zásadní. A chtěl jsem těm myšlenkám dát jednotící epický rámec v podobě cesty, v jejímž průběhu se něco vyjevuje. Vycházím přitom ze skutečného zážitku. Před mnoha lety jsem byl v Brně na večírku, který se protáhl do pozdních nočních hodin, kde už se to celé unavilo, všichni buď odešli, nebo usnuli, a s kolegou jsme se vytratili ven a šli jsme na noční vlak. Zaujala mě představa, že dva lidé se v noci vracejí z večírku do centra města a ta banální cesta domů se neplánovaně stává jejich jakousi duchovní cestou, soukromým Santiagem de Compostela. A protože v jejím průběhu se jim hrnou do hlavy různé myšlenky, vzpomínky, vize do budoucna, celé se to prolíná a propojuje v text, který zprostředkovává i moji životní zkušenost, určité soukromé obavy a představy. A jelikož využívám velmi pohodlného prostředku nespolehlivého vypravěče, člověk může, ale nemusí věřit tomu, co je mu předkládáno. Můžu se za to dobře schovat i jako autor, třeba když vypravěč říká něco, co ty postavy v té době ještě nemůžou vědět, takové flash forwards. Doufám, že to jako celek bude fungovat.

To, že má lyrický subjekt druha, parťáka, prostě vychází z oné vzpomínky, nebo je za tím také nějaký rafinovaný záměr?

Hlavní část textu se jmenuje „Dialog“, trochu ironicky, protože mezi protagonisty žádný dialog neprobíhá. A jedna z postav pak přiznává, že to dialog být měl, ale odehrávalo se jim to v hlavě jako dva monology; že k dialogu nedošlo, i když o něj možná byl zájem. Také není vždy úplně jasné, který z nich co říká, což dobře ilustruje replika „a jak sám říkáš, anebo jsem to řekl já“ – je nepodstatné, kdo z nás to byl. Ty postavy se trochu prolínají, vlastně ani nevíme, jestli ta druhá postava je reálná. Jestli to není nějaké imaginární alter ego jako v Klubu rváčů: já se svým druhým já. To je samozřejmě schválně a čtenář si to může interpretovat tak i tak. Reálným předobrazem ovšem byla skutečná postava.

Když jsme o tvé poemě mluvili, naznačil jsi, že se jejím prostřednictvím zároveň tak trochu vymezuješ vůči tvorbě mladé básnické generace, která nastoupila velmi hlasitě a sebevědomě.

Toho sebevědomí si skutečně nelze nevšimnout, ale „drzé čelo“ k mladým autorům odjakživa patří. A nemám s tím žádný problém, jen jejich způsob psaní jde bohužel většinou mimo mě, čtenářsky mě moc nezasahuje. Což je asi v pořádku, naopak by bylo podezřelé, kdyby se mladá generace snažila psát stejným způsobem jako ta naše. A je také dobře, že mají svou už dobře zavedenou platformu v podobě edice Mlat, díky níž můžou seriózně vstupovat do literatury, to mi připadá bezvadné a fandím tomu. Ale jako čtenář nemusím přijmout kdejakou básnickou neobratnost, banálnost sdělení a jazykové humpoláctví. A reagovat můžu i jako autor, například textem okatě se hlásícím ke „staršímu“, ambicióznějšímu způsobu psaní. Volba prastarého žánru poemy byla naprosto vědomá, chtěl jsem, aby šlo o rozsáhlý text, který by se na čtenáře hrnul; aby se na něj hrnula metaforičnost a obraznost, vědomá práce s jazykem, prostě po všech stránkách přiznaná literárnost.

Takže svým způsobem tě mladší básnická generace vlastně inspiruje! Zmínil ses o prázdninách. Teď učíš na střední škole, ale působil jsi i na univerzitě, že?

Ano, celkem tři akademické roky, ale univerzitní prostředí mi úplně nesedlo. To, jak to tam fungovalo, nesouznělo s mým lidským a morálním nastavením, takže jsem odešel a teď už pátým rokem učím na Střední škole průmyslové a umělecké v Opavě. Je to takový úžasný kočkopes: na jedné straně technický živel reprezentovaný strojaři a ajťáky, na druhé umělecká, výtvarná větev. V jedné škole se potkávají myšlenkově úplně odlišné světy a já mezi nimi jako učitel osciluju. A naprosto mě to baví. Musím fungovat jak v uměleckém, tak technicky orientovaném světě, a tím pádem měnit a kombinovat přístupy, způsob komunikace. Jsem tam moc spokojený.

Učíš angličtinu, že?

Angličtinu a češtinu. A momentálně jsem třídním umělecké třídy, mám na krku třiadvacet osmnáctiletých výtvarných umělců. Jsou to grafici, průmysloví designéři a designéři hraček, takže kreativní bytosti. Učím se od nich, oni se učí ode mě… Fungujeme spolu výborně.

Co se učíš ty od studentů?

Právě tu kreativitu. Když je člověk už starší a má rodinu, má tendenci zaplout do pohodlných jistot. Ale díky studentům umění vidím nové věci, na leccos získávám jiný pohled, poznávám umělce, které oni obdivují a já bych o nich jinak vůbec nevěděl. Opravdu se obohacujeme navzájem.

Když jsme se zmínili o angličtině, co tvá překladatelská dráha? Ještě překládáš britskou poezii?

Už dlouhá léta mám rozpřekládaného dalšího liverpoolského autora. V roce 2011 jsem vydal výbor z básní Rogera McGougha pod názvem Někdo přijde a udělá to za mě líp a krátce nato jsem začal překládat jeho liverpoolského kolegu Briana Pattena. Přeložil jsem asi patnáct jeho textů, občas z nich i čtu na autorských čteních, ale na knížku to ještě pořád není.

Neplánoval jsi dokonce antologii liverpoolských básníků?

Plánoval, ale situace se hodně komplikuje autorskými právy. Minimálně dva z autorů, jejichž básně jsem chtěl do antologie zařadit, jsou zastupováni agenty, kteří mají představu, kolik by chtěli za autorská práva, a realizovatelné to prostě zatím není.

Jak se to tedy podařilo v případě knihy Rogera McGougha?

Jen díky tomu, že jsem se dokázal spojit přímo s autorem a on pochopil situaci na českém trhu. Navíc se ukázalo, že Roger má vztah k Česku, jelikož tu koncem osmdesátých let navštívil Pavla Šruta. Měl tedy osobní zájem na tom, aby jeho knížka v českém překladu vyšla, a tak nám dal výraznou slevu na autorská práva. Ale to už se nemusí podruhé podařit.

Je tohle u anglosaské literatury obecně velký problém?

Roger i Brian patří k nejznámějším básníkům v Británii a tam to bohužel takhle funguje. Jsou zastoupeni agentem, s tím jednáte a ten stanovuje cenu za autorská práva. A nám se hrozně těžko vysvětlovalo třeba to, že u nás ta knížka vyjde jen v nákladu pěti set kusů. Ten agent to pořád nechápal, protože v Británii vycházejí Rogerovy sbírky v tisícových nákladech. Je tam známý, kdežto u nás jsou jména liverpoolských básníků víceméně neznámá.

Jak se ti tedy podařilo spojit se přímo s autorem?

Agent poslal návrh smlouvy s tou pro nás nehoráznou částkou, a trochu neopatrně tak prozradil autorovu poštovní adresu. A já jsem na tu adresu poslal ručně psaný osobní dopis, vysvětlil jsem situaci a připsal jsem i svůj e-mail. A on mi – už mailem – odpověděl, že Československo navštívil ještě před revolucí na Šrutovo pozvání, a vzpomínal na to, jak se spolu procházeli předrevoluční Prahou a za nimi šli estébáci a pořád kontrolovali, co tam ten Angličan dělá. A že i proto by chtěl, aby jeho básně vyšly česky. Takže mi napsal – na agenta se vykašli, domluvíme se spolu. A dohodli jsme úplně jinou částku, která pro něj byla almužnou, ale knížka díky tomu u nás mohla vyjít.

Byl jsi za ním i osobně?

Dvakrát. Když jsem byl v Británii, jeden večer jsme se potkali a procházeli jsme spolu moje překladatelské nejasnosti. Roger, ročník 1937, překlady komentoval a vysvětloval mi, jak by chtěl, aby ty básně vyzněly, a já se je pak snažil překládat s vědomím téhle zpětné vazby. Podruhé jsme se potkali v prosinci 2011, když jsme s Perplexem knížku křtili v Londýně. Měli jsme křest ve čtvrti Covent Garden v Poetry Café, kterou provozuje britská Poetry Society. Roger četl spolu se mnou a jako host tam četl Honza Kunze ze své sbírky. Byl to takový básnický trojvečer. Roger tam s námi pak zůstal a bylo to hrozně fajn.

To musel být zážitek!

Pro mě to byl životní úspěch. Roger byl navíc nadšený i tím, jak knížka vypadá, protože v Británii vychází poezie většinou v paperbacku. A najednou mu v Česku, v takové okrajové literatuře, vyjde poměrně opulentně vypravená sbírka. Bylo vidět, že je rád. Doteď si tu a tam píšeme.

Jak se zrodila tvoje vášeň pro liverpoolské básníky?

Na univerzitě jsme měli rodilého mluvčího, který učil praktickou angličtinu, ale tu a tam přišel i s něčím z literatury. A ten měl hrozně rád liverpoolské básníky 60. let sdružené kolem antologie The Mersey Sound. A vyprávěl, že v době, kdy se poezie četla s jazzem, v Liverpoolu ji četli s doprovodem rockové nebo bluesrockové kapely. To mě zaujalo a zapamatoval jsem si i jména těch autorů. A když jsem v roce 2005 byl na Silvestra u kamarádky v Liverpoolu, zašel jsem do místního antikvariátu a koupil jsem si několik Rogerových sbírek. A začal jsem je překládat.

Čím tě jeho poezie tolik zaujala?

Byla to britská varianta beatnictví, opřená o britskou realitu, vtipnější a čtenářsky přístupná – jejich stylu někteří literární kritikové začali říkat „pop poetry“, a asi na tom i něco bude. Konkrétně Roger McGough dokáže jednoduchým způsobem prezentovat ohromně silné příběhy, a právě to se mi na jeho poezii líbilo.

Je pro tebe velký rozdíl číst poezii v češtině a v angličtině, nebo jako vystudovaný anglista prostě přepneš z jednoho jazyka do druhého a vnímáš text víceméně stejně?

Je to rozdíl. Kdykoli čtu poezii v překladu, automaticky si uvědomuju, že před sebou mám jen jistou variantu původní básně. Ne že tahle báseň taková je – beru to jako nějakou její možnost. Jako překladatel totiž musíš vždycky interpretovat. Některé věci se zkrátka nedají přeložit nebo jsou v originálu dvojznačné, a cílový jazyk tu dvojznačnost neumožňuje anebo upřednostní jednu z těch možností. Takže když chci zjistit, jaká ta báseň skutečně je, musím jít do originálu. Sám ale svoje překlady také prezentuju tak, jako že to jsou jen nějaké verze původní básně.

Přestože jsi s autorem konzultoval všemožné detaily?

I tak. Báseň se nedá převést do cílového jazyka na sto procent. Budou tam rytmické odchylky, odchylky ve zvukové rovině, protože některá zvuková řešení se prostě nedají napodobit. A i ve významové rovině nejde báseň převést se vším všudy. V textu můžou hrát roli třeba i asociativní vztahy, které jsou pro britského mluvčího automatické, ale pro nás naprosto neprůhledné.

Takže jde o to, čemu dát v konkrétním případě přednost?

Přesně tak. A protože Roger je velmi dobrý performer a často čte své básně naživo, kladl mi na srdce, aby dobře fungovaly zvukově, při hlasitém čtení. Říkal mi – Hele, já bych chtěl, aby se ty básně v češtině dobře poslouchaly. A úplně mě nepálí, pokud se trochu odchýlí od originálu. A zdůrazňoval, že většina lidí zná jeho básně právě z jeho recitace, z živého čtení, ostatně má i svůj pořad na BBC Radio 4. Tím mě hodně navedl. Soustředil jsem se tedy na to, aby byla báseň pěkně zvukově vystavěná, ať z ní má čtenář nebo posluchač zážitek i v téhle rovině.

Nakolik je tenhle aspekt důležitý pro tebe osobně?

Přihlížím k němu, ale pro mě báseň musí především fungovat na papíře, sama o sobě. Zažil jsem několik autorů, u kterých báseň v živém provedení působila výborně, ale pak jsem ji četl a nebylo to ono. Je bezvadné, když autor dokáže publikum strhnout a dát textu přidanou hodnotu přednesem, rytmikou, hlasem, atmosférou, kterou vytvoří jako performer. Ale pro mě je stejně nejdůležitější, jak vyzní psaný text, jak je silný při čtení v duchu.

Protože ten tady zůstane, kdežto autorské čtení je „teď a tady“, a navíc záleží na mnoha proměnných?

Ano. Autor jednou umře, jeho hlas se nám vytratí z paměti – a zůstane jen text. Takže si dovoluju tenhle skromný požadavek, aby poezie byla poezií na papíře, a co z toho pak autor dokáže vykřesat při čtení, to už záleží na něm. Dá se tam spousta věcí vyhrát, ale i prohrát.

Několikrát jsme se dotkli tématu přátelství mezi básníky. S kým tě pojí silné a hluboké vazby?

Musím říct, že sociální stránka literatury je pro mě strašně důležitá. Jezdím na autorská čtení a vydávám knížky právě proto, abych se potkával s lidmi kolem literatury, je to pro mě společenská činnost. I Perplex je částečně postavený na tom, že vydáváme autory, se kterými se chceme i vídat. Většina básníků, které jsme vydali, jsou pro mě zároveň lidé, které kdykoli rád vidím, a většinu z nich mohu považovat za své přátele. Ostatně Perplex vznikl původně jako skupina autorů a výtvarníků, byli jsme taková kreativní komunita. Její součástí byl i Honza Gřešek, jeden z našich kmenových grafiků, a několik místních výtvarníků, kteří ilustrovali naše první knihy. Ta komunita se už rozpadla, mnozí z Opavy odešli, ale pořád považuju Perplex za širší „rodinu“ lidí, kteří se mají rádi. Kdykoli rád vidím Radka Fridricha, potkáváme se na Zarafestu nebo na Drážďanské ceně lyriky, s Olgou Stehlíkovou a dalšími si průběžně píšeme přes Facebook… Je tu ale jeden člověk, kterého považuju za svoji krevní skupinu, lidskou i básnickou, a v perplexí „sbírce“ mi zatím chybí, a to je Milan Děžinský. Strašně rád bych mu vydal aspoň jednu knížku, protože si sedíme a jeho poezii naprosto respektuju.

Navíc jste oba anglisté a překládáte poezii.

Přesně. Souzníme, i pokud jde o překladatelství z angloamerické literatury, a kromě toho nám Milan editoval Olininu sbírku Vykřičník jak stožár. Takže nám v té partě autorů ještě trochu chybí.

Jak vlastně vzniklo mnohaleté kamarádství s básníkem a muzikantem Honzou Kunzem?

Honza Kunze, Martin Kubík i Honzův bratr Petr, který mimochodem vymyslel název Perplex, jsme všichni chodili do jednoho skautského oddílu, známe se od devíti deseti let. V rámci skautingu jsme spolu vyrůstali, a když jsme dospěli, začali jsme se k sobě vracet a našli jsme si jiný důvod setkávání. Už neděláme morseovku a uzly, ale poezii. I grafika Honzu Gřeška znám někdy od konce základní školy, jsou to zkrátka letitá přátelství. A možná i proto Perplex celou tu dobu drží.

Psal jsi něco už tehdy, na základní škole?

Vůbec. První pokus o báseň přišel až na konci střední školy a samozřejmě to byla naivní rýmovaná lyrika s klasickými atributy typu hvězdy. Víc jsem začal psát až na vysoké. Přitom už na střední jsem byl velkým čtenářem poezie. Vyrostl jsem na české meziválečné literatuře – Nezval, Seifert, Biebl, naprosto zásadní autor je pro mě Josef Hora. A když jsme pak na univerzitě měli interpretační seminář Jiřího Trávníčka, který se v té době ještě nezabýval čtenářstvím, ale právě poezií, poskytl mi zase další vhled, díky němuž se mi pak i lépe psalo. Trochu jsem nahlédl do toho, jak to funguje, do básnické „kuchyně“, a dokonce jsem si samonákladem vydal první sbírky. Prostě se vytiskly na tiskárně, svázaly u knihaře a rozdávaly přátelům.

Mám stejnou zkušenost a zpětně jsem upřímně ráda, že tyhle rané básně nevyšly oficiálně.

Není nic horšího než stydět se za svou prvotinu, o tom by mohl mluvit Holan a mnozí jiní. Ta moje vyšla, když mi bylo už přes třicet, a jsem za to rád. Nemyslím, že by mi něco uteklo, a aspoň se teď za tu knížku nestydím. Byť samozřejmě reflektuje, jak se tehdy psalo, a před rokem 2010 tu měla silnou pozici lyrika.

To jsme se vrátili hluboko do minulosti. Čím žiješ právě teď?

Zrovna rediguju sbírku Daniela Hradeckého Náměstí Práce. V porovnání s knihou Na cvičišti. Bojiště, kterou vydal v létě ve Větrných mlýnech, je to mnohem volnější, abstraktnější text. Daniel mu hodně věří. Už jsem mu editoval dvě knížky, tak vím, do čeho jdu, spolupracuje se nám dobře. Kromě jiného oceňuju, že má sebereflexi a je vstřícný – když mu řekneš „tohle už je navíc, to bych tam už nedával“, souhlasí, zatímco jiní bojují za každý verš a slovo. Text, který mi Daniel pošle, je vždycky kvalitní maso, ze kterého je jen třeba tu a tam oříznout nějaký špek, aby bylo libovější. Náměstí Práce je podle mě jeho nejambicióznější text, čtenářsky náročný, obrazy se na tebe valí a prakticky z každého verše se vynořuje jiný svět. Takže se těším na výsledný tvar a moc mě to baví.

Tohle tedy bude druhý Druhý dech?

Ano. Myslím, že budoucnost Perplexu je v téhle edici, protože nepředpokládám, že ceny papíru a knihařiny půjdou dolů, ačkoli chceme časem pokračovat i v původní kapesní edici s pevnou vazbou. V Druhém dechu bych rád časem vydal i reedici své druhotiny Sbohem malé nic, která se díky nominaci na Literu vyprodala rok po vydání a lidé se na ni občas ptají. A třeba nám jednou něco pošle i Milan Děžinský…