Když přemýšlím nad tím, jaké ti položím otázky, často beru do ruky tvou knihu. Uvědomuji si, že jsem tě zatím neměla možnost vidět číst z knihy, myslím tím z objektu knihy – například v cyklu Fra Stará dobrá mladá krev jsi četla ještě z papírů rukopisu. Je pro tebe důležitý přerod rukopisu v knihu, držet knihu?
Ano, určitě. Zaprvé je to radost. Dává mi to pocit dokončené cesty, pocit, že jsem v bodě, kdy se mohu otočit a podívat se na to, jaký byl ten kousek mého (literárního) života, který se teď logicky uzavřel. Pro mě je sbírka ukončením jedné etapy. Svůj život vlastně vnímám jako etapy, a proto je pro mě vydání knihy důležitá a symbolická záležitost.
Čte se ti jinak z knihy a z papírů nebo třeba z mobilu? Je pro tebe médium důležité pro způsob čtení?
Nerada čtu z mobilu, ani poslouchání z mobilu mi není příjemné – trochu mi to kazí vnímání. A papíry miluju. Se svými texty taky pracuju na papíře. Někde jsem četla, že rychlost psaní rukou nějak koreluje s časem nutným pro formulaci myšlenek. Prý myšlení při takovém psaní je víc uspořádané a produktivní. Začala jsem nad tím víc přemýšlet, když jsem zjistila, že jsou lidé, kteří už léta nic nenapsali na papíře. A někdo ani doma nemá propisky – tohle pro mně bylo wow, úplně šokující. Já mám doma propisky všude.
V tom ti úplně rozumím, fyzické psaní je pro mě taky nutnost. Tvé Tváření na mě působí promyšleně, vyrovnaně, uváženě. Jak sbírka získávala svůj výsledný tvar, bylo s tím hodně práce, skládání, vyřazování?
Nejdřív jsem vymyslela celkový koncept: kolik bude částí, proč a o čem budou. A pak, protože své básně mám vždy skoro všechny vytištěné, jsem je jen rozložila před sebou na podlaze a roztřídila podle částí. A pak jsem si ještě dala práci s pořadím. Soubor, který jsem poslala do Protimluvu, se moc neliší od konečné podoby knihy. Dvě nebo tři básně jsme vyřadili a ještě asi ve dvou jsem přepsala nějaké verše. Nepřišlo mi to jako těžká práce, vysvětlila bych to tím, že byl ten správný čas uzavřít toto tvůrčí období. Stalo se to jakoby samo. Určitě ale nebudu říkat, že pro editorku to bylo stejně jednoduché. Markétě Kročilové se skvěle podařilo zachránit moji „nemateřskou češtinu”.
Bylo těžké práci na rukopisu zastavit a říct: ano, teď to může jít do tisku?
Ne, s tím vlastně vůbec problém nebyl.
Hodně zajímavých věcí o tvé autorské práci padlo v rozhovoru s Janem Škrobem pro Tvar, na který tu ráda přidávám odkaz. Tento Ravt má téma Jazyk jako druhý domov, což přímo navazuje na tvé stěhování do jiného jazyka, o kterém v rozhovoru mluvíš. Můžeme teď už říci, že jsi „přestěhovaná“, bylo pro tebe vydání knížky symbolické, jako nějaký milník?
Ano ano, jak jsem říkala, vydání knihy je pro mě symbolická záležitost. Zvlášť, když je to moje první kniha v jiném jazyce. Vidíš, už ani nechci říkat „v cizím jazyce”. Čeština mi přece není cizí. Hledám to správné slovo… Když ne mateřština, tak macešština? Rozhodně je to hodná macecha, pořád mi dovoluje chybovat. A ano, jsem tady doma, a nejen po jazykové stránce.
Ve sbírce nezní jenom čeština, ale čeština je rozhodně dominantní. Je vidět, že ji jako básnířka pozoruješ, ohmatáváš. Jaký „druhý domov“ je pro tebe čeština, je útulná, chladná…jiná?
Cítím se velice útulně všude, kde zní slovanský jazyk. Je to takový velký domov, komunita, kde se nebojím ztratit, protože vím, že vždy aspoň něco pochopím. V češtině se cítím zabydlená, mohu si v ní tady se vším poradit. Je to prostě můj jazyk.
Přemýšlím nad tím, že pro spoustu autorek a autorů je nesmírně podstatné publikovat, ale vystupovat veřejně je pro ně velmi stresující. Živá prezentace je ale důležitá a skoro všichni se nakonec odhodlají. Ty jsi básnířka i performerka – je pro tebe živé čtení náročné nebo třeba přináší i nějakou úlevu?
Přináší mi to hodně energie – nabíjí mě to. Na Ukrajině jsem začínala přednášet básně právě na slamových scénách, a teď už je to 14 let, co čtu před lidmi. Občas ještě mohu cítit nějaký náznak stresu, ale ten se rychle vytratí se začátkem čtení. Neznamená to ale, že jsem si vždy jistá, že můj přednes je skvělý a zajímavý pro posluchače. Nikdy přesně nevím, co všechno bylo dobré a co nebylo. Já prostě do my best, emočně se do toho vkládám, snažím se napojit na publikum. Zkrátka, dělám to, co pro výsledek mohu udělat, a s tím ostatním si nedělám starosti, protože to stejně nezměním.
Navazuju logicky otázkou, zda pro tebe je namáhavé, že teď všude „musíš“ číst česky? Jak snadný nebo složitý je kontakt s českým publikem?
Na čtení v češtině jsem si už taky zvykla. Zvykla jsem si i na to, že se občas zapomenu snažit o lepší přízvuk, že mohu nesprávně přečíst nějaké slovo, něco špatně vyslovit. Stává se to. Vždy doufám v pochopení a citlivost publika. A myslím, že moji posluchači takoví jsou. Dívám se na lidi, když čtu, a vidím zájem. V tomhle pro sebe nacházím podporu.
V doslovu k tvé sbírce Adam Borzič krásně popisuje, jak je tvoje čeština pro českého čtenáře poezie objevná, stejné pozorování učinili i Jiří Macháček a Jan Škrob. To je ovšem velmi specifické, vysoce vnímavé publikum, navíc také básníci. Musela ses vyrovnávat i s méně vnímavými, případně zcela nechápavými reakcemi?
Nějaká paní mi jednou po čtení řekla, že můj přízvuk odpoutává pozornost od mých básní a že by je měl číst někdo jiný místo mě. Přišlo mi to strašně bizarní, že někdo může takhle mé čtení okomentovat. Beru to spíš jen jako vtipnou historku k vyprávění, ale zároveň uznávám, že přízvuk může odpoutávat pozornost od mých textů. Taky k nim ale může něco i přidat. Je možné, že i další lidé si něco takového říkají po mých čteních. Ale, jak jsem říkala, doufám v pochopení.
Myslím, že většina publika oceňuje, že tvé básně slyší z tvých úst, s tvým autorským gestem. Nakonec proto přece na autorská čtení chodíme.
Tvoje poezie ve sbírce Tváření je hodně fyzická, týká se intimní reality, deníku těla v radosti i v bolesti. Často ohmatáváš ve verších tělo až anatomicky, hodně tvých textů popisuje polohu a stav těla, pohyb nebo úplné choreografie. Když píšeš, pohybuješ se?
Ano, nápady k básním často přicházejí, když jsem na cestě. A nejen k básním. Hodně mých tvůrčích nápadů se zrodilo v pohybu. Najít čas na procházku o samotě – to je jedna z nejlepších věcí, které mohu pro sebe udělat. Když na to nacházím čas pravidelně, cítím se víc vyrovnaná, soustředěnější a v klidu. Dává to prostor myšlenkám, které často nejsou slyšet za všemi úkoly a povinnostmi, kterým věnuju svoji pozornost během dne.
Tělesnost v mých textech asi odráží to, že neumím o sobě přemýšlet mimo tělo, neumím se od něj oddělit. Fascinuje mě myšlenka, že máme celý život stejné tělo, že, například, moje ledviny jsou úplně ty stejné, které jsem měla, když mi byly tři. Já si připadám jako úplně jiný člověk než ten, kterým jsem byla před patnácti lety. Změnila jsem stovky svých názorů, ale tyhle kosti, tenhle jazyk, oči – ty jsou stejné. Ano, zní to jako samozřejmost, ale když se na tom soustředím, začíná mi to připadat jako kouzlo.
Své básně spojuješ s performancemi, které můžeme vidět na tvém instagramovém účtu @i_zahladko. Bude se Tváření multimediálně ještě rozvíjet?
Budu pokračovat s videy k básním. A nakladatelství Adolescent zakládá kazetový label, kde v půlce prosince vyjde i kazeta s mými básněmi a hudbou/zvuky. Tam si pohrávám s tématem označování, s nálepkami, kterými sebe a ostatní lidé někam zařazují. Pro mě je to jako odnož tématu „tváření“. Budou tam i některé texty ze sbírky.
Kde tě můžeme v brzké době vidět, co chystáš?
To ráda povím a zvu i čtenáře. Před pár měsíci jsem se připojila k literárně-hudebnímu projektu nazvanému udk:IRMA, který se věnuje tvorbě zapomenuté dekadentní spisovatelky Irmy Geisslové. 17. listopadu večer budeme mít akci v kavárně Muzea Hudby. Na programu máme kyborgský manifest vlakové dopravy, low budget operu, hudební jam pro všechny. Své texty tam číst nebudu, ale budu dělat jiné zajímavé věci.
Pak 10. prosince bude vánoční večírek nakladatelství Adolescent, během kterého proběhne i křest výše zmíněné kazety. Plánuju tam performativní čtení. Detaily budou brzy na sociálních sítích.
Ale v úplně nejbližší době se můžeme potkat na akci v rámci festivalu Den Poezie – 12. listopadu od 16:00 budu číst ze své připravované sbírky na bytové akci Antonína Petruželky. Adresu si z hlavy nepamatuju, ale na webu festivalu dá se to najít v programu. A to bude letos asi všechno. Asi.
Já bych mohla nyní ještě přidat tvé čerstvé online vystoupení v pořadu Jedna báseň, třeba pro ty, kteří to mají do Prahy daleko, ale rádi by tě viděli. Každopádně ti přeju hodně vnímavého publika a velké díky za rozhovor i básně v tomto čísle Ravtu, které tímto našim čtenářkám a čtenářům doporučujeme.
Děkuju taky, užila jsem si to.