Rub
Alice Koubová

I naše štěstí je politické

Britský divadelní teoretik Tony Fisher tvrdí, že umění je politické především proto, že disponuje funkcí estetické výjimky. Toto tvrzení v sobě nese tři sdělení. Za prvé, politickou sílu díla nelze měřit jako poměr mezi úmyslem tvůrce a dopadem na diváky. Političnost literatury není lineární kauzalitou. Za druhé, kauzalitu zároveň nemůžeme kompletně odmítnout.

Drobná publicistika – Slovo
Z čísla 16/2023

I naše slzy jsou politické,

říká Édouard Louis v předmluvě knihy Didiera Eribona Návrat do Remeše. Popisuje, jak skrze Eribonovu knihu pochopil, že sebepojetí jeho matky a násilí, kterému čelil jako dítě, nebyly problémy jejich individuálních životů, ale problémy systémové nespravedlnosti, společenského vylučování, nadvlády a sociální reprodukce. Lidská ontologie je díky sociální normativitě dána negativně, říká Louis – nejsme tím, co děláme, ale tím, co jsme neudělali, protože nám v tom bránily sociální bariéry. Je-li lidské bytí určeno politickým vyloučením, pak cílem umění je podle Louise tuto sociální realitu měnit. Jsme tvarováni vnějškem, jsme negativním doplňkem možností daných sociálním řádem, a posláním umění je pak politicky působit proti tomuto tvarování za účelem dosažení žitelného života. Louisovy příběhy se pohybují v tomto prostoru mezi nežitelným a jakžtakž žitelným životem.

O něčem „více než žitelném“ jeho příběhy nevyprávějí. Louis v tomto smyslu cituje v záhlaví jedné ze svých knih Imreho Kertésze:

Štěstí je patrně příliš prosté, než aby se o něm dalo psát […], šťastně prožívaný život je život beze slov. […] psát o životě znamená o životě uvažovat a uvažovat o životě je totéž jako zpochybňovat jej, vlastní životodárný zdroj přitom zpochybňuje jen ten, koho tento zdroj dusí.

Lze ale myslet a literárně uchopovat život jinak než jako zdroj ohrožení, které je nutné vydržet, přežít, ustát – a zůstat přitom politický?

Britský divadelní teoretik Tony Fisher tvrdí, že umění je politické především proto, že disponuje funkcí estetické výjimky. Toto tvrzení v sobě nese tři sdělení. Za prvé, politickou sílu díla nelze měřit jako poměr mezi úmyslem tvůrce a dopadem na diváky. Političnost literatury není lineární kauzalitou. Za druhé, kauzalitu zároveň nemůžeme kompletně odmítnout. Není pravda, že by umělecké dílo mohlo dosáhnout totální apolitické autonomie vyvázané z politicko-společenského řádu. Taková autonomie by přinesla umění exkluzivitu a zároveň i naprostou zbytečnost. Zatřetí, pokud řekneme, že úplně každé umělecké dílo je politické, protože nějak pojednává téma lidských vztahů a uspořádání moci, řekli jsme zase naopak natolik moc, že jsme neřekli nic. Místo toho je, jak Fisher říká, umělecké dílo prostorem vyjmutým ze sociálního řádu, nicméně nikdy ne zcela. Je autonomní tak, že je zároveň sociálním řádem prorostlé. Právě ve využití této výjimečnosti povětšinou spočívá jeho politická síla.

Totéž platí nejen o umění, ale překvapivě i o člověku samém. Lidská zralost spočívá v dosažení autonomie, ale nic takového jako autonomie neexistuje. Pro člověka by bylo nežitelné, kdyby se emancipoval až do stavu nezranitelnosti a naprosté nezávislosti. Zároveň jsou sociální podmínky často zdrojem nežitelnosti jeho života. Tento paradox a dvojznačnost není možné a ani politicky bezpečné vyřešit. Umělecké dílo stejně jako příběh individuace svůj paradox umisťuje do centra a dělá z něj prostor experimentu a nepředvídatelnosti. Umění je politické díky své nepředvídatelnosti, nikoli záměru. Tento fakt vnáší do umění i procesu individuace překvapivý prvek: kreativně přetvořit nástroje podmanění v prostředky osvobození nemusí být bez radosti, bez excitace. Je tedy možné říct, že politické umění stejně jako osobní příběh tváří v tvář vztahům moci neoperuje pouze mezi nežitelností a žitelností, ale jeho možnou dimenzí je přebytek, štěstí.

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

  • Rub
    Alice Koubová

    Ani chápat, ani nechápat

    Literatura traumatu, která takovouto proměnu nepřináší, je zbožím, jež se možná dobře prodává a vděčně konzumuje, ale trauma zneviditelňuje. Intelektuální hráči, kteří naopak trvají na tom, že trauma je definitivní mlčení a nenávratná destrukce, se velkou oklikou vracejí k názorům lékařů z poloviny 20. století.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 14/2023
  • Rub
    Alice Koubová

    Debaty o utrpení

    Racionální, suverénní a silní se nesnižují k tomu, aby reduktivně dělili svět na dobro a zlo, zajímá je kritická debata, takže dělí svět na normální lidi a úchyly.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 12/2023
  • Rub
    Alice Koubová

    Podoby subverze

    V době pozdního reálného socialismu směřoval Vyskočil se svým principem svobody proti institucionalizaci, svým praxím říkal zkoušení a pokoušení, nikdy ne „metoda“; místo divadla provozoval „Ne-divadlo“, ne-předvádění se, ne-reprezentaci, ne-spektákl; místo herectví podporoval autentické jednání.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 10/2023
  • Rub
    Alice Koubová

    Trestající kultura

    Přijmout pozici systémově postiženého znamená možnost začít tlačit na změnu, ale zároveň se v jistém smyslu vyloučit, postavit se proti společnosti jako oslabený.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 8/2023
  • Témata společenské důvěry, spolehnutí se na systém, instituce nebo okolní svět patří v české společnosti mezi ta hlubinně problematická.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 6/2023