Tento Ravt se věnuje tématu „paměti básně“, to znamená, že vychází z předpokladu, že poezie uchovává důležité události podobně jako jiné formy dokumentace. Dělá to samozřejmě vlastním způsobem, s využitím všech možností jazyka jako nástroje vyjádření, hodnocení, performance…atd. Antologie Toto je môj coming out je čerstvým počinem, který se v literární paměti právě teď usazuje. Uvažovali jste při jejím vzniku a sestavování právě o tom, že se stane nějakým předělem, milníkem, možná majákem pro queer autorky a autory?
Aleš Kauer (A.K.): Pokud je v něčem tato antologie důležitá, tak v tom, že maže hranice mezi minoritou a majoritou. Přispělo nám do ní mnoho autorů, kteří nejsou queer, svým publikováním tedy vyjádřili soucit. Na nějaké hlubší uvažování nebyl čas, knížka byla vydána 51 dnů po střelbě. Bezprostřednost, okamžitá reakce a semknutí, to všechno bylo velmi důležité jak pro nás, tak pro širší veřejnost, protože nikdo netuší, zda jeho dítě nepřijde zítra nebo pozítří s coming outem a nebude potencionálním terčem nenávisti.

Atrin Matuštík (A.M.): Vnímám kolem sebe obrovský hlad po queer reprezentaci, které se nám zatím v Česku moc nedostává, takže jsem určitě doufal, že by antologie mohla hrát výraznější symbolickou roli, v nejlepším případě se stát podnětem pro další projekty. Z nějakého historického hlediska, že tady zaznamenáváme přítomný moment pro další generace, jsem nad tím neuvažoval.

A jak to vnímáte teď, když jste si (možná) oddechli v tom smyslu, že kniha je na světě a má svou odezvu, zkrátka literárně žije? Nebo naopak – její existence otevřela nová témata a bude pro vás znamenat další literární či kulturní práci do budoucna? Inspirují vás reakce?
A.K.: Odezva byla obrovská. Nakladatelství není zvyklé na takovou vlnu zájmu. Osobně je mi to spíš trochu líto vůči ostatním titulům. Troufám si tvrdit, že v nakladatelství máme podobně zajímavých knížek hned několik. Trochu jsme ten boom ale očekávali, proto jsme hned od začátku deklarovali, že ty rychle vydělané peníze musíme nějak smysluplně vynaložit. Zalátali jsme dluhy, které vznikly u jiných knih, a zbytek, tedy 10.000 Kč, jsme odeslali organizaci Jsme fér. Myšlenku jsme proměnili v hmotnou pomoc. Tato nadstavba je na knize také unikátní.

Návaznost? K tomu by se mohl lépe vyjádřit Atrin, který překládá poezii trans autorů. Některé texty už jsem četl a jsou skvělé, dokonce jsme z Atrinových překladů udělali výstavu v Jihlavě i Praze a mluvili o ní v rámci oslav 15. narozenin nakladatelství Adolescent. Myslím si, že by to bylo víc než důstojné navázání na antologii TJMC.

A.M.: Jsem moc rád, že má kniha tak široký dosah a dostala se i k lidem, kteří by si normálně sbírku poezie nekoupili. Do budoucna se těším hlavně na další počiny některých autorů, například Jan Horský chystá debutovou sbírku, která by měla vyjít také u Aleše.

Je něco, co vás v dosavadním přijetí antologie vysloveně zarazilo, rozčílilo, zklamalo? Co vás naopak potěšilo?
A.K.: Řeknu to trochu obecněji. Zarazily mě moje vlastní myšlenky. Při uvedení v Praze visela nad mojí hlavou otázka, kterou mi mimo diktafon položila v rámci jiného rozhovoru novinářka: „… opravdu můžu před uvedením knihy publikovat to, co mi teď říkáte? A mohu tam uvést adresu kavárny? Nebojíte se, že vám tam někdo naběhne?“ Permanentní strach, dnes se říká menšinový stres, je součástí našich životů, takže ne, nebál jsem se, ale při vstupu jsem si pro jistotu zmapoval prostor…

A.M.: Potěšilo mě, jak se vydařilo uvedení knihy v Q Café, atmosféra byla opravdu skvělá. Obecně se zatím setkávám jen s pozitivními reakcemi.

Antologie mívají různé ambice – myslím literární. Tento projekt je samozřejmě jiný, ale přitom je to stále výběr, tj. museli jste básně, které otisknete, vybírat z mnohem většího množství příspěvků různé autorské zralosti. Jak je pro vás důležité, co si o antologii bude myslet literární kritika?
A.K.: Já doufám, že literární kritika pozná, že naše antologie je jako punková písnička, která musela vzniknout přes noc, která nemusí být melodická, ani vypiplaná do poslední noty, nemusí se v ní zpívat, stačí, když se bude křičet.

Pochopitelně bylo důležité vytřídit zrno od plev. Kladli jsme si za cíl, aby byly básně tematicky i formálně rozrůzněné. Lyrické pasáže střídá zlost, vztek, bezradnost, ale i humor.

A.M.: Není to pro mě tak podstatné. Při výběru jsem postupoval tak, že jsem si nejdříve při pročítání textů poznačil ty, které by v knize určitě měly být, což už vytvořilo dost výrazný a pestrý základ. U ostatních textů jsem se pak rozhodoval i podle toho, jak v kontextu toho celku obstojí literárně, jak rezonují s ostatními texty, co tam třeba vnáší nového.

Máte v plánu nějaké besedy, další společná živá čtení, nebo – pokud by vás například někdo pozval, abyste o antologii promluvili, váhali byste? Pokud ano, proč? Nebo byste to naopak uvítali a mrzí vás, že taková pozvání zatím příliš nechodí?
A.K.: Nabídky pochopitelně přijímáme. O antologii jsme mluvili na Protimluv festu v Ostravě, to bylo ještě v době příprav. Vystoupili jsme s Atrinem na večeru Třebíč Pride a něco málo k ní řekli. S Honzou Spěváčkem o ní budeme mluvit v alternativním prostoru MB 24 grafické školy v Jihlavě. A dostali jsme také pozvání na Svět knihy, kde budeme knihu prezentovat.

A.M.: Pozvánky chodí, bohužel já se literárního života poslední dobou moc neúčastním, takže spíš doufám, že se toho tématu chopí ostatní.

Podařilo se podle dosavadního přijetí antologie to, o čem píše Atrin v ediční poznámce k antologii – dát hlas lidem, jejichž právo na vyjádření a způsob tohoto vyjádření je ve veřejném prostoru často komentován velmi stereotypně a odmítavě?
A.M.: Zatím jsem nezaznamenal žádné nenávistné reakce, takže to minimálně vypadá, že poezie je dostatečně marginální a specifická, abychom se v ní mohli bezpečně vyjádřit. Nakolik antologie opravdu naplňuje tu ambici reprezentace queer zkušenosti, to musí posoudit čtenáři.

Jaký další krok byste si sami pro LGBTQIA+ literaturu přáli? Aby byla silnější o sobě nebo aby byla přirozeně součástí „jedné literatury“, která se nebude určovat identitou autorů?
A.K.: Být součástí jedné literatury je fajn představa, ale abychom se k tomu dopracovali, musí se o nás přestat mluvit jako o lidech jiné kategorie. Pak se můžeme bavit třeba o tom, zda by bylo dobré, kdyby queer poezie byla součástí jednoho literárního toku. Nevím, zda by bylo dobré ztratit svoji queer osobitost. Ale tohle jsou podle všeho úvahy do daleké budoucnosti. Bohužel.

A.M.: Jedna univerzální literatura mi čím dál víc připadá jako pohodlná lež. Vytváří to představu, že literatura bez přívlastků mluví za všechny, je určena pro všechny, má nějaké obecně platné kvality, jako by každý autor nebyl nevyhnutelně omezený svými okolnostmi. Přál bych si, aby se mnohem více pozornosti věnovalo čemukoli, co tento status quo narušuje.

Děkuji za vaše odpovědi. Jsem si vědoma, že to téma jsme sotva nakousli. Ale důležité je, že v paměti teď je a díky vašemu projektu i zůstane.