Prahu a Vídeň nespojují pouze železniční koleje, ale v literární oblasti se stávají jejich nepřehlédnutelnou spojnicí aktivity Ondřeje Cikána kolem nakladatelství Kētos. Snad ještě oddaněji však tento původně klasický filolog cestuje časem, aby zasnuboval starověk se současností. Svou estetiku deklaroval v Manifestu Múzismu (2021), dosud nejjasněji se zaskvěla v „sandálovém velkofilmu“ Menandros & Thaïs (2016) na motivy jeho románu. A v režijním tandemu s Antonínem Šilarem letos expandoval také na česká divadelní prkna: Divadlo X10 uvádí pod názvem Gorgó Cikánovo drama na motivy báje o „zkamenělé svatbě“ Persea a Andromedy – s poraženou Medúzou v pozadí.

Jestliže jste si daný mýtus oprášili četbou Ovidiových Proměn, abyste mohli chytat, čím se od něj Cikán odchýlil, nebo jste se honem rozpomněli na scény z angloamerického trháku Souboj titánů, nic z toho nebylo potřeba. Hra začíná po cimrmanovsku přednáškou. Místo divadla se ocitáme na zahraniční konferenci, kde nám fórum expertů zevrubně převypráví jak původní příběh, tak jeho autorskou inovaci. Aby byl posílen univerzalismus tématu, experti přepínají mezi cizími jazyky a plynulou češtinou a především – vidíme je jen v podobě kamenů. Jediná živá je postava moderátora, později sluhy, který je komicky obíhá s mikrofonem, ba několik dotazů zazní i od kamene sedícího v publiku.

Perseus bývá vnímán jako ten, kdo zabil Medúzu, potom co se v jeho lesklém štítu zalekla vlastního pohledu, který vše živé proměňoval v kámen. Pomocí její hlavy pak proměnil Atlanta v pohoří Atlas a na okřídlených sandálech přeletěl k břehům Etiopie, kde vysvobodil princeznu Andromedu, jež měla být obětována mořské příšeře. Princeznu si následně vzal za ženu a při svatební hostině nechal zkamenět ještě i jejího původního snoubence Phínea s celou družinou. Perseus, žárlivý Phíneus, pasivní krásná Andromeda a její protřelejší matka Cassiopea, to jsou čtyři hlavní postavy Cikánovy hry (o otci se dozvídáme pouze to, že někde chlastá). A přece tou nejzásadnější postavou se zdá být již zabitá a nepřítomná Medúza.

Připomeňme si, že i tato nestvůra s hady místo vlasů bývala kdysi krásnou. Když ji ale jednoho dne znásilnil Neptun v chrámu Minervy, bohyně ji absurdně potrestala proměnou v obludu za znečištění chrámu. Cikánova verze přichází s hypotézou, že Perseus, Medúzin vrah, ji původně miloval. O Andromedu zájem kupodivu nejeví, Phíneus ho nechává netečným, ba nakonec v afektu povraždí hrající si nymfy. Cikánův Perseus (suverénně ztělesněný hercem Jakubem Gottwaldem) připomíná téměř bezdomovce nebo tuláka s výrazným zavazadlem a většinu hry zaujímá jednu a tu samou melancholickou pozici. Řeklo by se, že má zkamenělé nitro. Po šest dějství na sebe v zadním plánu strhává pozornost promítané moře. Je po lásce, je i po vraždě, jsme daleko v Etiopii… Hra jako by začala, když už vše podstatné skončilo.

Pořád tu nicméně prodlévá Perseův kufr. Pokaždé když ho smutný muž nakrátko pootevře, jako by otevíral Pandořinu skříňku. Tu spadne reflektor, tu jakási trubka. Chvíli není jasné, jestli je to vůbec režijním záměrem, nebo se scéna bortí sama od sebe. Pak se divák dovtípí, že v kufru se jistě skrývá Medúzina hlava. A o to víc zafunguje moment, když Perseus konečně kufr otevře a zmizí v něm on sám, propadne se jím pryč ze scény. – Aby se nám následně zjevil nahý a v plné síle, v okřídlených sandálech, se štítem a přilbicí. Pohnutý k vraždě nymf.

Téma křivdy, traumatu a jeho destruktivity zastiňuje všechno ostatní. Cikán se přitom programově vyhýbá tomu, aby mýtem konfrontoval současné společenské problémy, z hlediska Manifestu Múzismu by to nejspíš považoval za reduktivní. Drží se bezpečnější „romanticko-klasicistní“ pozice. Výchozí rozervanost Persea je pro něj dostatečně univerzální a prvky z nynějška využívá spíše instrumentálně, aby dal najevo jejich podřízenost záměrně mramorové věčnosti. V Cikánově světě jsme všichni trochu v Pompejích a vzduch je naše láva. Přesto už samotná revize mýtu by v jiných dobách nemusela fungovat tak jako dnes a Cikán se šťastně, i kdyby nevědomky, dotýká čehosi bolestného pod hladinou známých příběhů: Je z toho cítit stesk po něčem, co jsme sami zabili a co už předtím bylo znesvěceno metafyzicky.

Po pár dnech nevím, co se vlastně ve hře dělo dalšího. O co šlo princeznině matce, proč se Phíneus pořád tak pitvořil (jen vím, že se jednou půvabně změnil v hada) nebo jakou roli tu hrála Andromeda (krom toho, že se místo svatby se svým zachráncem dočkala odmítnutí). Byl jsem s Perseem pod jeho skleněným zvonem a neměl jsem ho rád. Finální průniky divadla a videa mi nechtěně splynuly s jinou kultovní hrou, která měla letos na podzim po pětačtyřiceti letech derniéru, a totiž s Kouzelným cirkusem na principu laterny magiky v režii Evalda Schorma. V obou případech jeli tvůrci kvůli potřebnému záběru až k moři, aby tam natočili éterickou krasavici (v Schormově případě Venuši coby znak nesmrtelné krásy). Zde se na závěr objeví na mořském útesu Andromeda a marně se vyznává Perseovi, jak moc ho miluje – silněji než její hlas však promlouvá kamenný útes: To poslední, co nás ještě spojuje s tím, co jsme ztratili. A co nás pod závojem sentimentu mění v nestvůry.

Ondřej Cikán: Báseň Andromedy z divadelní hry Gorgó

Můj Persee! Můj milý!

Kůň ti zblednul, hvězd
Už nedosáhne, jeho marný let
Už zesinal, je dávno pohřben
Pod hladinu mlčícího moře.

A pod převisy bezesvětlých skal
Se rozpínají pole suti, v stínech
Navždy ztracená. Jen rozházené
Lopaty a sbíječky a bedny

S trhavinou místy zalesknou se
Jak černé ptactvo v průrvách hnízdící,
Tiše, temně k sobě přitulené,
Jak noční bazar v Aksumu.

Přiletíš? Přiletíš ke mně?
Ó, čekám na tebe, miláčku!
A hrozně tě miluji!

Můj Persee! Můj milý!

A já pláču a čekám tu sama jen na tebe
V hlubinách, kde všechno zmrzne, i ve vlasech
Vánek, i nahřáté slzy, jež vařící
Tváře mi rosí. A strašlivý strach.

Noc. V tom tak tiše a lehounce protkáváš
Ovzduší, líbezně přelétáš útes,
Hned blížíš se ke mně, hned odlétáš zas,
A hned vznášíš se nade mnou přesně. Mně třesou se

Rty, a já vidím tvůj stín, a jak onen
Netvor hned vrhám se za ním a trnouc
Sténám svou láskou a bolestí řvu. –
Zakroužíš, pohlédneš do hlubin lomu

A uzříš mě tam!
Ó, a já na tebe čekám, miláčku!
A hrozně tě miluji!

Můj Persee! Můj milý!

Ztěžkneš jak balvan,
Zapomeneš rozpínat perutě
A jako plod ovoce řítíš se k zemi.
Vidím světlo tvých očí a už nikdy se nepohnu.

A ty hloubíš do moře jámy až ke dnu
A hledáš v nich krásu, jež ve dne
Se sluní a v noci se v kamení skrývá.
A navrtáš skály a vzplanuv ne pro mě,

Výbuchem trháš obrovské bloky a mě.
A moje ústa jsou porphyr.
A moje ňadra jsou mramor.
A konečně, konečně upustíš od svého strašného hledání

A začneš mě milovat!
A vezmeš si mě!
A nikdy tě nezapomenu.