07_poezie
Miroslav Pech

Tisíciletý čáp marabu

Pozoruješ zvíře,
které si právě vyskočilo k tobě
na postel
Neustále si saháš do úst
přerostlým nehtem na palci
Podej mi toho kocoura, zahuhláš

Beletrie – Poezie
Z čísla 4/2022

MARABU (rozepsaný cyklus)

1.

Té noci, kdy starý rok
přehoupne se v nový
– za burácení a ostrých ran
roztáhli světelní pavouci své dlouhé nohy
po obloze a nechali je stékat k zemi –
se jeden velmi starý marabu
zabarikádoval v domě u silnice,
a když ho na druhý den rodina objevila
– bylo nutné, aby se dva muži vší silou
opřeli do dveří, před nimiž stála těžká almara –
blábolil cosi o válce a vojácích, kteří po něm
jdou,
aby z něj oškubali zašlé peří,
aby jeho vetché tělo rozstříleli na cucky

Tehdy se věkovitý marabu nadobro pomátl
a rodina jej přenesla do jiného domu

 

2.

Co se děje v té nemocí poničené mysli
když minuty a hodiny zíráš do stropu
do neurčita?
Kudy bloudíš?
A máš na svých cestách
opět silné a zdravé nohy?
Ne tyhle hrstkou svaloviny obalené tyčky
v sevření tenké kůže
nohy podléhající tahu
zkracujících se šlach
A když usneš
poznáváš své známé
aspoň ve snech?

 

3.

Dcera mi večer předváděla jak chodíš
Je jí pět let
Tobě osmdesát osm
Pokrčila nohy
a ztěžka je sunula
po koberci
Nemohl jsem si pomoct
a začal se smát

Před spaním jsem jí četl pohádku
a když pak vedle mě oddychovala
křehká a zranitelná
jak dokážou být pouze děti
nebo velmi staří a bezmocní lidé
vzpomněl jsem si
jak na roztřesených nohách
stojíš ve dveřích
tisíciletý čáp marabu
s prověšenou plenou

 

4.

Vnukovi jsi vyhrožoval zabitím
dceři jsi dal zezadu pěstí
Můj bratr je po smrti
pravděpodobně o tom nevíš
Co by si pomyslel
kdyby zjistil
že se o tebe máma stará
krmí tě
a přebaluje
jako kdybys ani
nebyl jejím otcem
ale dalším synem?

Pozoruji své malé dcery
a říkám si: Buď na ně hodný
protože ony jsou
tím nejlepším
co z tebe vzešlo

 

5.

Musíme dodržet
babiččino přání
Nechtěla abychom
tě k ní jednou ukládali
Budeš odpočívat sám
stejně jako ona
A jestliže mě
nepřežiješ
zapálím ti
o dušičkách
svíčku

 

6.

Ach, marabu, který jsi kloval, štípal,
ve strašlivých záchvatech vzteku
probodával, trhal a ječel do ochraptění
ony příšerné rozsudky
Tvá dcera mi vyprávěla o dni, kdy se s mou
malou sestřičkou nadobro odstěhovala
z domu,
v němž vyrostla, smála se a plakala

Odehrálo se to nějak takhle:

Holčička nebyla k utišení a on prohlásil,
že je třeba ji pořádně zbít, protože jen tak
přivedete člověka k rozumu, pokoře, slušnosti,
jen tak z dívenky vyroste slušná žena
A marabu vstal z kostěného trůnu, mávl
černými křídly
a natáhl po batoleti své ostré drápy
Dcera se mu postavila, aby své dítě ochránila,
a když to slyšela a viděla její matka, též
přiběhla na pomoc
a obě bránila před běsnícím netvorem

Co naplat, musel jsi je zbít všechny

Poté matka sebrala prvorozenou
a pustila se do budování
vlastního hnízda

 

7.

Hádám že na té fotografii
je babičce tak patnáct šestnáct
v ruce drží natrhané kytky
a v obličeji má zasněný výraz
Možná zrovna myslela na tebe
který jsi odjel ze Slovenska
aby sis tu odkroutil
povinnou vojenskou službu
Musel jsi ji okouzlit
to je jasné
Ale já si pamatuju
že se před tebou
na noc zamykala
a nikdo ti neříkal táto
nikdo ti neříkal zlato
aspoň o tom nevím
Vždy jsi byl dědek.

 

8.

První dceru, mou matku, jsi přijal
Druhou jsi vzal na vědomí
až tři týdny potom,
co se narodila
Až tehdy ses
na ni podíval

Pak už jsi babičku posílal na potraty,
protože každá žena,
která měla víc jak dvě děti,
byla pro tebe množilkou

Di od nich! slýchávali jsme jako děti
pokaždé, když ses k nám přiblížil
Babička, máma, teta,
všechny střežily
ta ohrožená mláďata

 

9.

Ležíš a před tebou
na zdi obraz
Žena v klobouku
si máchá nohy
ve vodě

Dýcháš otevřenými ústy
propadlé tváře pokrývá
bílé strniště
Máma luští tajenky
v chytrém telefonu

Chodidla ve vodě
rákosí a hlína
lekníny na hladině
Prosím tě, vypravíš ze sebe,
přepni to na jinej program,
tohle je strašný

 

10.

Na starých fotkách
vidím mladou dvojici
Babičku jsem miloval
tebe dodnes neznám
Přesto je tvá krev i mou krví
Tvůj hněv mým hněvem
Tu a tam na mě ze zrcadla hledí marabu

Ať tvůj hrob není mým hrobem

 

11.

Pozoruješ zvíře, které si
právě vyskočilo k tobě
na postel
Neustále si saháš do úst
přerostlým nehtem na palci
Podej mi toho kocoura, zahuhláš
Jsi kost a kůže,
tvrdíš, že nemáš hlad,
že už jsi jedl,
ačkoliv netušíš,
co bylo před
pěti vteřinami
Při pohledu na podivínsky
vyhlížejícího staříka
kocour zavrtí ocasem
a radostně štěkne

 

12.

Chtěla se s tebou rozvést
ale rodiče jí to nedovolili

Máma mi vyprávěla,
jak si hrála u své babičky,
která celé dny pletla
Pojď domů, řekl jsi dceři
Nechtěla
Tak jsi ji zbil, až se
strachy počurala

Neměl k nám žádnej vztah,
pokaždý když mamka
odjela do lázní a nechala
nás s ním samotné,
plakala jsem po nocích do polštáře

Ty ji teď celé dny a noci voláš,
když tě ohrožují příšery,
které my nevidíme
A mámě nezbývá
než za tebou jít,
protože ji
potřebuješ

Chviličku.
Načítá se.
  • Miroslav Pech

    (22. 9. 1986) vyrůstal v Nové Bystřici na Jindřichohradecku, prošel mnoha zaměstnáními, momentálně pracuje u železnice. Je autorem povídkových sbírek a autobiograficky laděných novel, věnuje se i hororovému žánru a fantastice. Publikuje časopisecky, s některými z jeho ...
    Profil

Souvisí