Obraz prvý. Les plný skal. Jsem ještě dítě a uprostřed strmé stráně vidím podivnost. Napříč lesem se táhne jizva, několik metrů v průměru a mnoho metrů dolů, do údolí, dlouhý polom, stromy vyvalené z kořenů, zpřelámané v půli. Světlé třísky v ráně jak roztříštěná kost. Voní smolou. Všude je plno světla. Nahá hlína, obnažená obloze, která je nyní skandálně dostupná.

Později jsem se v časopise Fantastická fakta dočetl, že se jednalo o „divokou honbu“, tradiční jev českých lesů. Král démonů občas, povětšinou v noci, vyráží na lov s hordou svých poděsů a přízraků. V tu dobu nesmí žádný smrtelník za hranice lesa. Pokud se přece jenom zapomene mezi stromy, hrozí mu újma, protože hon je burácivý, stromy padají, větve se lámou. Když zapomnětlivec přežije a dostane se konečně domů, na okno jeho chalupy přistane kus masa. „Lovil jsi s námi, tak s námi i pojíš,“ je slyšet ve větru a po skle stéká krev. Ještě později jsem se dočetl, že se samozřejmě jednalo o lokální tornáda či co, která „primitivní“ představivost přetavila do pekelných honců. Ostatně také flákota vržená na dům byl „jenom“ kus zvěřiny potrhané větrem.

Obraz druhý. Na polsko-slovenských hranicích se točí vítr. Přichází z hor, z Tater, je vlahý a nebezpečný. Strhává stromy, za sebou nechává rozmetané střechy. Místní obyvatelé trpí nespavostí, třeští je hlavy. Na nouzových linkách přibývá telefonátů, které ohlašují sebevraždu. Koně se plaší, ze stájí duní nárazy. To vane halný vítr. Během vanutí do sebe vstřebal řadu legend, které se proplétají s „oficiálními“ údaji. Halný vítr zvyšuje výskyt násilností, silničních nehod, podivných úkazů. Jozef Karika vydal o halném větru hororový román, Michał Bielawski natočil „dokumentární thriller“. Mytologie pokračuje i v jednadvacátém století.

Obraz třetí. Modernita měla přinést racionalitu do všech zákoutí planety a mysli, osvícenský rozum měl plně prosvítit realitu. Žádné pověsti, žádné legendy – fakta. Vše mělo být vysvětleno, lépe řečeno „odvysvětleno“. Lesy se neprohání divoký hon, ale měřitelný a zdokumentovaný meteorologický jev. Na halném větru se nenese nic magického, to jen lidská psychika „špatně“ vyhodnocuje, ozývají se „plazí“ a kdovíjaké jiné mozkové sedliny. Jenže přístroje nezmění mytickou povahu větru. Jistě, dokáží ji přeložit do čísel, standardizovaných dat, do grafů a barevných obrazců, které se trhavě posouvají za paní, co apaticky hlásí počasí. V takovém překladu ubývá potemnělého aspektu, aby zesílilo kvantifikovatelné vědění o větru, a tato vypočitatelnost přináší i prospěch. Je dobré vědět, že přichází vítr, odkud a v jaké síle, pokud musíte zahnat zvířata do chlévů, pokud náklaďákem projíždíte přes otevřené pláně.

Ale tyto překlady do čísel neuzmou větru jeho děs, temnou kvalitu nočních jízd. Překlad milostného dopisu do jiného jazyka nezruší lásku, překlad válečné deklarace nezastaví boje. „Nikdy jsme nebyli moderní“ ani ve vztahu k vichrům: Představy o koncích, které vítr přináší z žaludku hor, roztřesená těla a mysl, ze které vichřice servává racio jak listí – to není „neúspěch“ modernity, nejsou to rezidua, která musíme „teprve překonat“. Takové větry budou vát po boku větrů na obrazovkách, halný vítr bude existovat vedle „parametrů meteorologického jevu“. Realita je mnohočetná a její tváře přicházejí bez varování.