V roce 2013 se v Texasu odehrálo neobvyklé soudní řízení s tehdy šestnáctiletým Ethanem Couchem. Obviněn byl z toho, že řídil v opilosti téměř dvojnásobnou rychlostí, než byla povolena, přičemž srazil čtyři lidi, kteří svým zraněním na místě podlehli. Jeho advokát přišel u soudu s obhajobou založenou na diagnóze, kterou nazval affluenza. Termín je neologismem propojujícím dvě slova: anglické affluence (bohatství) a španělské in­fluen­za (chřipka). Nemoc popsal jako stav, v němž mladí lidé nadprivilegované vrstvy, k níž rodina Couchových patří, v důsledku své výchovy nerozeznají rozdíly mezi dobrem a zlem, protože mají pocit, že jejich bohatství umožňuje koupit si privilegia tak rozsáhlá, že se jimi smazává možnost vidět spojitost mezi skutky a jejich důsledky. Soud tezi obhajoby uznal a mladík odešel od soudu s podmínkou.

Případ připomíná francouzský novinář a politik François Ruffin ve své knize Ce pays que tu ne connais pas (Les Arènes, Paříž 2019). Kniha je esejem, pamfletem, otevřeným dopisem Emmanuelu Macronovi, jehož oslovuje v názvu, a stala se jedním z ikonických textů hnutí Žlutých vest. Ce pays que tu ne connais pas – Země, kterou neznáš – je i neautorizovanou Macronovou biografií, jíž se prolíná každodenní život neprivilegovaných Francouzů.

Ruffin, šéfredaktor vlastního listu Fakir, jehož podtitul zní „časopis naštvaný na všechny“, nebo skoro na všechny, s Macronem studoval v mládí v Amiensu. Jeho kariéru popisuje jako příběh neustálého svádění. Svádění své vrstvy, svádění jejích jednotlivých členů, jednoho po druhém, promyšleně a cíleně, po léta. Oběd s tím a večeře s dalšími, pak druhá večeře s větším množstvím lidí. Patiti, patata, jak říkají Francouzi. Společenská konverzace. Druhý den znova, další zase, a tak dvacet let. S nejbohatším Francouzem Bernardem Arnaultem nakonec večeří skoro každý týden. Kdy obědvá s námi ostatními, když chce údajně Francii spojovat a hájit zájmy všech, ptá se Ruffin, to si opravdu celé ty hodiny povídají jen o počasí?

Arnault je vlastníkem koncernu LVMH, do něhož patří luxusní módní značky Louis Vuitton, Christian Dior, Sephora nebo Kenzo, a z jiných odvětví výroby třeba Möet Hennessy, výrobce koňaku a sektu. Jeho majetek se odhaduje na 108 miliard dolarů. Velkou část firem usídlil v daňových rájích – podle sčítání z roku 2014 je odhad až na 202 takových právnických osob z jeho koncernu. Ruffin se samostatně věnoval i jemu: před pěti lety natočil dokument Merci, patron!

Tento investigativní, komediální dokument, který získal ve své kategorii Césara za rok 2016, je zfilmováním různých přímých akcí, o něž se s Ruffinovou pomocí pokusí propuštění zaměstnanci Arnaultova koncernu. Část z nich si pořídí akcie LVMH a snaží se zablokovat valnou hromadu společnosti, jedné rodině Ruffin pomůže sepsat žádost na odškodnění. Skrytou kamerou pak natáčí jednání rodiny se zástupcem koncernu. Ten se rozhodne žádosti vyhovět a využít případ jako PR své velkorysosti. Film nám ukazuje docela jiné Francouze, než si je představujeme. Francouz je přeci světák, vždycky perfektně oholený, navoněný, paní chodí ke kadeřníkovi snad denně, mírně povýšený, plný svých velkých dějin, protestuje kvůli každé blbosti. V Ruffinově filmu vidím lidi jako u nás na vsi. Rozcuchané, s rozhalenkou, bez jemného vkusu, se zapnutou televizí u večeře, na podlaze lino­leum, odevzdané. Lidi, jaké zná Macron osobně jen v podobě víceméně uspořádaného špalíru obdivovatelů z předvolební kampaně.

Když v roce 1789 situace ve francouzském království hrozila revolučním výbuchem, nařídil Ludvík XVI. vytvořit soupis stížností všech tří stavů, později shrnutých v tzv. Cahiers de doleánces – Sešitech stížností. Nejčastější byla ze strany třetího stavu v různé obměně tato:

Sire, jsme sužováni nejrůznějšími daněmi. Co nás pohoršuje, je ovšem fakt, že ti, kdo mají největší bohatství, odvádějí na daních nejméně. My platíme daně, zatímco kněžstvo a šlechta neplatí docela nic. Nemá snad každý odvádět podle svých možností?

V reakci na bouře prvních týdnů protestů Žlutých vest, kdy po celé Francii na podzim 2018 demonstroval každý týden až jeden a půl milion lidí, požádal i Emmanuel Macron ve vědomé analogii – vědomé ve velkorysé ochotě naslouchat a vědomé zároveň v pyšném historickém nástupnictví sebe sama na místě Ludvíka XVI. – o soupis stížností. V lednu je obdržel, a protože nejspíš nechtěl následovat Ludvíkův osud (v roce 1793 byl popraven – pozn. red.), postupně odvolal velkou část zamýšlených ekologických daní, zejména zvýšení daně z pohonných hmot. Nyní chystá místo toho důchodovou reformu.

Ruffin píše:

Poznal jste pochybnost? Poznal jste zranitelnost? Poznal jste průměrnost? Nicotnost? Pocit, že nikým nejste? Že nemáte žádnou cenu? […] Ne? Něco podstatného vám chybí.

Protože jako by nestačila chudoba, lidé se mají za ni ještě stydět. Jan Keller ve své nejnovější studii Společnost věčného mládí (Slon, Praha 2019) takto popisuje hlavní princip meritokracie: „Ideologie meritokracie prostě dokáže vysvětlit úspěšným jejich úspěch tak, že jim to zalichotí, a neúspěšným jejich neúspěch tak, že je to zahanbí.“ Jakkoli byla původně zásluhovost předkládána jako rovná šance pro všechny, kdo ji chtějí využít, a dodáváno, že záleží jen na kaž­dém, zda se bude snažit, má právě i odvrácenou stranu: kdo neuspěl, může si za neúspěch sám, snažil se málo, mohl, ale málo chtěl. Takových lidí ve světě přibývá. Je jich plná ta země, kterou Emmanuel Macron podle Françoise Ruffina nezná.

V té zemi Macron u Arnaulta obědvá, Sako­zymu šel za svědka na svatbu, Hollande otevíral jeho Nadaci Louise Vuittona. Kde jsou v ní zastoupeni pracující, řečeno postaru? Ruffin spočítal, že v parlamentu jich je 2,7 %, zbytek jsou podnikatelé a lékaři, advokáti, novináři, poradci atd. V médiích spočítal jejich prostor ještě na nižší procento. Proto nemluví, proto nejsou. To je moje celoživotní utkvělá představa, píše Ruffin, chci, aby byli vidět, abychom je slyšeli. Ruffin svoji práci věnuje lidem, kteří se tomu hladkému, lesklému, novému světu start-upů protiví – za posměchu těch, jimž v něm dobře už je. Ne dna, affluenza je nemoc dnešních králů.