Rozhovor s Zuzanou Gabrišovou

Věřím poezii víc než rozhovoru

Záměr zmapovat poezii psanou ženami mě ale neopustil a zároveň mám rozpracovanou antologii, která jí bude věnována. Jistě se od roku 1857 do roku 2014 mezi více než 350 autorkami, které mám zatím v seznamu, objeví jména, jimiž se budou pyšnit budoucí dějiny literatury…

Rozhovor s Zuzanou Gabrišovou Z čísla 19/2016

Z nejrůznějších důvodů lidé opouštějí mnišství. Ale ty ses, zdá se mi, ze všeho nejvíc navrátila kvůli básnickému slovu, ať svému či druhých…

Není lehké říct, proč jsem se po sedmi letech vrátila z korejských klášterů. Poezie a literatura nebyly přímým důvodem návratu, ale jsou jedním z důvodů, proč jsem se vrátit dokázala. V Koreji a předtím rok v maďarském zenovém centru jsem až na výjimky nepsala, ale taky nečetla, neměla jsem téměř přístup ke knížkám. A když jsem se k nim znovu dostala, v knihovně klášterní školy a pak v jediném anglickém antikvariátu v Soulu, nemohla jsem přestat číst a později začala znovu i soustavněji psát. Nikdy dřív jsem nepocítila, že sama fyzická přítomnost knih pro mě může být takovou oporou – k tomu bych možná měla dodat, že mých „sedm let v Koreji“ rozhodně nebylo stráveno v meditacích a tichu. Nejblíž by bylo srovnání s armádním výcvikem, což není příměr můj, tak se v Koreji o ženských klášterech mluví. I s tou disciplínou, šikanou, kolektivností…

Vidím, že mnohé verše z tvé „klášterní“ sbírky Těžko říct („pro náš strach / se klaním Buddhovi“) jsem tehdy četl (ba recenzoval!?) spíše jen z vnitřního, nikoli i z vnějšího hlediska… V následném období po návratu jsi ovšem raději přijala místo u kontaktní pečovatelské služby než ve své původní učitelské profesi.

Poezie je přece způsobem komunikace, při kterém se nemusí vysvětlovat, báseň a její čtenář vedou dialog spolu. Je logické, že jsi sbírku vnímal po svém. To je důvod, proč věřím víc poezii než rozhovorům a proč jsem s tímto souhlasila jen, abych mohla mluvit o výboru, který chystám a na který se později jistě zeptáš…

V době bezprostředně po návratu jsem měla asi nenaplněnou potřebu služby lidem, s níž jsem do kláštera vstupovala. Je to potřeba zakořeněná v křesťanské tradici, která v Koreji nenašla naplnění ne kvůli rozporům s buddhistickou naukou, ale kvůli odlišné podstatě asijské kultury a z toho vyplývajících nároků a omezení. Příslušnost ke skupině je stěžejní, odlišné nebo slabé má být asimilováno, nebo zničeno. Tento přístup má své historické opodstatnění, ale já nejsem odborník na asijskou kulturu, proto bych se nerada pouštěla do podrobného výkladu. Co se týče mé profese, nejsem učitelka, ale „badatelka“, a k literární práci jsem se vrátila paralelně s pečovatelskou, ve formě doktorského studia české literatury.

Dík za upomínku ohledně „Šimonky“, pravda, jsem starý zapomnětlivec… Však vážně, opravdu jsem měl u slova „strach“ otazníček, neboť nemám dojem, že bych zrovna o toto slovo ve svém buddhistickém období (na rozdíl pak od židovsko-křesťanského) nějak zavadil. Není dobře, že ho nakonec díky interview mohu umáznout? Tedy nejenom věřit… vnímat po svém… nýbrž ještě víc porozumět (i badatelsky) tvému verši?

Zenbuddhismus a snad každá zásadní nauka nebo náboženství… nebo umění… je o hledání sebe sama, o hledání toho, co nás dělá lidmi, a strach se nedá z tohoto hledání vynechat. O tom je ten verš.

Souhlasím, obzvlášť v těch souvislostech, které jsi předestřela výše. Osobně jsem tenkrát řešil zejména zklidnění roztržité mysli. – Jaké je téma tvé doktorandské práce a kdo tě vede?

O vedení disertace jsem požádala Radka Malého – básníka a překladatele, ale také docenta na Univerzitě Palackého v Olomouci. Původně jsem ve své práci chtěla obsáhnout veškerou dostupnou tvorbu českých básnířek, ale nakonec jsem byla poslušna rad, abych téma zúžila, a mým tématem jsou surrealistky, respektive vliv surrealismu na poezii českých básnířek. Záměr zmapovat poezii psanou ženami mě ale neopustil a zároveň mám rozpracovanou antologii, která jí bude věnována. Jistě se od roku 1857 do roku 2014 mezi více než 350 autorkami, které mám zatím v seznamu, objeví jména, jimiž se budou pyšnit budoucí dějiny literatury, a básně schopné svou naléhavostí a originalitou oslovovat další čtenáře.

O obou projektech, i o připravovaném výboru poezie Simonetty Buonaccini (1896–1935), jsem měla příležitost mluvit na začátku září na konferenci v Edinburghu věnované znovuobjevování výrazných ženských osobností napříč časem i sférami zájmu. Debaty se vedly především ohledně možností a způsobů, jak doplnit střípky do mozaiky našeho společného dědictví, ať už se týká umění, vědy, filosofie, náboženství nebo jiných oblastí. Ty střípky nemají pochopitelně všechny ženská jména, ale některé ano. Ostatně v zemích, ze kterých pocházely autorky příspěvků, tedy Velká Británie, USA, Austrálie, Francie a Nizozemsko, jsou podobné antologie samozřejmostí.

Zůstaňme ještě u našich surrealistek. Je jich opravdu tolik, aby šlo dělat i zobecňující závěry? Napadají mě namátkou Honza Krejcarová, Eva Švankmajerová, Alena Nádvorníková a snad Eva Válková, Kateřina Piňosová, Kristýna Žáčková…

Nevím, proč se mi teď vybavila slova chorálu „Ktož jsú boží bojovníci“: „na množství nehleďte“… Moje práce je zatím ve své polovině a směřuje hlavně ke dvěma závěrům. Jedním z nich je konstatování, že tvorba autorek náležejících k Surrealistické skupině (Skupině českých a slovenských surrealistů) obstojí v čistě literárním prostředí a měla by být zařazována do kontextu české poezie. A dalším podstatným závěrem je skutečnost, že principy surrealismu fungují nezávisle na skupinách a jejich pravidlech a ovlivňují i tvorbu lidí, kteří neměli příležitost se s ním formálně setkat. Jedním z pilířů surrealismu je touha po svobodě projevu, nejen v tvorbě, ale i v životě, po uvolnění vnitřních proudů inspirace a imaginace, a to má svou přitažlivost pro mnohého tvůrčího člověka. V Edinburghu, který jsem už zmiňovala, jsem stihla navštívit předposlední den výstavy „Surreal Encouters“ pořádané ve Skotské národní galerii moderního umění. Své sbírky pro tuto výstavu zapůjčilo několik soukromých sběratelů, kteří se v prostředí surrealistických tvůrců pohybovali a byli jimi okouzleni. Na výstavě byly zařazeny i obrazy a předměty autorů, kteří se nepovažovali přímo za surrealisty, a komentář zněl:

„their choice of subject matter and the mood that pervaded their works has certain affinities with [surrealism]

(výběr témat a nálada prostupující jejich práce ukazuje na určitou spřízněnost se surrealismem). Naškrábala jsem si to na vstupenku, protože takhle dobře bych to zformulovat neuměla. Co se týče tebou uvedených jmen, tak zrovna Honza Krejcarová nebo Eva Válková nepatří mezi ortodoxní surrealistky, ale z nějakého důvodu se ti v souvislosti se surrealismem vybavily…

A chtěla bych se zmínit ještě o něčem – výtvarné práce ovlivněné surrealismem jsou podrobně mapovány a jsou jim věnovány výstavy i monografie. Alena Nádvorníková, Eva Švankmajerová a Kateřina Piňosová patří mezi výrazné výtvarnice, ačkoli nejznámější malířkou ze surrealistického okruhu je jistě Toyen. Literární projev surrealistek si ovšem zaslouží stejné pozornosti a péče, zvlášť pokud pro surrealisty je krédem nelpět na metodě, ale zvolit si pro svůj projev to médium, které nejlépe vystihne vnitřní vizi.

A co „krásná Šimonka“, ta přece taky psala pod tlakem „vnitřního modelu“.

O její kráse toho moc nevím, ale poezie Ludmily Šebestové-Bučanové, kterou jsem objevila právě díky přípravě antologie, mě uhranula. „Šimonka“ se jí prý říkalo; první sbírku Lampa v okně (1928) vydala pod pseudonymem Ludmila Atsebešová a další sbírka a posmrtné výbory vyšly pod pseudonymem „Simonetta Buonaccini“, který si zvolila z lásky k jižním krajům. A ano, zařadila jsem ji do disertace věnované surrealismu proto, že vedle naprosto konvenčních, neobjevných básní psala texty plné divoké imaginace, snových obrazů, nenadálých kombinací a živelného rytmu… Její tvorba je pro mě příkladem toho, jak vypadá uposlechnutí „vnitřního modelu“ (pojem, jejž rozpracoval Karel Teige), který jsi zmínil. Zkusím si vzpomenout a neopisovat:

„Takhle strašná luna

ještě nebyla

kdybych nebyla chromá

já bych ji zabila…“

– vida, patří „Taková smutná luna…“. Teď už radši přesně:

„Můj přidušený pláč

lomcuje náhrobními kameny

Odhodím slupku posledního banánu

a pustím se do této tmy“.

Načítá se.

  • Zuzana Gabrišová

    (1978, Brno) na Masarykově univerzitě v Brně vystudovala anglistiku a bohemistiku. Dva roky učila angličtinu na základní škole v Brně. V letech 2006–2013 byla mniškou v jihokorejském zenbuddhistickém klášteře, po návratu pracovala necelé dva roky jako pečovatelka. V současné době (od roku 2014) studuje doktorský program Česká literatura na Univerzitě Palackého v Olomouci, předmětem jejího zájmu jsou české básnířky. Edičně připravuje výbor poezie Simonetty Buonaccini, který vyjde do konce roku 2016 v nakladatelství dybbuk. Průběžně pracuje na antologii českých básnířek 20. a 21. století. Pro publikaci v zahraničních antologiích přeložila básně Petra Hrušky (in: Kosmas: Czechoslovak and Central European Journal, Texas, USA 2004, In our own words, MW Enterprises, Cary, USA 2005, a New European Poets, Graywolf Press, Saint Paul, Minnesota, USA 2008). Vydala básnické sbírky Dekubity (edice Tvary, 2002, pod pseudonymem Vojtěch Štětka), O soli (Větrné mlýny, 2004), Těžko říct (Weles, 2013) a Ráno druhého dne (dybbuk, 2015).