Věřím poezii víc než rozhovoru

Rozhovor s Zuzanou Gabrišovou

Záměr zmapovat poezii psanou ženami mě ale neopustil a zároveň mám rozpracovanou antologii, která jí bude věnována. Jistě se od roku 1857 do roku 2014 mezi více než 350 autorkami, které mám zatím v seznamu, objeví jména, jimiž se budou pyšnit budoucí dějiny literatury…
Věřím poezii víc než rozhovoru | foto

Z nejrůznějších důvodů lidé opouštějí mnišství. Ale ty ses, zdá se mi, ze všeho nejvíc navrátila kvůli básnickému slovu, ať svému či druhých…

Není lehké říct, proč jsem se po sedmi letech vrátila z korejských klášterů. Poezie a literatura nebyly přímým důvodem návratu, ale jsou jedním z důvodů, proč jsem se vrátit dokázala. V Koreji a předtím rok v maďarském zenovém centru jsem až na výjimky nepsala, ale taky nečetla, neměla jsem téměř přístup ke knížkám. A když jsem se k nim znovu dostala, v knihovně klášterní školy a pak v jediném anglickém antikvariátu v Soulu, nemohla jsem přestat číst a později začala znovu i soustavněji psát. Nikdy dřív jsem nepocítila, že sama fyzická přítomnost knih pro mě může být takovou oporou – k tomu bych možná měla dodat, že mých „sedm let v Koreji“ rozhodně nebylo stráveno v meditacích a tichu. Nejblíž by bylo srovnání s armádním výcvikem, což není příměr můj, tak se v Koreji o ženských klášterech mluví. I s tou disciplínou, šikanou, kolektivností…

Vidím, že mnohé verše z tvé „klášterní“ sbírky Těžko říct („pro náš strach / se klaním Buddhovi“) jsem tehdy četl (ba recenzoval!?) spíše jen z vnitřního, nikoli i z vnějšího hlediska… V následném období po návratu jsi ovšem raději přijala místo u kontaktní pečovatelské služby než ve své původní učitelské profesi.

Poezie je přece způsobem komunikace, při kterém se nemusí vysvětlovat, báseň a její čtenář vedou dialog spolu. Je logické, že jsi sbírku vnímal po svém. To je důvod, proč věřím víc poezii než rozhovorům a proč jsem s tímto souhlasila jen, abych mohla mluvit o výboru, který chystám a na který se později jistě zeptáš…

V době bezprostředně po návratu jsem měla asi nenaplněnou potřebu služby lidem, s níž jsem do kláštera vstupovala. Je to potřeba zakořeněná v křesťanské tradici, která v Koreji nenašla naplnění ne kvůli rozporům s buddhistickou naukou, ale kvůli odlišné podstatě asijské kultury a z toho vyplývajících nároků a omezení. Příslušnost ke skupině je stěžejní, odlišné nebo slabé má být asimilováno, nebo zničeno. Tento přístup má své historické opodstatnění, ale já nejsem odborník na asijskou kulturu, proto bych se nerada pouštěla do podrobného výkladu. Co se týče mé profese, nejsem učitelka, ale „badatelka“, a k literární práci jsem se vrátila paralelně s pečovatelskou, ve formě doktorského studia české literatury.

Dík za upomínku ohledně „Šimonky“, pravda, jsem starý zapomnětlivec… Však vážně, opravdu jsem měl u slova „strach“ otazníček, neboť nemám dojem, že bych zrovna o toto slovo ve svém buddhistickém období (na rozdíl pak od židovsko-křesťanského) nějak zavadil. Není dobře, že ho nakonec díky interview mohu umáznout? Tedy nejenom věřit… vnímat po svém… nýbrž ještě víc porozumět (i badatelsky) tvému verši?

Zenbuddhismus a snad každá zásadní nauka nebo náboženství… nebo umění… je o hledání sebe sama, o hledání toho, co nás dělá lidmi, a strach se nedá z tohoto hledání vynechat. O tom je ten verš.

Souhlasím, obzvlášť v těch souvislostech, které jsi předestřela výše. Osobně jsem tenkrát řešil zejména zklidnění roztržité mysli. – Jaké je téma tvé doktorandské práce a kdo tě vede?

O vedení disertace jsem požádala Radka Malého – básníka a překladatele, ale také docenta na Univerzitě Palackého v Olomouci. Původně jsem ve své práci chtěla obsáhnout veškerou dostupnou tvorbu českých básnířek, ale nakonec jsem byla poslušna rad, abych téma zúžila, a mým tématem jsou surrealistky, respektive vliv surrealismu na poezii českých básnířek. Záměr zmapovat poezii psanou ženami mě ale neopustil a zároveň mám rozpracovanou antologii, která jí bude věnována. Jistě se od roku 1857 do roku 2014 mezi více než 350 autorkami, které mám zatím v seznamu, objeví jména, jimiž se budou pyšnit budoucí dějiny literatury, a básně schopné svou naléhavostí a originalitou oslovovat další čtenáře.

O obou projektech, i o připravovaném výboru poezie Simonetty Buonaccini (1896–1935), jsem měla příležitost mluvit na začátku září na konferenci v Edinburghu věnované znovuobjevování výrazných ženských osobností napříč časem i sférami zájmu. Debaty se vedly především ohledně možností a způsobů, jak doplnit střípky do mozaiky našeho společného dědictví, ať už se týká umění, vědy, filosofie, náboženství nebo jiných oblastí. Ty střípky nemají pochopitelně všechny ženská jména, ale některé ano. Ostatně v zemích, ze kterých pocházely autorky příspěvků, tedy Velká Británie, USA, Austrálie, Francie a Nizozemsko, jsou podobné antologie samozřejmostí.

Zůstaňme ještě u našich surrealistek. Je jich opravdu tolik, aby šlo dělat i zobecňující závěry? Napadají mě namátkou Honza Krejcarová, Eva Švankmajerová, Alena Nádvorníková a snad Eva Válková, Kateřina Piňosová, Kristýna Žáčková…

Nevím, proč se mi teď vybavila slova chorálu „Ktož jsú boží bojovníci“: „na množství nehleďte“… Moje práce je zatím ve své polovině a směřuje hlavně ke dvěma závěrům. Jedním z nich je konstatování, že tvorba autorek náležejících k Surrealistické skupině (Skupině českých a slovenských surrealistů) obstojí v čistě literárním prostředí a měla by být zařazována do kontextu české poezie. A dalším podstatným závěrem je skutečnost, že principy surrealismu fungují nezávisle na skupinách a jejich pravidlech a ovlivňují i tvorbu lidí, kteří neměli příležitost se s ním formálně setkat. Jedním z pilířů surrealismu je touha po svobodě projevu, nejen v tvorbě, ale i v životě, po uvolnění vnitřních proudů inspirace a imaginace, a to má svou přitažlivost pro mnohého tvůrčího člověka. V Edinburghu, který jsem už zmiňovala, jsem stihla navštívit předposlední den výstavy „Surreal Encouters“ pořádané ve Skotské národní galerii moderního umění. Své sbírky pro tuto výstavu zapůjčilo několik soukromých sběratelů, kteří se v prostředí surrealistických tvůrců pohybovali a byli jimi okouzleni. Na výstavě byly zařazeny i obrazy a předměty autorů, kteří se nepovažovali přímo za surrealisty, a komentář zněl:

„their choice of subject matter and the mood that pervaded their works has certain affinities with [surrealism]

(výběr témat a nálada prostupující jejich práce ukazuje na určitou spřízněnost se surrealismem). Naškrábala jsem si to na vstupenku, protože takhle dobře bych to zformulovat neuměla. Co se týče tebou uvedených jmen, tak zrovna Honza Krejcarová nebo Eva Válková nepatří mezi ortodoxní surrealistky, ale z nějakého důvodu se ti v souvislosti se surrealismem vybavily…

A chtěla bych se zmínit ještě o něčem – výtvarné práce ovlivněné surrealismem jsou podrobně mapovány a jsou jim věnovány výstavy i monografie. Alena Nádvorníková, Eva Švankmajerová a Kateřina Piňosová patří mezi výrazné výtvarnice, ačkoli nejznámější malířkou ze surrealistického okruhu je jistě Toyen. Literární projev surrealistek si ovšem zaslouží stejné pozornosti a péče, zvlášť pokud pro surrealisty je krédem nelpět na metodě, ale zvolit si pro svůj projev to médium, které nejlépe vystihne vnitřní vizi.

A co „krásná Šimonka“, ta přece taky psala pod tlakem „vnitřního modelu“.

O její kráse toho moc nevím, ale poezie Ludmily Šebestové-Bučanové, kterou jsem objevila právě díky přípravě antologie, mě uhranula. „Šimonka“ se jí prý říkalo; první sbírku Lampa v okně (1928) vydala pod pseudonymem Ludmila Atsebešová a další sbírka a posmrtné výbory vyšly pod pseudonymem „Simonetta Buonaccini“, který si zvolila z lásky k jižním krajům. A ano, zařadila jsem ji do disertace věnované surrealismu proto, že vedle naprosto konvenčních, neobjevných básní psala texty plné divoké imaginace, snových obrazů, nenadálých kombinací a živelného rytmu… Její tvorba je pro mě příkladem toho, jak vypadá uposlechnutí „vnitřního modelu“ (pojem, jejž rozpracoval Karel Teige), který jsi zmínil. Zkusím si vzpomenout a neopisovat:

„Takhle strašná luna

ještě nebyla

kdybych nebyla chromá

já bych ji zabila…“

– vida, patří „Taková smutná luna…“. Teď už radši přesně:

„Můj přidušený pláč

lomcuje náhrobními kameny

Odhodím slupku posledního banánu

a pustím se do této tmy“.

Tohle spojení hřbitova a banánu mě vždycky znovu dostane. Ale jsou i jemnější: „maličké místo mezi sklenicí a rtem“

Měla jsem to štěstí, že její tvorba zaujala i nakladatelství dybbuk (které systematicky vydává mimo jiné i práce zapomenutých autorů) a dohodli jsme se na vydání nového výboru poezie. Na přání Jana Šavrdy jsem prošla celou pozůstalost a snažila se najít i básně, které nebyly nikdy publikovány. Několik takových se podařilo najít a v době, kdy vyjde tento rozhovor, bude snad už výbor čtenářům k dispozici. Teď je polovina září a já mám jednak velkou radost, že od původní myšlenky jsme s prací tak daleko, a jednak strach ze všech rozhodnutí, která je ještě třeba udělat. Nemám zkušenost s ediční prací, proto se neustále ptám všech, kdo jsou ochotni mi poradit, ale na druhou stranu ráda dělám věci po svém – problematická kombinace. Je těžké vybrat definitivní verzi jednotlivých básní pro Šimončin výbor. Existují varianty v rukopisech, některé básně vyšly s úpravami v posmrtných výborech. Bojím se rozhodnout za jinou autorku, jak má výbor její poezie vypadat… a bojím se i nechat rozhodnutí na druhých. Ovšem ty básně stojí za to, stojí za veškerou námahu – jsou živé, mluví, křičí, zpívají si… jistě si čtenáře získají.

Tvé přeřeknutí („Takhle strašná luna / ještě nebyla“), už pro to „r-š-l“, by snad stálo i za vyvolání/konzultaci ze záhrobí. A že byla jejich autorka zároveň půvabná i inteligentní (smrtelná kombinace), o tom by zřejmě mohl svědčit nejen František Halas, nýbrž i stárnoucí F. X. Šalda, s nímž si až do své pravděpodobné sebevraždy dopisovala (Dopisy Simonettě Buonaccini, 1967). Ustájuje tvá připravovaná antologie i jiné „černé koně“?

Je ještě jedna výrazná básnířka, které bych se v budoucnu chtěla věnovat – Marie Valachová (1930–1989). Byla manželkou diplomata Jiřího Hájka, jednoho z prvních mluvčích Charty 77, a kromě debutu Černý kámen (1968) jí oficiální cestou nemohla vyjít žádná další sbírka. V edici Poezie mimo domov vydal Daniel Strož v Mnichově ještě Nebe, peklo, ráj (1983) a já díky ochotě Jiřího Gruntoráda vím, že asi třicet samizdatových prací, patrně sbírek a dramat, najdu v knihovně Libri prohibiti. Poetika Valachové je zase něco úplně jiného – tlumená, přemýšlivá, se společenskými a mravními přesahy. Mám velké štěstí, že můžu takové básnířky nacházet.

Iu nás jsou přece autorky mínění Mariny Cvětajevové, která by na žádné genderové oddělování nepřistoupila. Jak si je nakloníš, potažmo získáš jejich autorská práva?

Na to se mi odpovídá těžko, protože nevím, jak mám vysvětlit něco, co mě samotné přijde logické. Chybí-li v dějinách literatury jména básnířek, nenajde si jejich poezie cestu do přehledů, čítanek, nakladatelství – a tím spíš ne ke čtenářům. Pak je tu otázka kontinuity. Setkala jsem se s mladými autorkami, které příliš nečtou, ale samy píšou a nepoznají, jestli jejich básně v literárním prostředí obstojí, jestli přicházejí s něčím novým. Není to jen otázka genderu, pochopitelně, ale poezie je tak bohaté a mnohotvárné prostředí, že je podle mě chyba, aby se omezovala na znalost několika – byť výjimečných – klasiků. Já jsem si díky antologii poezie, kterou vydalo nakladatelství dybbuk, objevila básníka Jiřího Pištoru – nikdy předtím jsem se s jeho jménem nesetkala a to se o poezii zajímám už hodně dlouho. Takže antologie samy o sobě jsou výborná věc a že musí mít nějaké hledisko, to je přece přirozené. Některé jsou tematické, některé regionální… člověk vybírá z toho, co je mu blízké a o co se chce podělit s ostatními. Já se shodou okolností věnuju básnířkám, proto chci mozaiku literatury doplnit tímto směrem. Co se týče budoucí komunikace s autorkami, jediné, čím je můžu chtít přesvědčit, je dobře odvedená práce. To by bylo aspoň jediné, čím by někdo přesvědčil mě.

To, jak se někdy míjíme/setkáváme se svým „Pištorou“, by bylo na intimní esej. Vždyť jen koho všeho jsem svého (totalitního) času objevil třeba v Nezvalových Moderních básnických směrech (mimochodem ve jmenném rejstříku pouze jediná žena – Toyen!). Tedy vděčnost… to jim k té „dobře odvedené práci“ určitě nezapomeň říct. Ale například Věra Linhartová slyšela i na strukturu… První porevoluční pokus o tvůj typ antologie (byť nakladatelsky selhal) totiž učinila už Milena Fucimanová (asi 130 básnířek, z období od roku 1945…), nepočítáme-li fiasko v podobě „lásky-almanachu“ Sylvy Lauerové Královny slz a ostružin (2010). Věra Linhartová ji zpočátku, ve shodě se sebou, údajně odmítla, ale na rozvrstvení ve smyslu: dětství, sny, profese, mateřství, milostnost, stáří nakonec dala souhlas. Máš už i bližší představu o celkovém uspořádání, prokomponování antologie, počtu textů od jednotlivých autorek, popřípadě o nakladateli?

Na tak konkrétní úvahy je teď asi brzy, zbývá mi ještě přečíst druhou polovinu autorek, které mám na seznamu. O antologii Mileny Fucimanové jsem nevěděla, určitě bych se jí ráda zeptala na pracovní postup. I když na tematické řazení zase neslyším já… A Královny – z literárního hlediska je to skrumáž, ale na druhou stranu, pokud tomu dala editorka takový název, tak jasně signalizovala svůj záměr a těžko jí něco vyčítat.

Mým ideálním cílem by bylo jednak vydání knižní antologie, která by obsáhla jen užší výběr, a pak internetová antologie, jako je Vrh křídel, kde by byly k dispozici všechny básnířky alespoň s jednou ukázkou. I špatné básnířky mají většinou jednu dobrou báseň… A pokud nedojde na samostatnou antologii, budu se ptát třeba právě editorského týmu Vrhu křídel, jestli by měli zájem o rozšíření té své. Genderové rozdělení přece není důležité, důležité je doplnění.

Mnoho sil! Moje antologie Chlévská lyrika (aneb zvířata nám odcházejí ze života) za strukturální podpory fotografií Jindřicha Štreita měla „jen“ osmdesát medailonků a vím, co mě to „do porodu“ stálo. – Paralelně jsi tedy opečovávala a psala (či lépe rodila?) „Kluka bez svalů“, báseň z „nejlepších českých“, jež v loňské hostovské ročence (jak zvykáme si!) chyběla. Prázdnota po ní skončila… trvá?

Já jsem opečovávala toho kluka, ten zemřel. Poezii, která se objevila v našem vztahu, jsem se snažila zachytit v cyklu s názvem, který zmiňuješ, a několika dalších textech. Prázdnota po tom klukovi skončila asi po roce, během něhož jsem si uvědomila, jak široký význam můžou mít slova „intimní vztah“ – mezi námi nebylo nic erotického, a přece tolik důvěrnosti… Teď už netruchlím, jen vzpomínám. A báseň, ta má svůj život, vede-li dialog s těmi, kdo ji čtou…

Zacházet s básní znamená taky dotýkat se proroctví… i o sobě. Co ti řeklo napsání textu „Ráno v Getsemane“?

Proroctví ve vlastní poezii je zajímavá věc. Nevím, jak to funguje, netroufala bych si to nikomu vysvětlovat ani vnucovat – třeba by se dala na toto téma udělat mezi básníky/básnířkami anketa. Ve sbírce Těžko říct mám jeden text, je v něm zmíněno topení koťat. V době napsání to byla metafora zoufalství a bezmoci, nikdy jsem žádného savce nezabila… až do dalšího roku, kdy jsem dvě koťata opravdu utopila. Ten pocit bezmoci a zoufalství v tom byl taky, ale už to nebyla metafora, byla to živá a pak mrtvá koťata.

Ty se ptáš, co mi o sobě řekla báseň „Ráno v Getsemane“. Má dvě verze, ve sbírce Ráno druhého dne je ta druhá. První jsem napsala během jednoho nezáživného dopoledního vyučování v klášteře – najednou přišel během výuky súter tento text s výrazně křesťanskými a erotickými motivy a já jsem psala a psala. Stylem není charakteristický pro to, jak většinou píšu, ani délkou. Kdy se objevila druhá báseň se stejným názvem, už si nepamatuju, ale pro publikování mi ta pozdní přišla zajímavější, rozporuplnější. Prizmatem mystiky bylo těch sedm mnišských let mojí temnou nocí duše; v tomto smyslu byla původní báseň proroctvím „rána druhého dne“ a předznamenáním rozhodnutí k návratu.

Zní to skoro jako dar výkladu, někdy přicházející teprve po letech… Z kláštera jsi rovněž posílala autobiografické „Dopisy“ (Weles 51–52/2012) odkrývající i nelehké rodinné nevědomí („Táta“, „Truc“, „Děda, pes a kámen“…). Přiblížila ses v něčem deníku, verš všude nevpouštěl?

Objevila se potřeba napsat krátkou prózu, napsala jsem krátkou prózu. Nemám nic proti autobiografičnosti, pokud výsledný tvar obstojí, a tyto texty jsou pořád literární. Moje chyba, že nedokážu víc využívat básnické licence…

Ty považuješ poezii za věc veřejnou, sebe nikoliv. Přesto jsi opustila pseudonym…

Můj mužský pseudonym (Vojtěch Štětka) vybízel ke hře a na prvním čtení, v Zeleném peří Mirka Kováříka, to byla zábava, protože opravdu nečekal ženskou. Ale představa, že se ta situace bude opakovat… přišlo mi, že by zbytečně odváděla pozornost od toho podstatného, čímž je poezie. V odpověď na otázku, proč jsem si zvolila pseudonym nebo proč jsem odešla do kláštera, můžu podat jen informaci, která toho postihne velmi málo, třeba pět procent. Poezie obsáhne mnohem víc, i to, o čem já sama nevím. Tedy kdo umí číst, nemusí se mě ptát.

Ale kdo umí všechno „přečíst“? Například Václav Černý vůbec nepřečetl autory undergroundu, kromě snad Věry Jirousové. I takzvaný milující čtenář Mojmír Trávníček odkazoval k pokoře, dokonce mluvil o vlivu počasí… A co tví studenti, jak jsou na tom?

Nemyslím si, že by bylo nutné všechno přečíst – ani fyzicky, ani metaforicky. Proč taky? Jako se čtenářem se mnou některá poezie rezonuje, některá ne. Literární vědec nebo kritik pochopitelně musí mít ještě jiná kritéria než jen osobní rezonanci, ale to je otázka i zodpovědnosti k práci. Nedovedu si představit, že jako čtenářka bych vyhledávala všechny autory článků a knih, ve kterých něčemu nerozumím, a chtěla si to od nich nechávat vysvětlit, nejlíp i s osobním příběhem. Na této rovině je pro mě poezie to stejné. Nejsem vyznavačka biografií – o životě Simonetty Buonaccini si skoro nic nepamatuju, a přesto mě její poezie fascinuje. Ostatně přes téma biografie se můžu dostat k druhé části tvé otázky – na studentky. Učila jsem na jaře cyklus věnovaný básnířkám, v každém semináři několik básní od dvou nebo tří autorek formou interpretace. Studentek jsem se zeptala i na jejich přístup k životopisným údajům obecně, jestli třeba brát v úvahu politickou orientaci autora a podobně – byly hlasy pro i hlasy proti. Pro někoho jsou tyto informace důležité i ve vztahu k tvorbě, což respektuju, ale nerozumím tomu.

Co se týče čtenářské úrovně, jak se na semináři projevila, není úplně taková, jakou bych si u studentů oboru česká literatura představovala. Ale byly to studentky bakalářského studia, a tak věřím, že spoustu zajímavých a podstatných literárních textů ještě objeví. A naučí se o nich uvažovat i diskutovat – takovou schopnost já jim předat nemůžu, protože se ji sama pořád učím.

Zrovna včera mi – když jsem něco hledal u německy píšících autorů – zahrála do noty věta z doslovu Ludvíka Kundery:

„Stěží se nám podaří najít klíč k poezii Paula Celana […], pokud nám uniká lidský osud.“

Nicméně rozumím, stojíme před tajemstvím tvůrčího či čtenářského typu a mám už to prostě tak… Četl jsem sice na Valašsku (svém rodném) Jana Skácela, ale až ve vinném sklepě, poblíž Mikulova, se mi rozsvítilo. A podobně u tebe… míval jsem třeba poměrně silný čtenářský protipřenos vůči tvé „krutosti“ (pojmenovala jsi tak i celý cyklus), dokud jsem z Vltavy (z pořadu „Svět poezie“) neuslyšel tvůj přednes, tvůj sonorní vokál usazený patrně nekonečnou recitací súter; i nahlédl jsem, z jak hluboké něhy to vyvěrá… Nemluvě o tom, co mimoděčného mi nabídl náš rozhovor, byť pro tebe na zapřenou! – Ale ty se rovněž přibližuješ k autorským textům skrze překlady. Máš i v této oblasti přání, záměry?

Krutost je zvláštní věc. V buddhismu se říká, že chce-li člověk poznat svou mysl, má se podívat na to, jak žije – a kolem mě se po dlouhou dobu dělo množství násilných věcí. Ale nejhorší bylo pochopitelně to násilí uvnitř, ta krutost, kterou jsem cítila a netušila, kde a proč se ve mně bere. To, co jde napsat, už je vyjádření, reflexe… a teprve ve své poslední sbírce jsem se odvážila mluvit o krutosti naplno, protože už ze sebe strach nemám. Korea byla v tomto ohledu patrně nezbytná, protože tam ta krutost ve vztazích byla každodenní. Ulevilo se mi zásadním způsobem ve chvíli, kdy jsem měla možnost zapadnout do tohoto vzorce chování, dokonce se to po mně při postupu v mnišské hierarchii požadovalo, já jsem to nějakou dobu zkusila, a pak jsem musela přestat. Za cenu toho, že nedáte-li svou převahu najevo, stanete se vy obětí. Tehdy se jasně ukázalo, že křesťanské hodnoty, které jsou i nevědomky naší společnosti vlastní, mám v sobě natolik hluboko, že nedokážu svůj přístup změnit ani za cenu dosažení vysněného cíle. Tedy, znám vlastní krutost, proto o ní můžu psát. Neumím psát třeba milostné básně…

Hlasitá recitace súter a různé druhy zpěvů a ceremonií jsou podstatnou částí každodenní mnišské praxe. Korejské mnišky navíc nesmí působit femininním způsobem, takže i hlasy musí být posazené níž. Společné zpěvy pro mě měly vždycky velkou sílu…

O překladech toho moc říct nemůžu – jediné literární texty, které jsem kdy přeložila, byly před mnoha lety básně Petra Hrušky pro publikaci v zahraničních antologiích. Na překládání musí být talent a velká trpělivost a já k němu mám opravdový respekt. V tuto chvíli se necítím na to, abych se překládání mohla zodpovědně věnovat, ale našla jsem pro sebe ediční práci a z té mám radost.

Zuzana Gabrišová

(1978, Brno) na Masarykově univerzitě v Brně vystudovala anglistiku a bohemistiku. Dva roky učila angličtinu na základní škole v Brně. V letech 2006–2013 byla mniškou v jihokorejském zenbuddhistickém klášteře, po návratu pracovala necelé dva roky jako pečovatelka. V současné době (od roku 2014) studuje doktorský program Česká literatura na Univerzitě Palackého v Olomouci, předmětem jejího zájmu jsou české básnířky. Edičně připravuje výbor poezie Simonetty Buonaccini, který vyjde do konce roku 2016 v nakladatelství dybbuk. Průběžně pracuje na antologii českých básnířek 20. a 21. století. Pro publikaci v zahraničních antologiích přeložila básně Petra Hrušky (in: Kosmas: Czechoslovak and Central European Journal, Texas, USA 2004, In our own words, MW Enterprises, Cary, USA 2005, a New European Poets, Graywolf Press, Saint Paul, Minnesota, USA 2008). Vydala básnické sbírky Dekubity (edice Tvary, 2002, pod pseudonymem Vojtěch Štětka), O soli (Větrné mlýny, 2004), Těžko říct (Weles, 2013) a Ráno druhého dne (dybbuk, 2015).

Profil
Sdílet text na síti
Text z čísla
Věřím poezii víc než rozhovoru
Související texty