Jedním z úkolů, které jste si coby kritik vytkl, je rozpoznávat nové trendy v poezii, často na základě pečlivého čtení debutujících básníků. Těmto trendům jste dal jméno „eliptická poezie“ (jakýsi postmoderní, disjunktivní typ poezie uspořádané okolo lyrické persony), „nová věc“ (umírněná poezie minimalistického popisu)… Nedávno jste však také pochvalně psal o „básních o básních“, proudu lehce odpudivého, nepoetického, politického psaní v nepřímém rozhovoru s konceptualismem. Jsou to proudy, s nimiž sympatizujete? Viděl byste svou vlastní tvorbu mezi některými z nich?

Cítím se nesvůj, když dojde na rozpoznávání trendů, i když to sám dělám, protože si myslím, že nejdůležitější jednotky při rozboru poezie jsou jednotlivá báseň, básník a historický okamžik, a to v tomto pořadí; trendy a školy nejsou tak důležité. Někdy ale pomáhá mluvit o trendech a školách, protože to ulehčuje čtenářům nacházení básní, jejich prožívání a pochopení, zvlášť co se týče těch současných.

„Eliptická poezie“ byla před časem mým pokusem vykonat právě tohle pro velkou množinu básní. Ostatní označení a eseje, které zmiňujete, představují moje nedávnější pokusy představit čtenářům menší a nedávné množiny básníků a básní.

„Básně o básních“ (název článku v Boston Review) jednoduše popisuje žánr básnického umění; není to tak docela nálepka nebo trend. Jinak řečeno, skutečně si myslím, že v USA a možná také v Kanadě a ve Skandinávii zažíváme rozkvět metapoezie, rozkvět explicitních děl básnického umění psaných v próze nebo v hybridní formě třeba jednovětého odstavce – určitá její část (ta nejvíc konfrontační) se do USA dostává v překladu. Dalším trendem je žánr dokumentárních či výkladových esejí, které vyznívají téměř jako básně, a dokumentárních či výkladových básní (často v próze), které vyznívají téměř jako eseje.

Ptáte se, jestli jsou mezi těmito trendy, školami či hnutími nějaké, k nimiž chovám sympatie. Myslím, že všechny daly vzniknout skvělé tvorbě, jinak bych se nenamáhal o nich psát! Co se týče mé vlastní poezie, sdílím některé cíle s básníky, které jsem označil za téměř barokní či rokokové. Snažil jsem se psát „věcovité“ básně v návaznosti na Williama Carlose Williamse, ale se svou schopností psát podle těchto modů jsem byl spokojený už míň.

O básnících jste napsal:

„Sotva jsme odvrhli staré formy, už rosteme, žijeme uvnitř jiných a cítíme se jimi svazováni.“

Rychlý sled „škol“, tak příznačný pro moderní hledání „nového“, se zdá být závratný, zvláště při pohledu zblízka. Možná, že tohle je hloupá otázka, ale ovládá nás (stále ještě) hledání nového? Je to něco, co vás jako básníka zajímá?

Zajímá mě to jako člověka! Myslím, že každý na nějaké úrovni vyžaduje novost, i když to není vždycky ta samá úroveň. Někteří z nás by byli rádi, kdyby mohli celé roky strávit čtením sonetů, a stále by ve formě každého sonetu našli něco nového. Někteří z nás by byli rádi, kdyby pět let mohli nejíst nic jiného než portugalskou kuchyni a žít v jednom a tom samém městě, dokud by v něm dovedli najít něco nového. Jiní z nás zase chtějí každý rok objevit nový básnický styl, navštívit nové město, naučit se nový jazyk. Je to věc osobního založení a pro některé z nás také profesionální povinnosti: štěstí, že mě baví číst básně, jak je rok dlouhý, protože je to taky moje práce – kdybych se chtěl každé dva roky vrhnout do nového literárního druhu a nechat ten starý za sebou, zadělal bych si na pěkný problém.

Často jako jednoho ze svých vzorů zmiňujete Johna Ashberyho (který je mimochodem široce oblíbený mezi českými básníky, doklad romance s americkou poezií, kterou česká poezie zažívá nejméně od Ginsberga). Co vás k Ashberymu přitahuje?

Nejsem to jen já. Ashbery se od konce 70. let zdál být ústřední postavou americké poezie, protože v jeho tvorbě si každý najde něco svého. Kombinace Ahsberyho tekutosti a osobitosti – víte, co to znamená být v jeho kůži, ale taky sledujete, že zůstává otevřený novým zážitkům, novým druhům a užitím jazyka – se mi mezi básníky, které znám, zdá asi jedinečná. Napsal jsem básně, které na jeho tvorbě staví, ale není jich moc. Když se sám sebe zeptám, které básníky moje tvorba připomíná, nepřijde mi na mysl jako první. Přesto skoro každý básník mojí generace musel zvážit, zda se od Ashberyho má co naučit.

Považujete se za autora básní lyrické persony, ne snad ve smyslu pečlivě prokomponovaných dramatických monologů ve stylu Elisabeth Browningové, ale přesto básní implikujících určitou personu. Odvíjí se tento přístup od vaší queer identity? Obdobně, není tradiční básnická forma určitým druhem představení, drag show – v paruce nebo třeba s tógou?

Dobrý postřeh! Stevens říká, že díky metafoře nikdy nemusíte být úplně sám sebou. Fakt, že jsem queer, že jsem uvnitř aspoň částečně dívka, že bych si často raději nechal říkat Stephanie a že někdy Stephanie i jsem, přestože jsem, nebo i bývám, Stephenem, není jediný důvod, který mě přitahuje k poezii, k druhu literatury uspořádané kolem figurace a metafory – ale rozhodně je jedním z nich! Líbí se mi způsob, kterým mi poezie dovoluje vystupovat, popisovat sama sebe, ztělesňovat určité části sebe samého, aniž bych se upisoval k jedinému příběhu nebo k jedinému řetězu příčin a následků.

Slovo „drag“ může mít hodně významů a některé z nich se vztahují k velmi konkrétním – a velmi extrovertním, charismatickým – způsobům performance, které mi nejsou tak docela vlastní. V širším smyslu – jako druh vystoupení v převleku, zvláště takového, kde se mění nebo převrací gender vystupujícího – jsem dost ochotný říct, že některé z mých básní a mnohé básně jiných lidí fungují jako převlek. Dokonce jsem totéž prohlásil už aspoň dvakrát!

Každá básnická forma je druhem převleku. Dokonce i volný verš (v jistém smyslu nic takového neexistuje, jak řekl Eliot). Není možnost účastnit se světa a interakcí s ostatními lidmi, aniž by člověk nehrál určitě představení – když Yeats napsal, že bude chodit nahý, ohlašoval jen změnu svého představení. Ale některá představení, některé kostýmy, některé básnické mody danému básníkovi v daném čase připadají a opravdu pro něj i jsou autentičtější, poctivější, uspokojivější, důvěryhodnější než jiné.

Napsal jste:

„Když už poezie v americké angličtině nedokáže skoncovat se soukromými věznicemi ani probudit naše mrtvé, aspoň nám může poskytnout někoho, s kým si zatraceně můžeme popovídat.“

V roce 2010 jste se účastnil debaty (zrcadlící podobnou debatu zde v České republice) o politickém angažmá básníků. David Biespiel v ní tehdy velmi dobře popsal celkový stav přesycení a rozdrobení společnosti, profesionálního života, umění. Zajímalo by mě, jestli vnímáte sdělnost jako problém současné společnosti – zvlášť, když si vzpomenu na vaši přednášku TED o schopnosti poezie zpracovávat univerzální zkušenost (smrt) i zkušenost typickou pro konkrétní společnost (sexistickou reklamu).

Ano, neproniknutelnost v současné poezii mi dělá starost, zvlášť v některých oblastech americké poezie: někteří z básníků v USA, které mám rád, jako by psali jen pro několik desítek čtenářů (podobná situace platila v některých oblastech klasické hudby). Doufám, že moje vlastní básně si najdou širší publikum! Na druhé straně, každý básník píše to, co musí psát; některé lidi to prostě táhne k rešeršním formám, k nimž patří určité, třebaže malé, obecenstvo. Jiné výseče americké poezie (o kterých jsem moc nepsal, aspoň ne doposud) nacházejí širší a širší okruh čtenářů s tím, jak svůj rejstřík a své imaginární obecenstvo rozšiřují za zdi akademické obce. Pak jsou tu básníci se zaměřením na performanci, kteří začali ve světě slamu či na jevišti, ale jejichž dílo u toho nekončí.

Kritička Monica Younová si všímá, jak se ve vaší poslední sbírce Belmont proplétá alter ego adolescentní, svobodné, těžko zachytitelné Stephanie (vychovávané kočkami) s – aspoň podle mě – univerzitním profesorem Stephenem z předměstí, učedníkem Minervy. Přemýšlela jsem, jaká je v tomto ohledu „politika“ zájmena „my“ v Belmontu – může být čteno jako hra se střídavým začleňováním čtenáře do queer, ale také privilegovaného subjektu básní, a jeho vylučováním?

Ano. Mimochodem, Monica Younová je hlavně básnířka – a výborná!

1. Belmont je kniha o tom, jaké to je být queer, rodič a ekonomicky privilegovaný, což všechno jsem; každé z nich ovlivňuje mou zkušenost a tedy i to, jak také popisuji ty druhé dva.
2. Někdy „my“ v básních znamená „já a moje partnerka“, jindy znamená „my, kteří dnes čteme a píšeme vážně míněnou poezii“, a jindy teoreticky značí každého. Někdy zas znamená množinu lidí svedených dohromady čímsi jiným: queer identitou, například, nebo místem pobytu či stejným vkusem.
3. „My“ neznamená „obě poloviny mého já“ nebo „celý já“. Tenhle význam můžu vyjádřit slovem „já“. Kromě případů, kdy to nejde.

Poněkud předvídatelná poslední otázka: znamenal pro vás nějaký český básník důležitý vliv ve vaší tvorbě, nebo důležité, ač letmé, setkání? Co se vám vybaví, když se řekne „česká poezie“?

Zatím ne! Ve srovnání s ostatními středoevropskými národními literaturami neměla česká literatura zatím soustavnější vliv na to, co básníci žijící v Americe znají a co dělají. Doufám, že se to brzy změní!