Místy se divím, místy jsem dojat, celku nerozumím.

Dobový text Jaroslava Vrchlického o Arthuru Rimbaudovi.

Beletrie – Dokumenty Z čísla 13/2016

Rimbaud legendy!

Narodil se v Charleville 20. října 1854. Studoval brilantně, ale již v studiích jevil náklonnost k tuláctví a k nespořádanému životu. Ačkoliv psal nejlepší latinské verše z celého lycea, říkal o něm professor:

„Je duchaplný, připouštím, jak jen chcete, ale skončí špatně!“

Do patnácti let napodobil Viktora Huga, jemuž byl představen a který mu dal okřídlený název – Shakespeare – dítě. V šestnácti letech opustil směr Hugův a přidržel se Baudelaira, jejž nazýval „králem básníků, pravým Bohem“. To bylo v letech 1870–1874. Brzy po tom opustil i poesii Baudelairovu a začal psáti vlastní manýrou, již po něm později adaptoval jeho přítel, Paul Verlaine. V Paříži byl život jeho řadou extravagancí a uličnických výstupů. Pak odcestoval do Anglie. Roku 1873 vydal v Bruselu svou první knihu Une saison en enfer. Znesvářil se s Verlai-nem, který jej na cestě provázel, a pustil se na cestu do jižního Německa. Co se mezi ním a Verlainem přihodilo, zůstane asi již tajemstvím. Ve Štutgartě odevzdal jednomu příteli rukopis svého druhého díla Les illuminations a vydal se na veliké bludné cesty za oceán. Pěšky přes Sv. Got-harda do Milana, odsud do Brindisi. Mezi Sienou a Livornem byl nucen se zastaviti pro nedostatek peněz a jen pomocí francouzského konsula se dostal zpět do Francie. Z Marseille se dostal pomocí přítele do Paříže, odtud utekl do Vídně, kde jej jeden drožkář okradl a stloukl. Rakouská policie poslala jej domů. Ani tenkráte neměl stání a dal se na potulky do Belgie. Zde seznámil se s verbířem vojenským, který jej za 1 200 franků – 800 franků mu bylo ihned vyplaceno – dopravil jako vojáka na Sumatru. Avšak služba vojenská jej brzy znudila, prchl, bloudil celý měsíc po ostrově a pomocí anglické lodi přes mys Dobré Naděje a Senegal dostal se do svého rodiště. Odsud opět se vydal do Holandska, kde se stal sám verbířem vojska pro Sumatru, vydělal veliké peníze, kteréž promarnil v Hamburku. Ve Štokholmě byl výběrčím cirku Loissetova, na Cypru byl hostinským. Roku 1880 odejel na pobřeží Adenské, načež ztratila se na deset let každá stopa po něm.

Zatím rostla jeho legenda ve Francii. Celá řada básníků napodobila jeho manýru – mezi nimi Tailhade, du Plessys, Baju – Verlaine postavil mu pomník v celé řadě svých básní i ve své knize Básníci prokletí, on se stal idealem volného, nespoutaného genia, symbolem samé poesie, která se nevíže na kraj a lid, jsouc ryze lidská v jádru svém, malebná ve výrazu, pružná v mysticismu citu až k nejasnosti.

Zatím však Rimbaud v těchto dobách o poesii nevěděl. Stal se krátce obchodníkem, diggerem, bursianem zaatlantickým. Nahromadil ohromné jmění, z vůdce karavan na březích habešských stal se sám karavan majetníkem. Co se oň hádali v Paříži nakladatelé, co jeho básnické dědictví bylo konfiskováno, ubíral se nemocný básník domů, dostal zcela prosaický nádor na pravém koleně, který musel býti operován evropskými lékaři; zemřel po operaci v Marseilli.

Rimbaud skutečnosti!

Aspoň dle líčení sestry Isabelly, která nechce strpěti skvrny na památce bratrově, nebyl tulákem a ničemou, nesúčastnil se komuny, neběhal po světě bez účelu. V Londýně i v Paříži žil prý v lůně rodiny jako pravý mazlíček. Od roku 1874 odříkal se prý poesie docela. Nebyl na Sumatře, nýbrž na Javě, nebyl ve službách holandských, nebyl verbířem ani výběrčím, nebyl na Cypru krčmářem, nebyl v Hamburku marnotratníkem, nevodil karavany v Habeši a nebyl jejich majetníkem. Pouze v Adenu v obchodním domě jakéms zastával „velmi čestný úřad“, stal se kompaňonem svého chefa, cestoval mnoho, tak že učená tamější společnost zeměpisná jej jmenovala svým členem. Nádor na koleně se mu zhojil, nový však objevil se na boku a on zemřel „jako světec“ v náručí matky své.

Co máme pak souditi o sporných otázkách v životě Danta, Michel-Angela, Shakespeara, když před zrakem naším se tvoří taková dvojí verse biografická o našem současníkovi?

Co tomu řeknou pánové Rod, Ludwig von Scheffner, Vitzthum von Eckstädt? Co tomu řeknou Rimbaudovi nadšení žáci ze skupiny symbolistův a decadentů?

Shakespeare – dítě!

Je-li pravdou toto slovo Hugovo, pak je velikým uhádnutím a geniálním rozluštěním celé bytosti Rimbaudovy. Pochybený a ještě lépe řečeno nezralý či neuzrálý genius. Sedím čtrnáct dní nad hieroglyfy jeho veršů a nad rebusy jeho prosy, místy se divím, místy jsem dojat, celku nerozumím. Veliký talent lyrický rozbředl se tu a narazil na písčiny – nejasnosti a formálního clownství. Blesky genia i povídání a žvatlání dítěte, sny tuláka a nápady zbloudilého a opuštěného sirotka. Představte si tuláka, kterého by políbil v čelo genius poesie a proměnil jej na mystika a somnambulistu.

V díle jeho jsou dvě jasně se lišící partie. Ta, které rozumíte, a ta, jíž docela nerozumíte. Trochu nebo poněkud rozuměti u něho nepomůže jako u jeho žáků; buď vše, buď nic.

Básně, kterým rozumíte, nesou na sobě pečeť poesie Viktora Huga nebo Baudelaira; ony, kteréž zní rebusovitě, jsou ryze jeho. Básně, které mají obvyklé sloky a rým, jsou ty rozumné; co je psáno pouhou assonancí nebo docela prosou, je to, co nechápete, jest kresba odstínů, šeď v šedi, mlha, konfuse. Ve druhé periodě své činnosti stal se Rimbaud apoštolem „poesie neurčité“, poesie, „již lze pouze tušit“, jakési vnitřní „stajené hudby“. Verlaine mistrně zachytil tuto manýru ve svých Romancích beze slov a ve svých „malých ariích“. Otcem této poesie nálad, snů, tuch, nejistých dojmův a těkavých obrazů bez pevné půdy jest Rimbaud. Pochybený genius.

Nebo přes všecko filosofování o poesii i tato nutně vyžaduje konkretnosti a půdy lidské, má-li mluviti k lidem. Nejlépe tyto theorie poráží sám onen proslavený sonet Rimbaudův, dle něhož má a barvu černou, e bílou, i červenou, u zelenou, o modrou. To jsou nanejvýš hračky velkých dětí. Ptám se, kdo v zápase citovém nebo myšlénkovém může, když píše, ptáti se po těchto barvách samohlásek? A řídí-li se podle nich, bude tvořiti jen poetické rebusy, zábavné anagramy nebo kryptogramy, ale nikdy ne poesii, která „jdouc ze srdce zas jen k srdci hovoří“.

Celkem zbude z Rimbauda několik básní – ale jsou to básně prvního řádu, mohli by se pod ně podepsati Hugo, Baudelaire pérem, Rembrandt a Teniers štětcem. Zvlášť genrista ve smyslu Holanďanů byl Rimbaud znamenitý. Jeho „Sestra sestře blechy chytající“ jest obrázek plný finessy, pravý veršový to Murillo. Za to jeho „Opilá loď“ – toť orgie zvuků, potácení se opilce v noci, blábolení genia – všecko, jenom ne smysl a rozum. Jeho poetická prosa je pouhé světélkování shnilého dřeva, modré jiskry tančí po něčem tmavém a mizejí, než je zachytnete v směru a letu. Veliké rozmachy jsou v tom, skoro křídel orlích a hned vedle směšnosti šeř, mlha.

Shakespeare – dítě! Jak to pravdivé a hluboké.

K jménu „básníků úpadku“ zavdal asi příležitost sonet Verlainův začínající těmito slovy:

„Jsem císařství vdobě úpadku, které vidí příval bílých barbarů a skládám indolentní akrosticha na starém zlatě, po kterém tančí unylost slunce.“

Písnička o domnělém úpadku civilisace vůbec a francouzské zvlášť opakuje se v poslední době u Francouzů častěji. Joséphin Péladan v románu nadepsaném Největší zločin veřejně proklamoval nejen úpadek Francouzů, nýbrž celé větve románské, opatřiv dílo své heslem „Ó běda, kmenové latinští, běda!“ Někteří spisovatelé z přesvědčení, jiní z pouhé koketnosti přijali ostentativně tento název a škola úpadku byla hotova.

Nevěříme tomu, jsou to slova, fráse, nic víc. Národ, který nedávno pochoval Viktora Huga, národ jehož synem je Lesseps, národ, jenž svými nazývá jména Leconte de Lisle, Renan, Littré, Courbet a Baudry – to není národ úpadku. Jména tato protestují zřejmě proti epithetu, jejž vymyslila koketnost jedněch nebo jednostrannost druhých, anebo snad konečně vtip denní žurnalistiky.

Nelámu kopí za básníky úpadku, není toho ani třeba, ale zastávám jako vždy úplnou volnost básnického slova. Co je na této nejnovější poesii dělaného, affektovaného, nepřirozeného, zapadne, o tom jsem přesvědčen, bez milosti, ale spolu mám pevné přesvědčení, že snahy jich o rozšíření pole básnického hlavně v ohledu formálním nejsou a nebudou nikdy ztraceny. Propadáť poesie jako každé umění, když se ocitne tam, kde jest davu nejpřístupnější, zžíravému diletantismu. Každý myslí, že může „odkoukati“ tajemství básnického tvoření, každý chce být poetou – odtud tolik aspirantů nesmrtelnosti, tolik laciných veršů, tolik oklamaných nadějí a nás – jako jinde. Je dobře ukázati, že jsou ještě jiné cesty v umění, nedostupnější než obyčejné rýmování, že jsou individuality, jimž nejde o vytištěné jméno v časopise neb o vydanou sbírku, že jsou duchové tvůrčí, již obětovali celý život několika básním, jen když postihli v nich něco nového, vyslovili něco neobvyklého. A v tomto směru má „poesie úpadku“ veliký význam, vyžadujeť poety, již se něčemu naučili, kteří mnoho vědí, jimž jest umění nade všecko. Básníci tito jsou právě svou exklusivností nejbezpečnější hrází proti zevšednění poesie, proti jejímu rozmělnění a rozředění. Na tento jich význam nepoukázal posud nikdo a jen z tohoto stanoviska lze přehlédnout a odpustit mnohé vady jich – částečnou nejasnost a přílišný byzantinismus, jemuž často propadávají.


Vrchlický, J.: Studie apodobizny. Praha, F. Šimáček 1892.

Zkráceno o úvodní pasáž, ponecháno v původním (pravopisném) znění.