Milostná píseň Alfreda Kitschawka
Vladimir Đurišić

Milostná píseň Alfreda Kitschawka

Beletrie – Poezie
Z čísla 17/2016

Pojďme tedy, makat a umřít
(a makat a umřít a makat
a pak to popřít)
Kde a kdy nekonečné proč
mstím se očím
užitkům metaforických úkrytů
jež šíří určitost
jako prázdné listy mračen
epifanují gesto, hledají
oblohu a nachází přílohu, hledají pána z Bee Gees
v Hledá se Nemo. Kdo chytá ve mně je uchráněn
před vrabčákem v oku
a večer se páruje
s šedookými dámami,
dělají se, broukají si,
Cummingsi.

Hodiny dohadů jsou důkazem, že si ženy v pokojích volají,
mluví o Michelangelu Antonionim.

Výšleh věcí ve vidině výbuchu
pózy jsou skutečné:
význam povyšování zla v telenovele,
přetrvává
ve falešném mužství venkovanů.

Štvanci jsou trpěliví,
Závady ztichlé zrady
mění definici svobody
a čím méně se nudíme,
tím více kůže si zasedáme…

Skutečně bude čas.
Skvěle psát pro blláázny v důchodu
Až odhalím svou kořist
ukáže se drobný Mýtus důvodu:

„Musím dnes umřít, abych psal?“

Znal jsem podstatná jména, která již padla za oběť snaze
připravit se na funkci sloves, všechny je zpodstatnit–
odvaha v odskoku, stálá stálomodř
éterizovaná poezie čeká, až ji změří
oko pozorovatele kávovými lžičkami

Mám rád vůni palem po smutečním ránu.
Armáda nečeká. Sama dlaň paže
která nedokáže rozevřít stránky novin
políbené čerstvým tiskem, otevře je později,
ale zůstanou nepřečtené, nečervené, nevyroste
z nich stereo pohoří. Čerstvá podstata faktů
kurví báseň, chystá se zabít za
poskytnutou vzpomínku, stejně jako lži vysávají
pravdu z memoárů. Podoba poznámky
se zdá po ránu vykořeněná,
osvobozuje poplatky zpustlého svobodného tisku
od Albertiho basu laciné trapnosti.

Hodiny dohadů jsou důkazem, že si ženy v pokojích volají,
mluví o Michelangelu Antonionim.

Nyní stiskněte *.

Já jdu jdu Já jdu jdu, já jdu, holka, už jdeme
vysoké síně velešteklí veliké naděje velehor
písně o rozbitém reproduktoru.

Nejsem zhulený.
Přísahám, že si to nepamatuji. Prodávám
svou výzvu roztřesené pozornosti: představy
dárcovství, rázná přídavná jména, nedá se
říct, co nemám na mysli,
proměnlivý jako diletant,
vedený jako ohon příběhu
a těžce tvrdohlavý,
jako mladá smrt na balkóně:

Musím dnes hrát, abych psal?
Nejsem svůj. Jsem snad svině?

Třebaže jsem viděl svou hlavu
(jak trochu šílí)
spatřil jsem okamžik kdy jsem ochabl
na twitteru jsem už viděl všechno, vážně, ale
na oplátku bych měl říct že tohle jsem vůbec nemyslel
když jsem myslel všechno v blázinci. Jsem pacholek,
já vím, já vím, teď to vím, ale přece…
Říct. Jsem Lazarus, zmrtvýchvstalý,
zřete mé krásné kosti, přičichněte, polibte je, povražděte.
Nebyla to hanebná forma podmínečného propuštění, že ne?

A obraťme se ke slovu: okno
musím se obrátit na Duchampa ve Windowsech, v Dosu.
Musím se obrátit. Musím se vrhnout na
nepokojnou bělost cibule,
pomalý dech andělů
propůjčený akademikům,
Hamletovu Telemachovi,
nejryzejší adjektivnosti bytí.
Začínám věnovat pozornost

věcem sebe sama,
samotnému WC.

Alea ejakulovala:
echt.

Ikea, Ikea.

Měl jsem platit reggae skupinu
přeměňující nízké příjmy nováčků
v logickou ontologii
pohodovosti.

Čím jsem měkčí,
tím odvážněji vypadám.

Naše falešné přeludy. Naše

Zlátnu…
Zlátnu…
Ale to zlato
s pomocí močového kvaltu lže
tiší ocas, aby se dal ušít
a já se červenám a přísahám že
ty kalhoty patří mně.
Vzrušivé kondomy jsou režimem dostatku.
Měl jsem být konzervativní swinger,
přednášet o sebezachování, zapomínat
že štěstí nespočívá
v přesném ladění.

Měl jsem čas být tvrdohlavý a ptát se
proč zeměpis spočívá v metaforách,
přesný a paličatý jako digitální hodinky
pěstované v zápěstích
tak jako se stereo nikdy nepěstovalo v Černé hoře,
kde spočívají pohoří nech to být
vhodná vypuklost logiky z butiku,
kde útloramenný vůdce baští broskev, přemítá
Odsouzení není možné. Jsem málem král.
Pochybuji, že by proti mně hřešili.
Chce se mi věřit (geniální obrat)
že chtějí, abych jim lhal, postupně. Chci být skutečný
jako přirovnání vidět je jak se oprošťují od mého dědictví,
v morfiové vině.

Pradlena leží mrtvá v komnatách
racci žerou naše ostatky u mořských panen
stále si broukající hlas,
v jeskyni,
za rozbřesku.

Ze srbštiny přeložil David Koranda.

Chviličku.
Načítá se.
  • Vladimir Đurišić

    Vladimir Đurišić (1982, Titograd, dnes černohorská Podgorica), spisovatel a skladatel. Získal bakalářský titul v oboru hudební pedagogiky a skladatelství na hudební akademii v Cetinje, magisterský v oboru dějin hudby a v ...
    Profil

Souvisí